Zpívávalo se na melodii dodnes – aspoň v podání Vídeňských filharmoniků - populárního Straussova pochodu, složeného k poctě hlavního stratéga vítězství spojenců nad Napoleonem u Lipska roku 1813 a významného armádního reformátora českého původu, maršála Jana Radeckého z Radče.
K vojenským veličinám a uniformě vůbec jsme tedy měli viditelnou skepsi už kdysi, a odrazilo se to v nabobtnalé podobě literárním Josefem Švejkem. Nechuť sloužit rakousko-uherské koruně byla pochopitelná.
Volné pokračování to pak mělo po roce 1948, kdy šlo sice o vojančení s dvouocasým lvem na prsou, ale de facto opět pod vlajkou cizí mocnosti, tedy Sovětského svazu. Totální fraškovitost Československé lidové armády v letech 50. zachytil skvěle Josef Škvorecký Tankovým praporem a v lidovějším tónu Miroslav Švandrlík Černými barony.
Kdo druhdy byl přinucen k základní vojenské službě, protkané širokou škálou potěmkinských absurdností, včetně kolovrátkového soudruhování a řečmi o nerozborné jednotě států okupovaných více či méně Rudou armádou, povinností složit zkoušku k zisku Fučíkova odznaku.
Večer co večer kolektivně sledovat Televizní noviny, což mělo ráz „dvou minut nenávisti“ z Orwellova románu 1984, setrvalým malováním strašáků NATO, západoněmeckého Bundeswehru a tak dále, zřejmě si na celou tu obludnost vzpomněl před nedávnem. Když se z vln zapomnění vynořila nazpět myšlenka povinných odvodů. Někdejší noční můra každého mladého muže.
ZVS, tedy se vším všudy, včetně možnosti být nasazen do první linie válečného konfliktu, o kterém důstojníci neustále hovořili, jako by byl za dveřmi, se dalo vyhnout obtížně. Kýženou modrou knížku, průkaz osvědčující zdravotní nezpůsobilost bránit socialistickou vlast a padnout za ni, sice dostali mládenci trpící závažným neduhem.
Získat se dala i roztodivným simulováním za přispění chápavých, spřátelených, anebo úplatných lékařů. Ale vlastnil ji zlomek maskulinní populace. Trávit dva roky na komické, otravné a smyslu postrádající vojně byla rozhodně ztráta času v nejlepším věku. Ale také rutinní realita, s níž se prostě muselo počítat.
V rodičovské generaci pak převažovalo zažité přesvědčení, že vojna dělá z kluků chlapy. Ve skutečnosti ovšem dávala spíš poučení jak mistrně mizet z dohledu a vyhýbat se hloupým povinnostem. Dokonale se zašít a užívat nejlepší kusy kradeného proviantu (hoši ve vojenském věku jsou hladoví, příděl nechutné menáže chabý).
Tomu se dalo na vojně naučit velmi dobře. Přecházelo to do krve a hodilo se po návratu do civilu. Neboť zásadám krádeže a zašívárny odpovídala morálka socialistických zaměstnanců.
A pak tu byl ještě po všech stránkách odporný návyk mazáctví a tedy sklon k šikanování služebně mladších a podřízených vůbec. Křiklavá šikana se vyskytovala řídce, ale základy mazáctví důstojníci vítali, protože jim pomáhalo jakž takž udržovat kázeň.
O paskvilném vojančení těch časů by se dalo hovořit do aleluja a kde kdo umí sypat z rukávu neuvěřitelné a přitom nepřikrášlené historky. Na záměru obnovit odvody, ať už projde nebo nikoliv, a v jakékoli podobě, je ovšem úlevné, že by jakýsi dobrovolný výcvik těžko mohl mít charakteristické rysy výchovy k podřízenosti totalitní moci, brainwashingu v nejčistší podobě.
Vůči němuž ovšem absolventi základní vojenské služby prokazovali čtyři desetiletí pozoruhodnou odolnost. Snadno rozpoznali, jaká je ta zelená paráda prolhaná a komediální. Byť se musela vytrpět. A předstírat, že účast na ní je přece velkou ctí.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
