Tento přístup však není úplně správný. Světová zpráva o konkurenceschopnosti je jedním z nejdůležitějších mezinárodních indexů, který rozhoduje o úspěchu jednotlivých světových ekonomik.
Nevěnovat indexu konkurenceschopnosti pozornost, znamená se uzavřít do regionální výlučnosti a označit otupělé přežívání za plnohodnotný život, v tomto případě plnohodnotný ekonomický život.
Navíc zpráva o konkurenceschopnosti není úplně černá, má z českého pohledu také pozitivní rozměr, i když převážně nepotěší.
Klíčová informace říká, že Česko je 39. nejvíc konkurenceschopnou zemí na světě a sedmnáctou v Evropě. To není katastrofický výsledek, i když je nutné připustit, že se pořadí od roku 2009 zhoršuje. Tehdy jsme byli jednatřicátí na světě a patnáctí v Evropě.
Stále si však udržujeme dobrou pozici mezi zeměmi, kde vládli do osmdesátých let minulého století komunisté. Po Estonsku jsme druzí, dotahují se na nás ještě Poláci a Litevci.
Právě srovnání vývoje za poslední tři roky je pro nás nepříjemné. Na celý svět dopadly důsledky finanční krize, k tomu se přidala krize dluhová, přesto některé země zlepšily a jiné zhoršily svou konkurenceschopnost.
Česko patří do druhé skupiny se státy jako jsou Slovinsko, Slovensko, Řecko a Kypr. V zásadě jde o země, které měly velmi blízko k tomu, aby dosáhly západoevropského standardu, od této hladiny se ovšem odrazily dolů.
Nejvážnější varováním je zpráva o kvalitě institucí, kterou snižuje zbytečná byrokracie a pochopitelně korupce. Zmíněná kritéria kazila hodnocení Česka už minulosti. Po třech letech pravicové vlády Petra Nečase, která chtěla právě byrokracii odbourat a korupci potřít, se poměry ještě zhoršily.
Nechme stranou, že Češi jsou v žebříčku důvěry politikům na 139. místě na světě, když hůře jsou na tom už jenom Řecko, Libanon, Paraguay, Argentina a Haiti. Pozoruhodné je kritérium o protekci ve veřejných zakázkách. Zhoršuje hodnocení řady postkomunistických zemí, nejvíc však Česka, Slovenska, Rumunska, Ruska a Ukrajiny. Korupci v zemích bývalého sovětského bloku vychovala praxe přerozdělování, stojí však za pozornost, kdo převzal praktiky bývalých režimů. Nejlépe jsou na tom státy, které byly nově založeny, konkrétně v Pobaltí, dále Černá Hora, Bosna a kupodivu také státy za Kavkazem.
Do této kategorie patří ještě Polsko, které zásluhou hnutí Solidarita dokázalo elitu vyměnit nejdůkladněji ze všech středoevropských zemí. Problém je tedy tam, kde existuje kontinuita předlistopadových elit a které tedy trpí silnou zátěží minulosti.
Překvapivě se mezi nejhorší zařadilo bývalé Československo, když Slovensko dopadá ve většině korupčních kritérií ještě hůře než Česko. Za pozornost strojí, že Česko zaznamenalo velký vzestup organizovaného zločinu a že z ostatních zemí Evropské unie jsou na tom výrazně hůře Slováci a Rumuni.
Vznikají tak země, kde se politicko-ekonomické elity uzavírají před zbytkem společnosti a více či méně osvíceně rozhodují o všem, stejně jako byli zvyklí i jejich předchůdci před rokem 1989. Jejich propojenost s organizovaným zločinem svědčí, že vládnou spíše méně osvíceně.
Tradiční stížnost na korupci a klientelismus by ovšem neměla zakrýt další informace z nové zprávy o konkurenceschopnosti. Fakticky totiž hodnotí politiku posledních vlád a potvrzuje, že se jejich priority skutečně naplňují. Pozici Česka zlepšují investice do infrastruktury, kvalitní je především železnice, letecká doprava a také dostupnost internetu. Ve všech těchto oborech se Češi pohybují mezi dvacátým a třicátým místem na světě. Přitom právě do infrastruktury vláda investuje, zároveň se prosazuje obliba technologií.
Zhoršuje se ovšem kvalita veřejných služeb, které ostatně vlády programově zanedbávaly. Vůbec nejvíc šla dolů situace na pracovním trhu, v základních školách a ve zdravotnictví.
Zpráva o konkurenceschopnosti skutečně nedává Česku dobré vysvědčení, zároveň však jasně říká, že jsme v situaci, kdy se dá se současnými nešvary a nedostatky něco relativně snadno dělat. Zpráva ukazuje i příklady zemí, které si ve stejné situaci dokážou poradit s mnohými těžkostmi. Vhodným příkladem mohou být Pobaltí a Polsko, překvapivě také Turecko nebo Kazachstán.
Asi nejdůležitější je na zprávě fakt, že odhaluje jádro současných těžkostí. Ve zkratce je shrnuje vtip o tom, jak se soused ptá souseda, koho bude volit. „Přece komouše,“ říká druhý. „To je jasné, ale já se přece ptám, z jaké jsou strany,“ nenechá se odbýt první.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
