Dokonce ještě i v padesátých letech minulého století měřili náš venkov svým rozvážným krokem muži se stojanem a plátny v podpaždí. Od těch dob krajinomalba pomalu opouští své místo mezi malířskými žánry. Krajinářství chutná po včerejšku, čpí diskreditovaným realismem a skončí v lingvistickém muzeu.
Mění se vkus solventního publika i galeristů, umělcům už nestojí za to bloumat nazdařbůh lukami plnými klíšťat. Příroda nám uhýbá, je dál. Stahuje se od lidských sídel. A trh s uměním ví své. Kýčaři si vystačí se známými schématy a malují hrady nespatřené. Krajina je vlastně model a malovat podle modelu je dnes buď školní disciplína, nebo cirkusová pouliční atrakce pevně zabudovaná do turistického byznysu.
Souběžný proces je k zahlédnutí také v současné české básnické produkci. Ta, která má výslovné umělecké ambice a netají se tím, obejde se docela dobře bez přírodní lyriky. Zakotvit své verše „na břehu řeky Svratky“ připadá mnohým dnes jako přízemnost a trapná doslovnost čpící nemilovaným domovem až příliš. Nepokojná odtažitost umělců, kterým se tady tak nějak nelíbí, prosakuje mezi žánry a druhy a ráda se vydává do exotických dálav Nové Guineje nebo aspoň New Yorku.
Jan Baleka ve svém výkladovém slovníku Výtvarné umění píše: „Motiv krajiny podléhá vývojovým proměnám, podmíněným obecným vývojem společnosti, tradicemi a úrovní kulturní a národní sféry, vztahu člověka jako výrobce k přírodě, jež je podmínkou jeho přežití.“ Ekologická nálada zachvacuje tu i onde spisovatele a výtvarníky a její plody v dílech se řadí na škále od přímočarých propagandistických varovných výzev přes zadumané pošmourno skepse až k náznakům modliteb k Matce Gaii. Ale kde je lítost, kde silná emoce, kde hymnická chvála?
Vypjaté ego umělců netouží po splynutí se zástupy, kdo jiný však může třeba za degradaci polí, luk a lesů než nespočetné anonymní zástupy. Malíř krajinář jistě nepocítí osobní vinu za neuvážené meliorace, jež vysušují půdu. Jak jí má dát výraz, když ji necítí? Přesvědčivá a působivá je v umění jedině konkrétní předmětnost uchopená v přesahu k obecnému, jinak jde o plané gesto.
Na Čínské akademii výtvarných umění v jihočínském městě Chang-čou se mě ptali, jestli existuje tradiční český výtvarný styl. Říkali, že dobře znají a oceňují vrcholy české hudby Smetanu a Dvořáka, čtou Kunderu a Hrabala, ale nějak si nemohou vzpomenout na jediného českého výtvarníka. Zvláštní věc, přitom byli zrovna loni na návštěvě na Západočeské univerzitě v Plzni. Neumíme své umění nabídnout, anebo nic k nabízení nemáme? Samozřejmě kromě krtečka.
Zkuste k sobě přes léto pouštět podobně rozmarné otázky a hledat na ně odpovědi. Nikdo to za vás neudělá. Ministerstvo kultury má jiné starosti. Přichází o ministra a musí hledat nového. Údajně se bude procházet na Vysočině kolem rybníka a rozmlouvat s panem prezidentem ve člunu. Hledání v plenéru.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
