Dohodnutá pravidla dávají volbám jejich zvláštnost. Přestože katedrová politologie ve volbách vidí cestu k vládě většiny, rozumnému řízení společnosti či k zajištění harmonie, podstatou voleb je to, že konflikt s fyzickým násilím nahradily pravidly výběru vlády. Všichni hráči ctí pravidelné několikastupňové formování vlády. I když se mluví o vůli většiny, nikdo nevolil koalici ČSSD, ANO a KDU-ČSL; tu si dohodli představitelé stran. Vytvořili si většinu nikoliv veřejnosti, ale v Poslanecké sněmovně. Říká se, že k tomu mají právo, protože Poslanecká sněmovna odráží stav veřejnosti.
Parlament je fotografií společnosti, tedy jejím zmenšeným obrazem. Zmenšení ale stírá detaily – a pravidla stanoví, které. Teorie pracuje s 12 odlišnými způsoby, jak parlamentní fotografii společnostní vytvořit, přičemž čtyři skupiny volebních systémů jsou pokládány za hlavní. Podle informací Meziparlamentní unie většinový systém, podle kterého se u nás volí do Senátu, užívá 95 států (35,2 %), poměrný systém, pomocí něhož se v Česku volí do Poslanecké sněmovny, 87 států (32,2 %), smíšený systém 39 (14,4 %) a jiný systém 49 (18,2 %) států. Tato různorodost je dána tím, že žádná parlamentní fotografie společnosti není přesná. Bývají to zpravidla poražení, kteří volají po změně pravidel.
Po vzniku samostatného Česka občané jednou volili prezidenta, šestkrát poslance, pětkrát do krajských zastupitelstev, sedmkrát do zastupitelstev obcí, třikrát do Evropského parlamentu a jedenkrát senátory (kromě prvního hlasování v roce 1996 volí jen třetina občanů „své" senátory a mohou navíc i doplňovací volby). Přidají-li se volby do ČNR a dvou komor Federálního shromáždění, byli po roce 1989 občané vyzváni k tomu, aby šli k volebním urnám, přibližně 35krát; navíc proběhlo referendum o přistoupení k Evropské unii. To je hlasování více než jednou ročně. Není divu, že se dostavuje únava, která se projevuje i poklesem zájmu o volby. A tak v červnu roku 1990 byla při volbách do ČNR účast 96,8 %, v říjnu 2013 při posledních volbách do Poslanecké sněmovny volilo ale jen 59,5 % oprávněných voličů – což je pokles o 37,3 procentních bodů. Na druhé straně ale někteří teoretici tvrdí, že menší účast je spojena s celkovou spokojeností: vždyť zvýšení volební účasti ve Výmarské republice přispělo tomu, že se Hitler zmocnil vlády.
Volby nikdy nebyly zábavnou hrou. Občany může unavit nejen jejich časté opakování či fakt, že volební matematika jen předstírá vládu lidu. Je tu také problém s tím, že každá fotografie je statické zachycení okamžiku, ale společnost se vyvíjí. Předmětem předvolebních diskusí nebyly ani privatizace, ani lustrace, ale ani rozdělení Československa – události, které zásadním způsobem ovlivnily společnost. Lidé ve volbách kupují balíčky, v nichž je skryto budoucí chování poslanců a ministrů – ovšem do těchto balíčků nevidí. O obsahu balíčku jim kdysi vyprávěli straničtí aktivisté, dnes tak činí reklamní agentury a Facebook.
Smyslem voleb není nově složit Poslaneckou sněmovnu, ale sestavit vládu. Pro přiblížení představy o vládě většiny lze připomenout, že v roce 2013 ministry za KDU-ČSL volila 4,0 % oprávněných voličů – dopočet pro překročení prahu pěti procent pro vstup do Sněmovny zajistila neúčast. Mezi názory veřejnosti, volbami a vládou je mnoho viditelných i skrytých převodových mechanismů, které smysl voleb posouvají jinam, než tvrdí liberální ideologie. Jsou ale důležitou součástí demokracie. Důležitou – nikoliv nejcennější. Tím nejdůležitějším na demokracii je tolerantní diskuse. Bez takovéto diskuse může být i zmenšený význam voleb deformován.
(autor je ředitelem Institutu globálních studií na Univezitě Jana Amose Komenského Praha)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
