Jsme toho názoru, že láska se vynutit nedá, a především toho názoru, že takovéto jednání je v rozporu s Ústavou České Republiky.

Ústava České Republiky stanovuje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Stanovuje dále, že stát mápovinnost zajistit, že dítě nemůže být odebráno od svých rodičů proti jejich vůli (pokud se nejedná o zneužívání čí zanedbání dítěte). Dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a především právo formulovat své vlastní názory. Oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, rodiče mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte.

Pokud má dítě k jednomu z rodičů chladnější vztah, tento fakt samotný se nedá posoudit jako zneužívání čí zanedbání dítěte. Tento fakt samotný tedy v žádném případě nestačí k tomu, aby bylo dítě druhému rodiči kompletně odebráno a zabráněno v kontaktu s ním.

Láska se nedá nadiktovat, zadat nebo zrušit, na tom se snad shodne každý člověk s trochou selského rozumu a empatie. A jak stanovuje Ústav České Republiky, lidé jsou si v právech rovni, jejich práva jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Odebrání dítěte za účelem vynucené lásky je pokus o zadání, zcizení, promlčení a zrušení základních lidských práv dětí, a to konkrétně práva si svobodně vybrat, jak moc chtějí mít rádi své vlastní rodiče.

Jako laická veřejnost nemáme k dispozici detaily jednotlivých případů, ale žádáme ty, kteří detaily k dispozici mají, aby se nad těmito případy zamysleli a zasáhli. Není nic těžšího než překonat vlastní hrdost a přiznat chybu, ale také nic ušlechtilejšího.