1. Naposledy své krédo zformuloval v přednášce, kterou přednesl 20. října v Mezinárodním centru Woodrowa Wilsona ve Washingtonu. Na protilehlé straně posvátných hodnot vidí komunismus; nechápe jej však jako utopickou vizi, jako opakované pokusy a návrhy napravit rozpory a bolesti světa složitým uváděním idejí radikální rovnosti do společenské praxe, ale jako chorobu ducha a těla, kterou je třeba všemi prostředky potírat – v horším případě násilím, vymítáním, zaříkáváním, v lepším dlouhodobou duchovní léčbou. Komunismus se tak stává jedním všezahrnujícím dogmatickým pojmem, jehož jevové formy nestojí za důkladný rozbor historický, ani politický – jeho podstata je spíš fyziologická než společenská. Pro vymítání moru nebo tyfu také nepotřebujeme nástroje racionální nebo ideologické diagnózy. Neudivuje, že teologa nenapadne zabývat se historickými formami komunismu, které by otřásly jeho dogmatickým přístupem. Ignoruje komunismus prvních křesťanů, ponechává stranou středověkou formu této nemoci, kterou představovali husité–táborité, a nezajímají ho vyznavači Tolstého radikální evangelické pokory a odříkání, ani pokusy židovských osadníků v Palestině vytvořit komunity založené na zespolečenštění všech statků. Dogmatika teologovy léčby by se jistě octla na tenkém ledě, kdyby si položil otázku, zda bacily nebezpečné nemoci nenakazily církevní řády, které již po staletí uskutečňují, aspoň de iure, myšlenku radikálního popření soukromého majetku, vyznávání rovnosti v chudobě, odříkání a společné práci a službě.
2. Tomáš Halík je si vědom chyb, nepravostí a omylů, které provázejí dějiny katolické církve. Má odvahu přiznat, že církvi to trvalo celá dvě tisíciletí, než se zbavila přidružených omylů a hříchů, než dospěla do „odpoledního stavu“, kdy se organismus, oproštěný od prohřešků „rána“, chystá k závěrečnému večernímu triumfu. Přiznáme-li, že komunismus prvních křesťanů je začátkem nějaké cesty, ke které se hlásily i desítky statečných a pošetilých sociálních utopistů, a připustíme-li, že tito blouznivci za své názory a postoje zažili neméně útrap, než mnozí katoličtí světci, neměli bychom komunismu, pokud jde o čas, přiznat stejně velkorysou dějinnou příležitost, jaké se dostalo katolické církvi? Ruští bolševici v čele se Stalinem opravdu dělali, co mohli, aby komunismus zdiskreditovali v očích mnoha dnešních i příštích generací. Odpůrci socialismu a komunismu z tohoto debaklu samozřejmě těží. Jak dlouho jim argument rudého strašáka vydrží? Deset let, třicet, padesát? Dějiny nespěchají. Není načase zabývat se nápravou neudržitelné nerovnosti lidí, tříd a národů bez redukce společenského jevu na nadčasovou morovou hlízu? Jak dlouho ještě můžeme používat při hodnocení odstrašujícího režimu Severní Koreje stejný termín, jakým označujeme společnost Kuby nebo Číny? Ostatně, kdo by dnešní Číně přál osud, který potkal Sovětský svaz na konci studené války? Kdo by chtěl léčit čínskou kolektivistickou nákazu stejným způsobem, jakým kdysi její sovětskou odnož potíral Johnson, Nixon, Reagan? Bohužel se zdá, že léčitelé tohoto militantního typu dosud zcela nevymřeli.
Dogmatismus má ve všem jasno, realita má nespočet podob. Když jsem před lety pozoroval v jednom krétském přístavu sešlou zeleně natřenou loďku starého rybáře, nedivil jsem se, že si na její příď namaloval symbol srpu a kladiva. Onemocněl nebezpečným bacilem, nebo reagoval na tyranii vojenské junty, která vyvraždila celou jeho rodnou ves, a vzpíral se konkurenci rybářských firem disponujících žravou loveckou výzbrojí?
3. Tomáš Halík dává najevo svou oddanost k novému papeži, který se od všech svých tři sta třiceti pěti předchůdců výrazně odlišuje – nepatří mezi tradiční evropské šlechtické rody, hlásí se k prosťáčku božímu, který jen o vlas unikl upálení, hlásá evangelickou rovnost, odmítá exkluzivní epiteta zástupce božího na zemi, odhazuje tiáru, drahocenné ornáty, červené botičky, odmítá bydlet v komnatách vybudovaných renesančními vladaři a malému fiatu dává přednost před papamobilem, tou pohyblivou nápodobou trůnu. Příchylnost presidenta Křesťanské akademie k papeži Františkovi však není, bohužel, upřímná. Papež, jako snad nikdo z jeho předchůdců, usiluje obrodit svatou instituci od toho, v čem mnoho kardinálů, biskupů, prelátů vidí její největší přednost, totiž od konservatismu, dogmatiky, okázalosti, lpění na mocenských symbolech a rituálech. Kdyby Tomáš Halík zaujal ve věci církevních restitucí stanovisko blízké Františkovi, neváhal by dát najevo, že urputné vymáhání majetku není v souladu s evangelickým hlásáním chudoby a pokory, že církev sama by se měla vzdát části nároků, které byly v parlamentě protlačeny pomocí handlířských triků a podvodů. Žádný desetiletý program duchovního povznesení lidu by církvi a církevním řádům nezískal takové sympatie, jako oznámení, že část restitučního majetku ponechají národu a státu. Proč by se měla církev soudit o budovy, zámky, lázně, pole a lesy, sloužící po konfiskaci dobrým účelům? Zdá se, jako by se představitelé církve snažili nezadržitelný pokles počtu věřících vyvážit hromaděním statků. Jsou pro ni opravdu nepostradatelné přírodní a architektonické památky, které si lidé u nás, bez ohledu na konfesi a politiku, osvojili jako symboly národa a státu? Potřebuje církev ke své pastorizační činnosti opravdu budovy na Hradě, přístavbu Národního divadla, zámecký areál v Kroměříži, klášter Voršilek na Svatém Kopečku, Vyšebrodský oltář, Blaník? Profesor Pavlíček má pravdu – a nejen jako na slovo vzatý právník –, že dlouhodobé spory o církevní restituce v Čechách a na Moravě jsou v rozporu s poselstvím, které papež František promyšleně a soustavně vyjádřil v encyklice Laudato si' uveřejněné 18. června. Papež hovoří jménem „chudé církve pro chudé“, hlásá skromnost, odsuzuje nadměrné shromažďování majetku, kritizuje „dusivé zesvětštění církve“, „manažerský funkcionalismus“ a její spektakulární společenské vystupování. Nejsou tato slova jako šitá na poměry české církve? Kolik jsme v uplynulých letech zažili ekonomických a právních úvah církevních expertů, kolikrát jsme sledovali kardinály žehnat bojová letadla, biskupy asistovat při otevírání tunelů, zahajování výstav, trhů, sportovních akcí. Nezapomněli jsme ani na podívanou zcela výjimečnou – na slavnostní mši v katedrále sv. Víta, věnované české veřejnoprávní televizi za pomoc při prosazování restitučních nároků. Která jiná evropská nebo zahraniční církev by si dovolila pyšnit se tak úzkým propojením svých majetkových zájmů s televizí vydržovanou daňovými poplatníky, z nichž jen zlomek souhlasí s restitucemi?
Není to pouze sekularizace živená majetkovými nároky, jež ohrožuje církev. František odsuzuje také pěstování „záhrobní psychologie“ (zázračnictví, kult ostatků, muzejních pokladů a relikvií) i její zdánlivý protiklad – „spiritualitu blahobytu“ a „teologii prosperity“. Opět jsme jako doma. Naši preláti se mnohem častěji prezentují svými konzervativními a podnikatelskými postoji, než každodenní pastorační činností vyvěrající z „kontemplativního bratrství“, z vědomí, že chudí nejsou pouze předmětem přidružené charitativní činnosti. V péči o chudé, v pomoci masám bezejmenných a bezbranných lidí, zbavených práce a vyhoštěných na okraj společnosti, vidí papež základní úlohu církve. Zamyslel se pražský laureát Templetonovy ceny nad tím, že osud miliard chudých závisí na „odmítnutí absolutní autonomie trhu a finančních spekulací“, že je načase „radikálně odstranit příčiny nerovnosti“? Uvědomil si on i naši preláti, jaký historický, morální, duchovní úkol se tu před církví otevírá? Problematika chudoby není ve Františkově pojetí jen otázkou etiky nebo katechismu, nýbrž se týká změny kořistnického ekonomického systému jako příčiny nezadržitelně se rozevírajících nůžek mezi hrstkou bohatých a miliardami chudých. Hic Rhodos, hic salta – tady ukaž, co dovedeš!
4. Když Tomáš Halík dostal příležitost promluvit k vlivným představitelům washingtonské politické, intelektuální, podnikatelské a kulturní elity, čekali bychom, že se rozhovoří o tom, co tvoří podstatnou část Františkovy encykliky. Ale čestný papežský prelát považoval za důležitější varovat americké politiky a stratégy, aby neustupovali od nekompromisního postoje vůči Putinovu Rusku. Varoval je, že tato velmoc je reinkarnací Sovětského svazu, zřídla nebezpečné nemoci. Aby své memorandum podepřel ponorem do hlubinné psychologie, citoval ruského filosofa Alexandra Zinověva, který v pamfletu Homo sovieticus (1982) definoval sovětského člověka jako „člověka bez vlastního myšlení, iniciativy a odpovědnosti“. Podle Halíka nadměrná podpora Putina „svědčí o tom, že tento typ lidí, lehce zmanipulovatelných brainwashingem státní propagandy, tam stále převažuje.“ Halíkovo tvrzení si dovolím doplnit stručnou charakteristikou zmíněného autora, který sice v roce 1951 obhájil cum laude habilitaci Logika Kapitálu Karla Marxe, ale ve svých sociologických a antropologických exkurzích se řídil spíš aktuálními politickými záměry než logikou sociologického a psychologického výzkumu. V roce 1995 publikoval charakteristiku „západního člověka“, která dopadla ještě hůř než ta první, definující typický produkt sovětské společnosti. Skončilo to nakonec tak, že se Zinověv začal smiřovat s režimem reálného socialismu; Gorbačevovu perestrojku dokonce nazval katastrojkou a po převratu se pokorně solidarizoval se stanoviskem Zjuganovových komunistů – pohrobků dřívějšího režimu. Opravdu – exemplární příklad Marxovy „negace negace“.
Neznám důvody, proč Halík nevyužil vzácnou příležitost vyložit vybranému washingtonskému publiku základní teze papežovy encykliky, zejména kritický rozbor ekonomického systému, jehož žhavé ohnisko je právě v USA. František se ve svém rozboru světa a církve několikrát přímo obrací k politikům, podnikatelům, finančníkům, třímajícím v rukou otěže světa. Prosí je, aby nezapomínali dát své činnosti pozitivní smysl, vyzývá je, aby se oprostili od sobectví, bezuzdné honby za ziskem, aby nepropadli „vychýlenému životnímu stylu“, aby mysleli na miliardy chudých a sami se vzdali části svého majetku a moci. Podle jeho názoru ekonomie, která obrovské masy populace vyřazuje a odhazuje jako odpad (thrash), je ekonomií smrti – zabíjí člověka i přírodu. Taková ostrá slova by se Halíkovi zřejmě neříkala snadno – kdekdo z jeho posluchačů by v nich mohl zaslechnout něco z marxistické nebo komunistické hantýrky. Místo toho přispěchal se svou troškou do mlýna aktuální antiruské propagandy, která je dnes u některých představitelů americké mocenské elity v kurzu. Halíkovi zřejmě neušla důležitá informace, že dnešním ministrem obrany (již čtvrtým jmenovaným Obamou) je Ashton Carter, fyzik, který v dobách studené války sloužil jako expert na výpočty obětí možného atomového střetu. ( Pokud jde o USA, dospěl k cifře 150 milionů – jde mi mráz po zádech, pomyslím-li, že by se zase vrátil ke své původní profesi.) Buď jak buď, český kazatel rozumně uvážil, že za dané situace by nebylo dobré dráždit americký hospodářský systém, ani jeho demokracii, o níž Zinověv prohlásil, že je pouze zástěrkou totalitního režimu. Dobře usoudil, že vybrané washingtonské publikum spíš ocení jeho úvahy o paralele mezi zprofanovaným sovětským komunismem a dnešním Putinovým režimem.
5. Hodnotíme-li Halíkovu americkou přednášku z hlediska aktuálního duchovního a politického směřování katolické církve, nemůžeme nekonstatovat hlubokou roztržku, která dělí názory pražského teologa od Františkova hodnocení atlanticko-ruského sporu. Papež se ve vystoupeních a projevech, týkajících se válečných hrozeb a ozbrojených konfliktů, důsledně vyjadřuje ve prospěch dialogu a mírového řešení. V projevu v Kongresu Spojených států 24. září vystoupil jako hlasatel naděje, stavitel mostů, posel bratrství, rovnosti a spolupráce. Odsoudil „ostrý, válečnický jazyk nesváru“, vyzval politiky, aby překonali „historické rozpory často vázané na politováníhodné události minulosti“ a apeloval na ně, aby se povznesli nad důvody, které je dříve, ať již z jakýchkoli důvodů, přiměly zaujmout vůči jinému státu nepřátelské stanovisko. Varoval před hrozbou nové studené války, která by lidstvu opět hrozila totální zkázou. Tomáš Halík ve washingtonském projevu 19. října vystoupil s opačným poselstvím: „Chtěl bych velmi vážně varovat Západ před jakýmkoli účelovým spojenectvím s Ruskem v současné krizi na Středním východě.“
Ve vztazích mezi papežem a Putinem se nikdy neobjevil rušivý a už vůbec ne nepřátelský tón. Naopak – František ocenil Putinovu iniciativu, která odvrátila bombardování Sýrie americkými letadly, a ve věci ukrajinské krize zaujal umírněný postoj navzdory varování amerického diplomata Kennetha Hacketta a memorandu kyjevských církevních kruhů. Při Putinově návštěvě v červnu letošního roku daroval hostu medailon s vyobrazením Anděla míru. Kdo ví, jakou roli v církevní komunikaci hraje symbolika, pochopí, co tím darem papež vyjádřil. Ocenil a vyzvedl Putinou podporu křesťanským komunitám v Sýrii, které vzbouřenci vystavili genocidě islámských teroristů. Halík naproti tomu opakuje ideologická klišé amerických a saudskoarabských podněcovatelů povstání proti Bašárovi Asadovi, který po čtyři léta vzdoruje náporu koalici mocných států, nebere v úvahu dominantní roli, kterou v této válce hrají islámští extrémisté. Kazatel od Svatého Salvátora neopomene pochválit Američany, Brity a jejich spojence za to, že dokázali zbavit svět takových monster, jako byl Husajn nebo Kaddáfi. Jeho tvrzení, že je podporoval a udržoval při vládě Putin, není ani třeba vyvracet – výkřiky bulvární žurnalistiky se v přednášce vzdělaného kněze vyjímají jako pěst na oko. Nechápu, jak mohl Halík klesnout k ospravedlňování irácké války Bushe mladšího, kterou dnes obhajují jen její přímí iniciátoři a nenapravitelní militaristé. Nedávno ji dokonce odsoudil i sám Bush starší.
Závěr těchto úvah je depresivní. Zatímco papež přichází s poselstvím míru a svět varuje před vražedným ekonomickým systémem, president české Křesťanské akademie se vrací k rétorice studené války a vyzývá k nekompromisnímu postoji vůči Putinově Rusku jako inkarnaci sovětského režimu. Je přilévání oleje do ohně součástí léčby nebezpečné choroby, kterou by chtěl náš teolog vykořenit?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
