Čím se zatím nikdo moc nezabýval, to je role vojáků, ozbrojených sil a především to, jak se k vystupování vojáků v krizových okamžicích stavěla a staví společnost.
Vedení státu bylo plně v rukách komunistů a oba aparáty - státní a stranický prorostly jak funkčně, tak i personálně a obecně splývaly v jedno - oni. To splynutí bylo důsledné ve všem - neexistoval obor lidské činnosti, který by nebyl komunisty ovládán a řízen od Úřadu vlády přes ředitele malé cihelny až po svaz zahrádkářů. Vše řídili, vlastnili či aspoň hlídali.
Na to, co se u nás dělo v době obecně nazývané Pražské jaro, můžeme mít různé názory. Jisté je jen jediné. Šlo o nesmělý komunisty řízený pokus o reformu tuhého režimu o malé uvolnění či spíše přeměnu v ekonomické oblasti. Veřejnost tento pohyb přivítala, protože ve své valné většině podvědomě předpokládala, že by to mohl být první krok k něčemu, co by aspoň trochu navozovalo dojem svobody a demokracie. To ovšem skutečným pánům země v Moskvě nemohlo vyhovovat a odmítali to i naši komunisté - včetně těch tzv. progresivních - a proto se sověti rozhodli k vojenskému zákroku. Můžeme dumat o tom kdo, kde a kdy rozhodl, to je nepodstatné. Podstatné je to, že vedoucí představitelé naší země tohle vědět měli, nebo to i věděli a měli odpovídajícím způsobem reagovat. Obávám se, že mentalita a vidění světa reformních komunistů nemohla k nějaké demokratizaci vést. Komunisté - jako vždy - vůbec nevnímali nekomunistickou většinu, natož aby ji respektovali. Proto vůbec neuvažovali o možnosti se chystané invazi postavit či naznačit, že by mohlo dojít k byť jen symbolickému pokusu vnímat Československo jako samostatný stát.
Když pak došlo k tomu, k čemu zákonitě dojít za těchto okolností muselo a co byl od prvopočátku cílem Rusů, tedy k rozmístění jejich vojsk na našem území, nové vedení KSČ - složené ze starých členů - potrestalo viníky.
A jsme konečně u vojáků. Všimněte si, jak se komunisté u nás po celou dobu své existence stavěli k vojákům. Začalo to už za první republiky, kdy za své úhlavní nepřátele považovali legionáře a především ty ruské. Pokračovalo to po válce, kdy komunisté z armády vyházeli třetinu důstojníků a praporčíků, v naprosté většině účastníky zahraničního, ale i domácího odboje, především tzv. zápaďáky. A nejen vyházeli - zavřeli i zavraždili. Která profese byla tehdy takto komunisty zdecimována? Musím zde podotknout, že ale zcela nejdůsledněji zničil komunista lidi spjaté s půdou. Sedláci byli zničeni a zlikvidováni včetně celých rodin.
A přestože pak byl dohled nad politickou orientací důslednější, byli vojáci z povolání po r. 1968 opět tou nejpostiženější profesní skupinou. Z politických důvodů - čti odpor proti okupaci a proti politice normalizace - bylo vyhozeno asi 11 - 12 tisíc vojáků z povolání a občanských zaměstnanců vojenské správy. Samozřejmě nebyli sami, čistky probíhaly napříč celou společností. Je ale nutno podotknout, že vůči vojákům byly nejdůslednější a vedly až k úvahám a nakonec reálným přípravám fyzické
likvidace v akcích Norbert, Vlna a podobných. Zatím se nikdo nezabýval otázkou, proč právě vojáci byli nejdůsledněji pronásledováni. Domnívám se, že důvod byl jediný.
Každý totalitní režim se jak v okamžiku převzetí moci, tak po celou dobu své existence důsledně zbavuje svých skutečných či jen potencionálních nepřátel - tedy těch, jimž je totalita cizí. Tito lidé jsou především ti, kteří vědí, tedy intelektuální elita a pak ti, kteří jsou se svou vlastí spojeni jaksi až fyzicky přes obdělávání půdy, země. Jsou to tedy především vzdělaní lidé - intelektuální špička, studenti, vědci, inženýři, velcí sedláci, lidé s jiným politickým přesvědčením, lidé svobodomyslní.
Ledaskomu - a především hrdým držitelům modrých knížek - do tohoto výčtu vojáci jaksi nezapadají. Ale opak je pravdou. Voják je sice disciplinovaný tvor, je ale nutně samostatný, soběstačný, zvyklý na sebe brát osobní odpovědnost, je schopný rozhodovat se okamžitě a především - je schopen svá rozhodnutí realizovat se zbraní v ruce. Když se vrátíme do historie, pak měl komunista pevně v paměti výprasky uštědřené legionáři bolševikům v Rusku, viděl hrdinství našich vojáků - ve valné většině nekomunistů - jak v našich zahraničních jednotkách, tak i těch, kteří byli přímo příslušníky britských, kanadských, francouzských jednotek. Zkrátka věděl, že voják je ten, kdo je schopen za svou pravdu položit život. A ať si o vojácích vyhozených z armády komunistickým režimem myslíte co chcete, normalizátoři velmi dobře věděli, proč je pronásledují.
Až budete vzpomínat na tuto dobu, její příčiny a důsledky, věnujte prosím aspoň malou vzpomínku i vojákům.
Autor je člen Vojenského sdružení rehabilitovaných, bydlí v Praze 6.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
