Petr Bílek: Kopernikánský obrat ve světě hodnot

Konsenzus o tom, co jsme dnes ochotni považovat za umění, neexistuje. Tradice, zejména domácí, je-li vůbec tvůrci brána v potaz, slouží většinou jen jako osnova pro perzifláž a frašku. Nová umělecká produkce nese patrné znaky bezradnosti a konfúzního těkání mezi dříve autonomními uměleckými disciplínami. Oborové specialisty střídají dnes konceptuální diletanti předstírající, že jejich autenticita je s to se realizovat současně v malířské produkci stejně dobře jako ve videoartu nebo v muzice. Profesionalita, školení v řemesle se pro mnohé stávají haraburdím a překážkou svobody. Oč méně se veřejnost zajímá o výsledky tvůrčího úsilí třeba ve výtvarném umění, o to vehementněji se výtvarníci snaží intervenovat do veřejného prostoru a ponoukat lidi k akcím, o které objekty umělecké agrese nemají zjevně zájem. Úsilí o vytvoření trvalého artefaktu je ironizováno ve jménu okamžité dynamiky akce a emoce. Uzavírají se dočasné skupinové dohody o plodech nezávislé spontaneity, jimž je přisuzována instantní zajímavost a hodnota. Erbem současné medializované produkce se stal klip. Útržek, vytržení, výkřik bez širšího společenského kontextu. Ideální svět vysoce stylizovaných selfies.

Prožíváme kulturní zlom, po kterém si už s péčí o architektonické památky nevystačíme. Jízda králů v Kyjově, cimbálová muzika ve Strážnici nebo strakonický festival dudáků, Pražské jaro a Smetanova Litomyšl mohou ještě nějaký čas působit jako integrující zážitky pro tu část české populace, jež potřebuje žít s emocionálním rodokmenem. V době, jež fetišizovala efekt sdílení, se ale paradoxně neshodneme na souboru českých knih, k nimž bychom se bez problémů přihlásili, ani necítíme s tepem filmů, které kolem nás vznikají v nepřehledném počtu. Kulturní paměť, o kterou se nepečuje, přestává mít pro společnost orientační a integrující funkci.

Ochota metat kozelce

Pokud chceme mluvit o kultuře a umění, nic není užitečnějšího než podívat se do minulosti. Teprve s touto zátěží v batohu je hledání cesty kupředu smysluplné. Beztížný stav zaručí jen chaos a nezávaznost.

Český teoretik surrealismu a básník Vratislav Effenberger (1923–1986) před půl stoletím v knize Realita a poesie charakterizoval tehdejší situaci umění. Jeho postřehy přes svou konkrétní dobovou ukotvenost velmi trefně sahají do klubka problémů, které pociťujeme naléhavě dnes.

„Už Diderot věděl, že ve společnosti mocných není lepší úlohy, než je úloha šaška. Opravdu, s rostoucím společenským tlakem na oblast umělecké tvorby, který se v té nebo oné formě projevuje dnes na celém světě, roste zároveň sklon k vyprahlému defaitistickému cynismu, jímž je oportunismus všech odstínů. Tento oportunismus se někdy stává téměř filosofií, většinou však není ničím víc než bezděčným nebo vypočítavým taškářstvím. Ochota metat kozelce před kterýmkoliv publikem, sázet na nesnáze a obelstít tak vlastní nemohoucnost, přijmout zakázku a podstrčit omšelou kulisu, tato blaseovaná senilita, která by ze sebe nejraději udělala morální problém, je přes všecky své momentální výhody jen příznakem tvůrčí impotence, je přes všecku svou horlivou gestikulaci útěkem ze skutečnosti, útěkem do světa maket a ornamentů, v němž se lze tak snadno dohovořit s kýmkoliv, nežádá-li se víc než hra a troška obratné výmluvnosti. Tím spíš, není-li dokonce ani třeba, aby se obecenstvo bavilo."

Tak zaprvé, jak vypadá dnes ten oportunismus v oblasti literatury. Klonován světovou literární nadprodukcí šíří se gen defétistického cynismu šroubovicemi dystopických románů a v našich poměrech se mu nedaří špatně. Z celkem idylické reality české kotliny, kde se toho mnoho neděje, vyhlížejí autoři katastrofu jednak proto, že je přitažlivější než všední den, jednak proto, že se instinktivně bojí přihlásit se k optimistickému pohledu na člověka, když mají před očima tolik jeho opakujících se historických selhání. Ověřili si, že nemá cenu chodit do rizika a že se vyplatí být realistou, v jejich pojetí pesimistou. Připomeňme si třeba Příliv Miroslava Bočka nebo komiksy Milady Mašinové a Petry Josefíny Stibitzové Mor a Josefa Bolfa a Ondřeje Štindla Mondschein.

Druhý pohled na literaturu: Sázet na nesnáze a obelstít tak vlastní nemohoucnost. Před pěti lety byl publikován text 12 odstavců o próze, jeho autory byli prozaici Jan Němec, Jana Šrámková a Ivana Myšková. Jeden z odstavců zní: „Nesdílíme volání části kritické obce po tzv. velkém románu. Víme, že román sám o sobě je existenciální výzva a velkým ho může učinit jen okolnost. Právě ta se však změnila natolik, že velký román učinila prakticky nemožným. Prostor díla už není v první řadě ani teologický, ani filozofický, ani sociální. Kdo uvěří spisovateli, který bude věštit z odrazů ve výkladech nákupního centra? Jak oslovit jediným textem společnost, která se neshodne ani na jediné modlitbě? Došlo k privatizaci světa mezi subjekty a také román se stal šachovnicí, na níž svými figurami tahá subjektivita. Každý obděláváme své šachové políčko a pak táhneme. Není zoufalé volání po velkém románu jen komplexem malé literatury, která je odsouzená k věčné bolesti krční páteře, jak snaživě vzhlíží k těm velkým?"

Jsme malí a ještě menší, sto pět procent alibi. Který čert autorům poradil, aby se vymluvili na malou literaturu? Velikost písemnictví se neměří počtem lidí, kteří vládnou jazykem, jímž je napsané, ale výskytem spisovatelů mocných ukázat, co obnáší být člověkem, co se děje ve škvíře mezi subjektem a dějinami. Doufám, že se dočkáme výrazných románů i bez svůdné podmínky, že společnost bude zase sjednocena na „jedné modlitbě". Navíc se domnívám, že textem se neoslovuje společnost, ale čtenáři. Bába z ledu otřásla klímajícím vkusem českého publika a ono, probuzené, si najednou vzpomnělo, jak na ně kdysi zapůsobil například Kočár do Vídně, Spalovač mrtvol, Adelheid, Marketa Lazarová, Případ pro začínajícího kata, Každý den odvahu, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko... Jestliže nejlepší český film roku 2017 probudil u části diváků nový, vlastně pozapomenutý nárok na kinematografii, nedoufám bohužel, že by podobný efekt vyvolaly knihy Vlastimila Vondrušky nebo Jana Bauera a že by čtenáři pod pojmem český historický román uviděli zase jména jako Karel Schulz, Vladislav Vančura nebo Jiří Šotola. Jednak by díla těchto spisovatelů musela být volně dostupná na trhu, jednak by měla zapůsobit především střední škola. Tam ale vládnou influenceři.

Influenceři

Vystavují-li si umělci, zde mluvíme hlavně o spisovatelích, předem omluvenky, že nedostojí tomu, co od nich publikum očekává, anebo se rezignovaně podvolují sníženým očekáváním obecenstva a médií, odcházejí na střídačku a na hrací plochu nastupují influenceři. Opratě kulturního vlivu se povalují sociálními sítěmi a chápe se jich influencer. Kdo to je?

Influencerem nazýváme člověka velmi mladého, většinou jde o teenagery, jenž má určitý vliv a svými názory, postoji a myšlenkami dokáže působit na ostatní lidi. Dočtete se na internetu. Jeho nejvlastnějším prostředím jsou sociální sítě (Facebook, Twitter, Linkedln, hlavně a především Instagram) nebo blogy. Původně marketingovou funkci influencera posunul ovšem rozmach informačních technologií do pozice mocného demiurga ovlivňujícího nejen zpravodajství, ale i vzorce chování, způsoby mezilidské komunikace a předávání a selekci kulturních hodnot. Nejen na internetu tedy vznikají různé seznamy jedinců, kteří ovlivňují ostatní uživatele ať už prostřednictvím sociálních sítí, blogů či jiných platforem. Svou kategorii v Magnesii Liteře už mají také. Německý týdeník Die Zeit charakterizuje současný kulturní převrat takto: „Když někdo ve světě offline dělá nějakou věc obzvláště dobře, stane se z něho možná star. Hvězda může svou známost proměnit na peníze tak, že své jméno, tvář, tělo prodá nějakému produktu. Na internetu je to tak: Influenceři (vlivouni – pozn. autora) jsou hvězdami proto, že dělají reklamu."

Kopernikánský obrat konzumní společnosti.

Petr Bílek

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.