Petr Duchoslav: Zbytečná smrt českých vojáků

V souvislosti s těmito události se opět rozvířila mediálně-politická debata, jaký smysl má nasazení nejen českých sil v této těžce zkoušené středoasijské zemi. Bojuje se zde skutečně za bezpečnost Česka, jak tvrdí prezident Miloš Zeman, nebo v nekončícím mlýnku na maso Češi umírají zbytečně?

Válka v Afghánistánu dobře ilustruje, jak snadné je vyhrát válku, ale mnohem těžší vyhrát mír. „Válka proti terorismu“ v Afghánistánu trvá bezmála třináct let a faktem je, že bezpečnostní situace se trvale zhoršuje a že tamní vláda má pod kontrolou sotva polovinu svého území. Americkému prezidentu Baracku Obamovi tak po vzedmutí sunnitské ofenzivy v Iráku přibývají kvůli stále horšící se situaci v Afghánistánu další vrásky na čele. Tím spíše, že již před třemi lety oznámil postupné stahování amerických sil z této země. Jak uvedl nezávislý server examiner.com a český natoaktual.cz, současné plány počítají s tím, že po roce 2014 by zde deset dalších let zůstalo 25 000 spojeneckých vojáků (tj. vojenští příslušníci ze členských zemí NATO v rámci mise ISAF a americké speciální síly). V příštím roce zde má působit necelých 10 000 amerických řadových vojáků. Ti by se ze země měli úplně stáhnout v roce 2016.

Problém je v tom, že tyto plány jsou vlastně jen „updatem“ plánů předchozích, jež předpokládaly stažení amerických bojových jednotek již minulý rok a předání odpovědnosti za bezpečnost afghánským bezpečnostním složkám tento rok. Ve světle propuknutí vlny násilí iniciované sunnitskými extrémisty ze samozvaného Islámského státu (dříve Islámského státu v Iráku a Levantě) a jejich postupu na Bagdád je možné, že strategičtí plánovači v Bílém domě a Pentagonu své dosavadní strategie v těchto oblastech znovu přehodnotí. Je jisté, že opoziční republikáni i média budou americkému prezidentovi předhazovat nedodržení jeho slibu po nástupu do úřadu, že vyřeší konflikty v Iráku i Afghánistánu. A budou mít pádné argumenty – každý týden americké přítomnosti v Afghánistánu stojí daňové poplatníky kolem 2 miliard dolarů, americké ozbrojené síly tu podle serveru icasualties.org ztratily za necelých třináct let 2335 vojáků (celkově spojenecká vojska přišla o 3459 vojáků) a vyhrání míru a s ním spojená stabilita se zdají být v nedohlednu.

S tím souvisí základní otázka celého tažení proti terorismu nejen v Afghánistánu a čeho bylo za oněch třináct let dosaženo. Podle některých komentátorů představuje Afghánistán neuralgický bod, jehož kontrolou prý boj proti teroristům významně pokročí. Ale je tomu skutečně tak?

Vzhledem k dlouhodobému i nedávnému vývoji probíhajícímu nejen v těchto zemích je možné konstatovat, že svět po mezinárodních intervencích není bezpečnějším, spíše naopak. Neplatí omílaný výrok prezidenta Zemana, že čím intenzivněji budeme s teroristy bojovat, tím bude svět i naše domovina bezpečnější. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nemohlo by dojít k teroristickým útokům na vlaky v Madridu před deseti lety a na metro v Londýně o rok později. V té době přece již probíhala mezinárodní intervence v Afghánistánu i Iráku. Možná ještě větším problémem je, že se nemluví o cílech, kterých má současná mise v Afghánistánu dosáhnout. Česko, stejně jako jiné členské země Severoatlantického paktu, má problém formulovat pro vleklé konflikty strategické priority a slepě následuje spojenecké závazky v rámci NATO a dodává na bojiště další a další vojáky. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k tragédii podobné té červencové. Není rozumné vydávat každoročně cca 1,5 mld. Kč a nebrat v úvahu stále větší ohrožení příslušníků české armády. To, že jsme spojenci v rámci nějakého uskupení, neznamená, že v nás převládne jakési stádní chování.

Ona tolik politiky a médii přetřásaná „válka proti terorismu“ stěží může mít vítěze, není to totiž regulérní válka armád. Nepřítel se může skrývat mezi spojenci, může zaútočit zcela nečekaně a bez varování a připravit se na něco takového je prakticky nemožné. Jinými slovy, těžko může NATO, USA a EU doufat, že teroristy lze vymýtit jednou provždy použitím konvenčního arzenálu. Teroristé netvoří jednolitou armádu, ale organizují se převážně na principu spících buněk. Mohou k tomu využívat i otevřené hranice v Evropě a její relativně benevolentní imigrační zákony. Jen v roce 2002 ve světě operovalo podle odhadů zpravodajské komunity 35 takových buněk Al-Kajdá,

včetně USA a Kanady. Tedy ani Al-Kajdá, ani Tálibán nejsou homogenními uskupeními s ústředním vedením. Přesto bylo v prvopočátku do Afghánistánu posláno až 150 000 zahraničních vojáků, aby zde Al-Kájdu porazilo. Problém je také v tom, že mnozí obyvatelé (nejen sympatizantů Tálibánu) považují dlouholetou mezinárodní operaci za okupaci, což jen zvyšuje celkovou frustraci, a v kombinaci s chudobou, horšící se bezpečnostní a ekonomickou situací mohou být nakloněni k posílení teroristických řad.

Pokud se podíváme na fakta, zjistíme, že ekonomická situace v této zemi je i přes výraznou zahraniční pomoc (celkem se na humanitární pomoc a rozvoj přes dárcovské konference mezi léty 2003–20012 vybralo 83 miliard dolarů) stále velice neutěšená. Podle údajů CIA Factbook trpí Afghánistán dlouhodobě velmi vysokou nezaměstnaností – již v roce 2008 to bylo 35 % a na celosvětovém žebříčku figuruje hluboko v druhé stovce. Jak uvádí stejný zdroj, obyvatel pod hranicí chudoby bylo před pěti lety 36 %; vskutku ideální sociální podhoubí, z něhož mohou povstat nové opory Al-Kájdy a Tálibánu. Doprovázejícími negativními jevy jsou též vysoká míra korupce (podle údajů CPI používané organizací Transparency International Afghánistán skončil na 175. místě ze 177 sledovaných zemí), nerozvinutá či boji poničená veřejná infrastruktura či nedostatečně funkční centrální vláda. Hmatatelné výsledky civilních, dobře myšlených projektů, jako byl např. provinční rekonstrukční tým v Lógaru, tak přicházejí či mohou přijít do značné míry nazmar.

Vše samozřejmě začíná a končí bezpečností, protože od ní se odvíjí vše další. Politici tzv. mezinárodního společenství o ní sice stále mluví, ale jsou to evidentně jen prázdná slova, když do mlýnku na maso stále posílají nové vojáky bez hmatatelného zlepšení situace. Za těchto okolností bylo další nasazování českých ozbrojených sil fatální chybou české politické reprezentace. Z jejich strany je patetické, a kdyby to nebylo tak tragické, i směšné, když nyní padlé vojáky oslavují jako národní hrdiny. Vojáci, co slouží v nebezpečných misích, vědí o rizicích spojených s plněním svých úkolů. Je nanejvýš neuctivé uměle používat zbytečnou a nesmyslnou smrt těchto lidí jako (politický) argument k ospravedlnění existence a smyslu celého afghánského tažení. Trapně znějící slova o hrdinství tu slouží jen jako zástěrka mající z odpovědných činitelů smýt jejich díl viny. Svou krev na rukou ovšem smýt nemohou, jakkoli ji mohou skrývat v dobře padnoucích oblecích.