Petr Bílek: Veřejné násilí

02.12.2017 16:58

Jaké místo může v dnešní industriální společnosti orientované na produkci zboží a jeho konzum zaujmout reprodukce člověka? Na tuto otázku jsem narazil v knize socioložky a historičky Aleny Wagnerové, v níž se zabývala postavením československých žen za socialismu. Nevinný, až poťouchle bezděčný dotaz sahá pro odpověď hodně daleko. A provokuje k ní. Autorka ji po zákonu své specializace hledá v oblasti tvrdých dat sociologických výzkumů z oné doby.

Petr Bílek: Veřejné násilí
Foto: Pardubický kraj
Popisek: Matka s dítětem, ilustrační foto

Můj vlastní pokus o odpověď by začal tím, že nejdříve je nezbytné vyjmout dítě z kategorie zboží. Jsme totiž bohužel v situaci, kdy je veřejný prostor vymrskán ekonomickými pohledy do té míry, že nás už vůbec nešokují mediální sdělení vyvolaná výpočty, kolik stojí dítě. Nejenže tu jde o směšování dvou odlišných řádů, ale hlavně tahle kontaminace obnažuje v celé nahotě naši etickou slepotu, lhostejnost a necitlivost. Lidský tvor má cíl sám v sobě a je neredukovatelný a nepřevoditelný v žádném směnném kurzu do žádné jiné kategorie entit. V kalkulacích nákladů na rodičovství nejde jen třeba o neobratně formulovaný problém, prozrazujeme v nich se vší svou naivitou, že si myslíme, že všechny lidské věci tohoto světa lze řešit racionálně. Nejde. Rodičovství je z pohledu racionálního počtáře absurdita, nesmysl a někdy i neštěstí.

Čtu, že u nás přibývá lidí na prahu středního věku, kteří si myslí, že dítě si mohou ve zvolený okamžik pořídit jako firmu. Možná se jim to po opakovaných pokusech s umělým oplodněním podaří, možná zjistí, že tak jednoduché to ani dnes ještě není. Jenže prvotní příčina nesouvisí ani tak se stavem vědy a medicíny jako s celkově nízkým sociálním a etickým statusem mateřství. Řekněte si šeptem, žena v domácnosti pečující o dítě, a pak si upřímně přiznejte, jakou společenskou prestiž byste takové osobě přisoudili. Jakým mocenským potenciálem vůči institucím a politikům disponuje dáma vysedávající na okraji pískoviště a starostlivě hlídající, aby jejímu potomkovi někdo neukradl kyblíček? Sociální prestiž, jakou jsme v běžném životním provozu ochotni přiznat roli matky od dětí, se blíží nule. Těch pár tisíc mužů snažících se svým „mateřským" angažmá napomoci změně se situací nepohne. Není divu, že stále více žen dává najevo, že na světě nejsou kvůli reprodukci.

Je pochopitelně věcí svobodné osobní volby, když se někdo rozhodne dítě nemít. Něco úplně jiného ale je vyměňovat příchod dítěte tu za pořízení bytu, tu za cestu kolem světa. Na dítě a na umění není nikdy vhodná doba. Tak, jak přibývá věcí, kvůli kterým se vyplatí pořízení dítěte odsouvat, snižuje se a bude se snižovat porodnost. Reprodukce lidstva ale nezávisí na populaci vyspělých částí světa. Proto se míra přelévaní obyvatelstva z rodiště do míst pozdějšího života bude stupňovat. Říká se tomu migrace.

S naprostým nedostatkem sociální prestiže mateřství, s instrumentalizací sexu a kultem orgasmu v pornografii souvisí v posledku i fenomén MeToo, kterému jsme v tomto vydání věnovali nejen titulní stranu, ale i stranu 3 a vstupní rozhovor přílohy Interview. „Ženští lidé" instinktivně vycítili, že „mužské lidi" začala zrazovat politika. A využijí toho.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Mgr. Lucie Potůčková byl položen dotaz

Jak je to s tou výjimkou?

I kdybysme pro teď měli výjimku z migračního paktu. Na jak dlouho by platila? Jak dlouho předpokládáte, že tu budou uprchlíci z Ukrajiny? Co když se z nich po čase stanou občané ČR? A proč bysme měli mít výjimku zrovna my, když uprchlíci (ne třeba z Ukrajiny) jsou i v jiných státech, ale třeba Ukraj...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Štefec (Trikolora): Tak kdo tady vlastně vede válku?

20:57 Štefec (Trikolora): Tak kdo tady vlastně vede válku?

Vyjádření experta Trikolory k útokům na kritiky války.