Další z pokračování eseje k fenomenologii války
Generálovy myšlenky zdaleka nepatří do starého železa
1. Jeho kniha O válce, vydaná před sto sedmdesáti lety, je dosud předmětem studia; polemiky vojevůdců pozdějších dob její aktuálnost neoslabují, spíš potvrzují. Srovnáváme-li způsob vedení válek, jaké vedl Friedrich Veliký, Napoleon nebo Kutuzov, se zákopovým masakrem u Verdunu za první světové války nebo s porážkou Japonska o třicet let později, dovršenou shozením atomové pumy, neubráníme se dojmu, že jde o události nesouměřitelné. A přece. Myšlenky o válce psané kadeřavým generálem se zlatými epoletami a šavlí v době, kdy se teprve začala rozvíjet strojová a parní výroba, zdaleka nepatří do starého železa. Clausewitz se inspiroval neobyčejným rozmachem teoretického německého myšlení v době, kdy, jak píše Byron, „během sedmi let jsem viděl víc změn – od monarchů až dolů k nejubožejším stvořením pod sluncem –, které by dobře stačily na celé jedno století“. Na vojenské škole v Berlíně studoval Immanuela Kanta. Pochybuji, že by se dnes v americkém West Pointu dostaly kadetům do ruky knihy Jamesovy nebo Wittgensteinovy.
Clausewitz pojal válku jako složitý, mnohostranný komplex zahrnující řadu složek. V myšlení jeho současníků, ať to byli teoretikové dějin (Hegel), ekonomové (Marx), nebo estetikové (Herbart), se prosazoval analytický postup respektující rozpornost složitých jevů, vzájemnou závislost celku a částí. Teoretický model skutečnost nekopíruje, nýbrž vytváří zjednodušený, abstraktní obraz předmětu, který umožňuje vzájemné srovnávání nejrůznějších jeho realizací.
Z velkého počtu otázek, kterými se zabýval pruský teoretik, vybírám vztah mezi politikou, a válkou. Sledujeme-li dnešní válečná ohniska v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Lybii nebo na Ukrajině, jedním z klíčů, které otevírají pochopení jejich povahy, zrodu a vývoje, je vztah, jakým se v konkrétních případech uplatňuje proměnlivý faktor vztahu mezi politikou a válkou. Významnou roli tu hraje také veřejné mínění zpracovávané oficiálními mediálními kanály.
Absolutní válka je absolutní zlo – vše je dovoleno
2. Podle Clausewitze válka, která se vymyká politickému vedení a stává se autonomním činitelem podléhajícím jen svým vnitřním pravidlům, své vlastní setrvačnosti, přestává být konkrétní válkou a mění se ve válku absolutní. Absolutní válka je absolutní zlo – vše je dovoleno, jen aby byl nepřítel za každou cenu zničen, vyhlazen, zlikvidován. Hrůzu absolutní války nijak nezmírňuje skutečnost, že v ní někdy obětavě bojují i lidé stržení láskou k vlasti, panovníkovi nebo jinému reprezentantovi národa, státu nebo církve.
Když Německo v srpnu 1914 napadlo Francii (obětí se přitom stala i neutrální Belgie), velitelé počítali, že během několika týdnů dobudou Paříž a Francie bude již podruhé během necelého půlstoletí pokořena. Pochod Němců na Paříž se zastavil na Marně a německé armádě byla vnucela zákopová válka. Během této bitvy na podzim 1914 a následující u Verdunu o rok později přišlo o život milion vojáků a několikanásobně víc utrpělo zranění. V pomyslné Guinnessově knize rekordů by tehdy mohl stát záznam o nejkrvavější bitvě všech dob. Když si šéfové generálních štábů obou armád uvědomili, že nemohou dosáhnout vítězství, obrátili se na politiky, aby se zase oni chopili otěží a vyjednáváním dosáhli řešení bezvýchodné situace. Mluvilo se o míru bez vítězství. Ale nejvyšší přestavitelé Německa i Francie tento návrh briskně odmítli – netroufli si říct svým národům pravdu, báli se otevřeně přiznat, že nezměrné oběti byly marné, že válka nepřinesla vlasti žádný teritoriální ani jiný zisk. Tak se otevřel pekelný kruh: politikové – nejednou s přispěním vojenských rádců – zahájili válku, předali žezlo maršálům a generálům a do jejich řemesla se nepletli. Císař Vilém II. během svého panování s gustem vystupoval jako nejvyšší velitel nejlepší armády světa, ale po vyhlášení války prohlásil: „Ve válce drží politika jazyk za zuby, až jí strategie zase dovolí mluvit.“ Nezříkal se tím nepřímo zodpovědnosti? A kdy vlastně strategie dovolí imperátorovi a politikům mluvit? Samozřejmě teprve ve chvíli, kdy z bojiště přicházejí dobré zprávy. Tak se pekelný kruh války mění v past. V klidných mírových časech je vládcům celkem jedno, co si lidé myslí o politice, o vládě a moci, ale když jejich národní, kmenové, rasové sebevědomí vybičuje propaganda nad snesitelnou míru, potom tato davová nákaza brání rozumnému řešení krizové situace.
Politické cíle se zvrhly ve válku vyhlazovací
V prvních dnech války se miliony Němců i Francouzů s nadšením pustily do války. Ozbrojený boj na život a na smrt mnozí chápali jako nejvyšší projev národní vůle, jako – podle Clausewitze – „vrcholný projev, kterým si lid potvrzuje své bytí (Selbstbehauptung)“. Vojáci hnijící v zákopech na obou stranách fronty prožili šok: uvědomili si, že velké dějiny vtrhly do malého světa jejich životů a zcela jej znehodnotily, vyplenily, všechny jejich osobní naděje, tužby, představy a záměry rozbily na padrť, a jim zůstalo jen jedno – přežít. Kruté vystřízlivění nahradily psychologické, někdy skoro jen fyziologické reakce. U kterého německého nebo francouzského vojáka, který přežil masakr zákopové války, doutnal ještě posvátný zápal lásky k vlasti?
Válka, která měla na začátku zřetelné politické cíle, se zvrhla ve válku absolutní – vyhlazovací. Vrchní velitel německé armády generál Falkenhayn našel ze strategicky bezvýchodného postavení východisko: smyslem dalších bojů bylo, aby Francie vykrvácela. Že přitom přicházely také statisíce německých vojáků o život, nebral na vědomí. Nakonec již proti sobě nestáli Němci, Francouzi nebo Angličané, nýbrž muži různých uniforem a stejných zoufalých pocitů; každý z nich věděl jedno podstatné – nepodaří-li se mi zabít toho druhého, který je na dostřel, hrozí mi, že on zabije mne.
Zatímco jestřábi zatápějí pod kotlem, rozumní lidé považují sebeobtížnější vyjednávání za nesrovnatelně lepší řešení
3. Postoj politiků, stratégů, novinářů i řadových občanů k otázce možné války s Ruskem se štěpí: zatímco jestřábi zatápějí pod kotlem, rozumní lidé považují sebeobtížnější vyjednávání za nesrovnatelně lepší řešení krizové situace, než jaké nabídne sebelepší válka. Na Ukrajině, v USA, v Anglii, v Polsku i jinde ve světě se najde dost válečníků, kteří horují pro přilévání oleje do ohně. I u nás jsou horlivci, kteří ve své zápalné euforii každého, kdo s nimi nesouhlasí, považují za zbabělce a zrádce. Poradil bych jim, aby si po večerech četli v zápiscích, které si Egon Erwin Kisch pořizoval během osmi měsíců první světové války, kdy ho císař pán donutil zúčastnit se tažení na Bělehrad (Vojákem pražského sboru, 1928). Cituji záznam z 27. října 1914: „Tam leží veselý hejtman Spudil. Granát mu urval od těla hlavu, jenom krk a pravé ucho je vidět; hlouběji úplně nová extrauniforma zbrocená krví. Vedle něho leží dva telefonisté, smetení týmž granátem k zemi. Na holém poli leží důstojník, revolver vedle sebe, s prostřelenou hlavou; je již úplně žlutý, jen ještě slabě chroptí a i jeho chroptění umlká. Je to nadporučík Kučera. Znám jeho nevěstu.“ Jako svědectví o druhé světové válce doporučuji esej Zápisky z Hirošimy (1965) spisovatele Kenzaburo Oé. Japonský nositel Nobelovy ceny píše o důsledcích výbuchu bomby, nazvané něžně Little-Boy (Malý chlapec), kterou Američani shodili 6. srpna 1945 na Hirošimu. Zatímco Kisch ukazuje zblízka a do podrobna hrůzu strojové války, japonský autor evokuje spíš abstraktní apokalypsu atomového orgasmu a sleduje metafyzický účinek ozáření. Město se obnoví, ale v genetickém kódu jeho obyvatel stále tiká neviditelná časovaná bomba.
Přilévači oleje do ohně nebudou muset pozorovat válku z první ruky
4. Přilévači oleje do ohně, – pánové Kalouskové, Vondrové, Gabalové, Štětinové, Putnové, Laudátové, Jochové a další – samozřejmě nebudou rukovat (tím méně jejich přestárlý zámecký patron) – oni na ni nebudou přispívat ze svého, oni se války nezúčastní, nebudou ji muset pozorovat z první ruky, v nejhorším si posedí v bezpečných sklepeních sněmovny nebo v některém z opevněných zámků. Samozřejmě nic takového nehrozí ani jejich zahraničním inspirátorům a vzorům, všem těm velkým i malým americkým nebo evropským podpalovačům války, kteří, jak se zdá, tím ostřeji útočí na Putina, čím víc jsou si jisti, že se jich válka přímo nedotkne. Někdy se trubači války překřikují, jako by chtěli v mediálních závodech získat primát. Rusové prý ohrožují naši bezpečnost a kulturu, zákeřně pronikají do našeho veřejného prostoru, připravují se dobýt Evropu, obnovit hranice sovětské říše. Všemi prostředky je ho proto nutno zastavit; jeden z nich dokonce použil výraz, že agresora je třeba „vygumovat“, zřejmě ho inspiroval výrok Julie Tymošenkové o spáleném Rusku.
Naše experty předčil novinář, který před lety získal v zámoří cenné školení a dnes neohroženě vystupuje v zájmu severoatlantické civilizace. V článku, uveřejněném 28. února v Lidových novinách, se obořil na Obamu jako na „nejvíce nekompetentní osobu za posledních sedmdesát let“, připsal mu Aspergerův syndrom a nastínil scénář války proti Putinovu Rusku. To, o čem se v některých kuloárech mluví šeptem, rozhořčený stratég vykřičel z plna hrdla. Nemáme se prý bavit o tom, zda má být „Kyjev, Užhorod a Praha ruské, nýbrž o tom, zda Kaliningrad, Tatarsko či Sibiř mají být ruské“. Toto převratné tvrzení si autor, notabene ředitel ústavu, v jehož třináctičlenné radě je osm amerických profesorů, nevymyslel – opsal je od zámořských kolegů, kteří usilují o přepsání výsledku nejen druhé světové války, ale i ruských dějin vůbec; zvlášť jim vadí, že kozácký ataman Timofejevič Jermak již v 16. století přičlenil k carské říši Sibiř, tu zaslíbenou zemi nezměrného přírodního bohatství. Jaká škoda, posteskla si jedna americká ministryně, že tak bohatá země je v rukou tak neschopného národa!
Kanálová rétorika bulvární žurnalistiky
Zmíněný novinář, ve snaze přizpůsobit styl své výpovědi razanci obsahu, logicky převzal kanálovou rétoriku bulvární žurnalistiky. O kancléřce Merkelové píše jako o „Mutti Merkel“, která dostala od Putina „uslintaný polibek na ručku či tvářičku“. Za těchto okolností nezbývá nic jiného, než aby se Polsko jako „hlavní regionální mocnost ve střední Evropě“ spojilo s Českou republikou a usilovalo o získání „vlastního jaderného odstrašujícího arzenálu“. Kdybychom se této nehoráznosti chtěli zasmát, připomeneme si film Myš, která řvala. Ale smích vystřídá jiný pocit, uvědomíme-li si, že požadavek atomového vyzbrojení je zakotven v programu ukrajinské strany Svobody, která má silné zastoupení ve vládních kuloárech a ještě silnější v ozbrojených složkách. Oleg Ťahnybok, předák ultranacionalistů, zařazený Wiesenthalovým Centrem ve Vídni mezi deset nejnebezpečnějších antisemitů, disponuje vlastními oddíly nezávislými na vládě. Mezi emblémy, kterými se označují bojovníci těchto hybridních útvarů, patří i Hitlerova svastika.
Před několika dny se komentátor českých novin, jehož čtenáři nejsou zrovna nadšeni antiruskou propagační kampaní, rozhořčil do té míry, že odložil brýle a se vztyčeným prstem varoval naše lidi před hrozbou, vyčtenou z ruského plakátu zahlédnutého na moskevském náměstí. Polekal ho „rudoarmějec, který bajonetem zapichuje Evropu,“ a teď se snaží čtenáře přesvědčit, že ten bajonet míří přímo na každého z nás. Poplašná zpráva jako z učebnice propagandy. Gratuluji. Potom si panikář nasadí tvář nevědomce, kterému nic neříká Napoleonovo tažení na Rus, ani Krymská válka, ale kupodivu ani dvě války 20. století, kdy se na Rusko valily německé armády, a na důkaz svého varovného tvrzení cituje svého ukrajinského kolegu: „Ukrajina je předsunutou hlídkou civilizace, která ji chrání před barbarstvím z východu.“ Kde se to jen ten ukrajinský novinář dočetl? Zřejmě v Hitlerově Mein Kampfu. Vždyť ukrajinský překlad této nacistické bible si klidně můžete koupit v knihkupectvích v Haliči i jinde na západě Ukrajiny. Ale proč to papouškuje český novinář několik měsíců po oslavách vítězství nad nacismem?
Představitelé kyjevské vlády se paradoxně stávají zajatci antiruské propagandy, kterou sami vyhrotili
5. Nedávno naše veřejnoprávní televize uveřejnila rozhovor s dívkou v Kyjevě, která dávala najevo své nejhlubší opovržení nad Rusy a nad vším ruským. To by nikoho nepřekvapilo, je to běžná oficiální propaganda, jenže tato žena se přiznala, že její rodiče jsou Rusové. V duchu rasově pojatého ukrajinského vlastenectví se jich zřekla a pateticky vyzvala své spoluobčany ruského původu, aby jednali stejně, aby se odvrhli od svých předků a přihlásili se k ideálům západní demokracie.
Představitelé kyjevské vlády se paradoxně stávají zajatci antiruské propagandy, kterou sami vyhrotili; svazuje jim to ruce řešit ukrajinskou krizi kompromisem. Názorně to ukázala bitva u Debalceva. Podle zahraničních vojenských odborníků (The Economist z 21.února) i podle vojáků, které povstalci sevřeli do kleští, měl prezident Porošenko vládním jednotkám dát včas povel k ústupu. Zachránil by tím podstanou část mužstva a zbraní. U něho převládla politická prestiž. Po drtivé porážce svých jednotek musel řešit kvadraturu kruhu: představit porážku jako vítězství chrabrosti a statečnosti. O tom, jak se toho zhostil, si každý, kdo sledoval televizní zprávy, udělá vlastní závěr.
Ještě horší rozkaz vydal premiér Jaceňuk ve dnech, kdy ruské vojsko obsadilo Krym a stálo u bran ukrajinských posádek. Naštěstí jeho vojáci se odmítli bránit a v klidu odtáhli. K žádnomu krveprolití nedošlo; o život přišel jen jeden voják – Rus.
Bylo by katastrofální, kdyby se konflikt na východě vymkl politikům z ruky a stal se dějištěm slepých válečných pudů. Náznaků toho, že to není planá obava, je dost. Ti, kteří přilévají oleje do ohně, berou na sebe velkou odpovědnost. Nezbaví se jí tím, že ji ignorují. V každém případě jim bude jednou připomenuta.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
