Ondřej Šlechta: Drulák nebo Havel?

Ve chvíli, kdy Václavu Havlovi odhalili v Kongresu pamětní bustu, tak snaha zpochybňovat lidskoprávní rozměr české zahraniční politiky zavání bezmála kacířstvím. Ale skutečně jsme svědky zásadního střetu o geopolitické směřování republiky?

Drulák v první linii palby

Ponechme prozatím stranou samotný obsah Havlova zahraničně-politického odkazu a připomeňme, co stálo na počátku kauzy, kterou později nafoukl do bombastických rozměrů prezident svými kontroverzními výroky v Číně a na adresu ruských Pussy Riot.

V kostce shrnuto, na počátku stálo zformulování nové teoretické koncepce zahraničněpolitické doktríny ČR. Autorem byl první náměstek ministra zahraničních věcí Petr Drulák, který dosavadní politiku, postavenou do značné míry na odkazu Václava Havla, označil za „falešný univerzalismus“. Podle Druláka exprezident Havel prosazoval lidská práva selektivně, zejména s ohledem na podporu americké zahraničněpolitické linie a ignoroval „ekologická“, nebo „sociální“ práva, přičemž faleš Havlova univerzalismu měla ilustrovat především jeho kritika kubánského, nebo čínského režimu, zatímco například k charakteru režimu v Saúdské Arábii, jež je americkým spojencem, mlčel.

Podle druhého muže MZV přitom právě tento přístup poškozuje českou zahraniční politiku. Navrhnul tedy neklást lidskoprávní argumenty do popředí v mezistátních jednáních, neboť tím jen „tlačíme naše partnery ke zdi“. Ne všichni takovou změnu uvítali. Kvůli nesouhlasu s novou koncepcí odešla z Ministerstva zahraničních věcí například Drulákova podřízená, ředitelka odboru lidských práv a transformační politiky.

Následně tato nová koncepce akademicky založeného náměstka vzbudila nejprve četné negativní ohlasy v médiích a posléze pokárání z americké strany. Jenže první náměstek se stal potvrzením přísloví o padajícím exkrementu. Koncepci skutečně zpracoval on, nicméně s vědomím svých nadřízených, tedy ministra zahraničních věcí a premiéra. Působí trochu dadaisticky, když premiér v rámci cesty do Spojených států napomíná náměstka vlastního ministra, aby „respektoval politiku vlády, která se hlásí k Havlovu odkazu“, ačkoli předtím se zmíněnou koncepcí problém neměl.

Nová koncepce zahraniční politiky, jakkoli může být diskutabilní, nebo i scestná, je ale pořád legitimním výstupem vlády svrchovaného státu. V kontextu boje o duši „české zahraniční politiky“ a s přihlédnutím k polarizaci společnosti je celkem kontraproduktivní slyšet tvrdé odsudky suverénního rozhodnutí vlády ze strany Spojených států, protože přesně jako umravňující příkazy z Washinghtonu to část společnosti bude vnímat. Vrcholem byl článek známého neokonzervativního politického komentátora Carla Gershmana pro Washinghton Post s patetickým názvem „Vzdávají se Češi své morální odpovědnosti?“ Autor se do údajného obratu v zahraniční politice ČR obul skutečně zostra, když v následném rozhovoru pro Hospodářské noviny v s odkazem na Drulákovu kritiku „falešného humanismu“ Václava Havla například povýšeně označil náměstkovy názory za scestné.

Dlužno podotknout, že Gershmanovy výpady mohou situaci spíše zhoršit, než zklidnit. Gershman povýšenecky kárá vládní představitele a snaží se větami typu „jak nyní budete řešit represi a pronásledování?“ naznačovat, jakoby se česká zahraniční politika zcela obrátila proti jakémukoli hájení lidských práv. Což, jak musí uznat chladně uvažující pozorovatel, pravda ani při nejlepší vůli prostě není. Smutné je také to, že aby se přihlásili k Havlově odkazu, potřebují mnozí představitelé ČR nejprve schytat kritiku ve Spojených státech.

Václav Havel střízlivě

K zahraničně-politickému odkazu Václava Havla kromě řady diskutabilních výstupů (z nichž nejvíce známý a medializovaný je výrok o „humanitárním bombardování“ z roku 1999) patří dodat, že zpočátku se vyslovoval pro souběžné rozpuštění NATO i Varšavské smlouvy. V ryze proamerického politika se Havel změnil až později – zřejmě v důsledku ztrát iluzí o vývoji světa po studené válce a v důsledku obav, že jediným způsobem, jak zajistit ochranu ČR, je zůstat neochvějným spojencem USA.

Havlův dopad na mezinárodní postavení moderního Česka je neoddiskutovatelný. Ať si o něm a jeho politice myslíme cokoli, prestiž země rozhodně zvyšoval, způsobem sice sobě vlastním, ale v reálném dopadu více, než kdokoli z jeho politických současníků. To by pochopitelně nemělo bránit pozdějšímu kritickému zhodnocení jeho odkazu.

Ústředním problémem sporu o odkaz Havla v zahraniční politice není Václav Havel sám, jako spíše snaha interpretovat jeho morální odkaz a výrok o vítězství „pravdy a lásky“ jako ústřední dělící linii politického života. V praxi pak ukvapené reakce řady neochvějných Havlových stoupenců na výroky prezidenta Zemana, nebo filozofování náměstka Petra Druláka vypadají, že zahraniční politika ČR bude tím lepší, čím více bude slovy jako „Havel“, „pravda“ a „láska“ operovat, popřípadě, že prestiž země bude stoupat v přímé úměře k tomu, kolik laviček, nesoucích iniciály „VH“, se postaví.

Jakou zahraniční politiku pro ČR?

Pokud jde o podporu lidských práv ve světě, nesporně se historicky jedná o určitý trademark malé ČR, se kterým česká diplomacie musí pracovat. Podpora lidských práv by tak měla především sloužit jako cenná deviza, která nás činí zajímavými a podporuje naše zakotvení ve světě, ale nikoli být pouze cílem sama o sobě. Ostatně, těžko si představit, jak reálně podporovat demokratickou tranzici ve všech nedemokratických zemích světa.

Například je zcela jednoznačně v našem zájmu stabilita upevnění demokratických mechanismů a právního státu v zemích nacházejících se v našem bezprostředním okolí. Tedy na Balkáně a rovněž na Ukrajině. Ale také mnohdy vysmívaná podpora kubánského disentu má z hlediska českých zájmů logiku a překvapivě ji má i z hlediska „ekonomizace zahraniční politiky“, která je mnohdy stavěna do protikladu k dosavadní tradici podpory lidských práv. Současný režim na Kubě nebude navěky a až se tak stane, současní disidenti se s velkou pravděpodobností stanou příštími vládci Kuby. Kdo k nim potom bude mít otevřené dveře?

Na druhou stranu by se česká zahraniční politika měla velmi skepticky stavět ke snaze rychle demokratizovat některé problematické země s diktátorskými režimy. Jak nás přesvědčuje vývoj v Libyi, Iráku, nebo Sýrii, ne všude jsou společnosti zralé pro snadný přechod z autokracie a pád režimu může rozehrát nebezpečnou kaskádu událostí, které destabilizují celý region. Nemůžeme vyřešit veškerou nespravedlnost a zde se tak nabízí přístup parafrázovaný výrokem Henryho Kissingera. Aneb „zmatek je horší než nespravedlnost, neboť nespravedlnost znamená jenom to, že svět není dokonalý, ale zmatek naznačuje, že není spravedlnosti pro nikoho, protože i z každodenních detailů světské existence (např. z chození do školy) dělá nebezpečné věci.“

Česká zahraniční politika by neměla žít v zajetí zástupných koncepcí, nebo výhradního čerpání z odkazu významných osobností. Stejně jako Václav Havel měl v některých věcech pravdu a v řadě se mýlil, ji mají (a mýlí se) v řadě případů i ostatní. Zahraniční politika by neměla být ani „havlistická“, ani „drulákovská“. Odmítat a priori přístupy jako je zdrženlivost, nebo naopak razantní akce, či důraz na lidská práva jen pro to, že to nezapadá do toho, nebo jiného rámce vnímání světa, znamená rezignovat na přemýšlení o světě kolem nás. Zahraniční politika by měla být pokud možno stabilní a kontinuální, protože dramatické výkyvy jí činí nevěrohodnou a především pročeská. Nejde přece o to, kopírovat domněle dokonalou koncepci, podstatné je, aby zahraniční politika podporovala zájmy tohoto státu.