Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 16. díl. Ubavit se k smrti | ParlamentniListy.cz

Slogan Ubavit se k smrti samozřejmě vystihuje Postmanův postoj k roli médií v dnešním světě. Tedy – je třeba říci, že slovo „dnešní“ má více významů. Kniha vyšla původně roku 1985 a reagovala na „výročí“ Orwellova alegorického románu 1984. Postman se – zjednodušeně řečeno – ptá, co z chmurných Orwellových vizí o sešněrované a totalitní společnosti se naplnilo a jakou roli v tom mají masová média, zejména televize. Druhým opěrným bodem je rovněž dílo literární, a to román Aldouse Huxleyho Brave New World (česky vyšlo počátkem 70.let v překladu Miroslava Holuba jako Konec civilizace). Což je také utopie o tom, kam může civilizace dospět, nebude-li uplatňovat rozum a bude-li příliš spoléhat na své puzení k „dobru“ a „pohodlí“. Z hlediska literárního jde o dvě výjimečná díla, z hlediska věcného se za ty desítky let od jejich vydání ukázalo, že možná víc než prostá donucovací totalita podle Orwella v moderní či postmoderní společnosti platí onen všeobecně sdílený život v líbivé lži podle Huxleyho. Na tento posun mimochodem také velmi přesně upozorňuje hned v předmluvě sám Neil Postman.

Dlouho jsme sledovali, jak se blíží rok1984. Když tento letopočet konečně nadešel a proroctví s ním spojené se nenaplnilo, hloubavější Američané začali tiše pět sebechválu. Kořeny liberální demokracie vydržely. Ať už teror vypukl kdekoliv jinde, alespoň nám se Orwellovské noční můry vyhnuly.

Zapomněli jsme však, že vedle temné vize Orwellovy je tu ještě jedna - o něco starší o něco zapadlejší, ale stejně mrazivá: „překrásný nový svět“ konce civilizace Aldouse Huxleyho. Navzdory obecnému přesvědčení, rozšířenému dokonce i mezi vzdělanci, Huxley a Orwell neprorokovali totéž. Orwell nás varuje před podlehnutím nátlaku z vnějšku. V Huxleyho vizi však k tomu, aby lidstvo přišlo o svou autonomii, zralost a historii, není žádný Velký bratr třeba. Podle Huxleyho si lidé svého diktátora nakonec zamilují a technologie, které podvracejí jejich schopnost přemýšlet, začnou zbožňovat.

Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se obával, že knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se z nás stane kultura zajatců. Huxley se obával, že se proměníme v kulturu trivialit, zaujatou něčím na způsob pocitového kina nebo hry s odstředivým míčkem. Jak Huxley poznamenal v pozdějším “Návratu do překrásného nového světa“ (Brave New World Revisited), bojovníci za lidská práva a racionalisté, kteří jsou vždy připraveni vzdorovat diktatuře, zapomněli vzít v úvahu „takřka bezedný lidský hlad po nejrůznějších formách rozptýlení“. V románu 1984, dodává Huxley, jsou lidé ovládáni prostřednictvím bolesti. V „Konci civilizace“ je kontrola zajištěna prostřednictvím slasti. Stručně řečeno, Orwell se obával, že nás zničí předmět naší nenávisti. Huxley se obával, že nás zničí předmět naší lásky. Tato kniha se zabývá možností, že pravdu neměl Orwell, ale Huxley.

Zajímavá je životní a odborná dráha Neila Postmana. Postman se narodil v roce 1931, většinu života strávil v New Yorku. V roce 1953 promoval na univerzitě. Akademickou hodnost magistra získal v roce 1955. Posléze, v roce 1959, začal učit na New York University. V roce 1993 byl jmenován univerzitním profesorem, jako jediný pouze s magisterským titulem. Byl předsedou univerzitního Oddělení kultury a komunikace. Zemřel 5. října 2003 ve Flushingu. Napsal 18 knih a více než 200 časopisových a novinových článků pro The New York Times, Time Magazine, The Harvard Education Review, The Washington Post či Los Angeles Times. Navzdory obšírné a osobité odborné práci jej odborná veřejnost vzala na milost až po jeho smrti. To vypovídá o bizarnosti některých rysů vědeckého snobismu. Irena Reifová v předmluvě k českému vydání knihy Ubavit se k smrti připomíná, že Postman „by dnes měl potíže získat byť jen místo asistenta, protože ani při své publikační hyperaktivitě nikdy nevydal článek v některém z elitních časopisů, jejichž relevance se vyjadřuje speciálním indexem. Do takového periodika pronikl až jako nebožtík, když mu časopis The International Journal od Press/Politics rok po smrti z piety otiskl starší přednášku. Postman byl v odborné komunitě enfant terrible: čtenářským zájmem oceňovaný a kolegy za zády posmívaný. Mezi nimi měl pověst autora jakýchsi vědecko-popularizačních harlekýnek. Není přitom zdaleka vyloučené, že mnoho blazeovaných filosofů zažívalo při čtení jeho textů tajně pocit rozbřesku a nejeden z nich pochopil McLuhana až přes Postmana“. Možná i tato fakta svědčí o tom, že Postman ve svém díle, masověji odstartovaném právě knihou Ubavit se k smrti, sáhl takříkajíc na obnažený nerv doby. Dejme ještě jednou slovo Ireně Reifové a její charakteristice Postmanova klíčového textu.

„Postman se stal symbolem jedné z nejpůsobivějších dystopií v oblasti studia mediální komunikace - představy o tom, že odsun tisku z pozice dominantní komunikační soustavy a jeho nahrazení primátem televizního obrazu povede k intelektuální zkáze, postupnému odumírání schopnosti abstraktně přemýšlet, používat aristotelovskou logiku a karteziánský rozum.“

Reifová logicky upozorňuje na to, že v mezičase – více než třiceti let od prvního vydání Postmanovy klíčové knihy – se změnily komunikační technologie, avšak to podstatné, co tehdy Postman formuloval v kontextu televizním, jen dnešní – zejména digitální – média vlastně přejímají a multiplikují. Lze tedy namnoze slovo „televize“ v Postmanově textu nahradit souslovím „současná média“, a nebudeme daleko od živé a zdrcující pravdy. Podle Reifové tak Postman „znamená v dějinách myšlení o médiích vlastně totéž, co televize sama v dějinách médií. Jsou konstitutivní minulostí, bez níž si současnost vůbec představit.“

Klíčovým pojmem celého Postmanova diskursu – a jak už dobře víme na vlastní kůži – je pojem infotainmant, tedy sdělování informací zábavnou formou; zpravodajství, jímž silně proniká prvek zábavnosti, inscenovanosti, vede k manipulaci s realitou i jejím příjemcem. Popsaný fenomén má samozřejmě svůj genetický kořen v ještě obecnější paradigmatické rovině. Jak Postman upozorňuje, jsme svědky a účastníky epochy, v níž se proměňují formy, a tím i obsahy komunikace, mezilidské i masové. Procházíme transformací věku slov a jsme až po uši ponořeni ve věku obrazů. Samozřejmě, že vnímání reality skrze slovo je náročnější na myšlenkovou činnost příjemce, obrazy vnímání usnadňují, zjednodušují, zplošťují – a také mnohem snadněji mohou jimi manipulovat.

Huxley kdesi poznamenal, že všichni musíme svá vyprávění zestručňovat, a měl tím na mysli, že nikdo z nás není tak moudrý, aby poznal celou pravdu, a nikdo nemá tolik času, aby ji sdělil, i kdyby věřil, že ji poznal, ani tak naivní obecenstvo, aby na to skočilo. Výklad obsažený v této knize přesto předpokládá jasnější pochopení tématu než mnohé z výkladů předešlých. Jeho hodnota by měla spočívat v přímosti pohledu, jenž vychází z poznatků, ke kterým došel Platon před dvěma tisíci třemi sty lety. Pozornost soustřeďuje na formy lidské konverzace a tvrdí, že způsoby, jimiž jsme nuceni tuto konverzaci vést, mají nesmírný vliv na to, jaké myšlenky jí budeme schopni vyjádřit. Myšlenky, které vyhovují způsobům vyjadřování se tak nevyhnutelně stávají významnou součástí dané kultury.

Slovo „konverzace“ užívám metaforicky a odkazuji jím nejen k řeči, ale ke všem technikám a technologiím, jež lidem určité kultury umožňují výměnu sdělení. Celá kultura je v tomto smyslu jednou velkou konverzací, či, přesněji řečeno, souborem mnoha konverzací vedených různými symbolickými způsoby. Tato kniha se soustřeďuje na to, jak formy veřejné komunikace regulují či dokonce diktují druh obsahu, který jsou schopné ze sebe vydat. Výše uvedené lze ilustrovat jednoduchým příkladem, k němuž si vezměme primitivní technologii kouřových signálů. Ačkoliv přesně nevím, jaké obsahy kdysi Indiáni kouřovými signály přenášeli, mohu se bezpečně vsadit, že v nich nebyla zahrnuta žádná filosofická tvrzení. Obláčky kouře nejsou dostatečně komplexní na to, aby se jimi dalo promlouvat o povaze bytí, a i kdyby byly, filosofovi z kmene Čerokíů by nutně došlo dřevo nebo plachty, ještě než by se dopracoval ke druhému axiomu. S pomocí kouře se filosofie provozovat nedá. Forma tu vylučuje obsah.

Mám-li se vyjádřit jak nejjednodušeji dovedu, tato kniha je bolestným pojednáním o nejvýznamnějším kulturním faktu Ameriky druhé poloviny 20. století. Soumraku „věku tisku“ a nástupu „věku televize“. Tento převrat dramaticky a nevratně posunul obsah a význam veřejné komunikace, neboť dvě natolik od sebe odlišná média jako knihtisk a televize nemohou pojímat stejné myšlenky. Spolu s tím, jak slábne vliv tisku, musí být vnitřní náplň politiky, náboženství, vzdělávání a čehokoli, co se týká veřejných záležitostí, pozměněna, „přeformátována“, převyprávěna v pojmech, které vyhovují televizi.

Pokud to někomu podezřele připomíná aforismus Marshall McLuhana: „médium je sdělením“, nebudu se této asociaci bránit. Ačkoliv je to dnes mezi uznávanými badateli, tedy mezi těmi, kteří by bez McLuhana neměli co říci, v módě. Setkal jsem se s McLuhanem před třiceti lety. Byl jsem tehdy ještě student a on neznámý anglický profesor. Tenkrát, stejně jako dnes, jsem byl přesvědčen, že je pokračovatelem Orwella a Huxleyho, tedy prorokem, a zůstal jsem věrný jeho učení, podle něhož lze kulturu nejjasněji prohlédnout studiem jejich konverzačních nástrojů. Mohl bych dodat, že můj zájem o tento úhel pohledu vzbudil prorok mnohem úctyhodnější než McLuhan a mnohem starší než Platon. Na myšlenku, že mediální formy upřednostňují určité druhy obsahů a že jsou proto schopny ovládnout danou kulturu, jsem narazil už jako mladík, když jsem si četl Bibli. Mám tu na mysli především desatero, jehož druhé přikázání Izraelitům zakazuje zhotovovat jakákoliv konkrétní zobrazení. „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi, nebo ve vodách pod zemí.“ Tak jako mnoha ostatním přede mnou i mně tenkrát vrtalo hlavou, proč židovský Bůh vydal předpisy o tom, jak lidé mají nebo nemají symbolicky zaznamenávat své zkušenosti. Zahrnutí takového pokynu do etického systému vypadá poněkud divně - ledaže by jeho autor předpokládal existenci souvislostí mezi formami lidské komunikace a kvalitou kultury. Můžeme se dohadovat, že lidé, od nichž se vyžaduje láska k abstraktnímu univerzálnímu božstvu, by ji nedokázali projevit prostřednictvím obrazů, soch nebo jiných forem konkrétního ikonografického zobrazení. Židovský Bůh měl existovat ve slově a skrze slovo jako zcela nový pojem vyžadující nejvyšší řád abstraktního myšlení. Ikonografie se tak stala rouhačstvím, aby se na kulturním obzoru mohl objevit nový druh Boha. Pro lidi, kteří tak jako my prožívají proměnu kultury orientované na slovo v kulturu orientovanou na obraz, by zamyšlení nad Ježíšovým přikázáním mohlo být užitečné. Dokonce i za předpokladu, že se ve svých dohadech mýlím, považuji hypotézu o dominantním vlivu prostředků komunikace na formování intelektuálních a sociálních témat dané kultury za moudrou a mimořádně důležitou.

Postman se velmi obšírně věnuje právě přerodu věku slova ve věk obrazů, protože v něm po právu spatřuje hlavní jádro současného problému: mediální deformace reality, jak je předkládána televizí a dalšími elektronickými médii publiku.

Domnívám se, že je třeba začít poukazem na samozřejmý fakt, že napsané slovo - a ústní projev na něm založený - vůbec má nějaký obsah: sémantický, propoziční obsah, který lze parafrázovat. Taková poznámka může znít podivně, ale musím ji zdůraznit, neboť zanedlouho budu tvrdit, že propoziční obsah většiny dnešní komunikace je jen marginálního rázu. Kdykoliv převezme roli nejdůležitějšího komunikačního média jazyk - a zvláště pak jazyk ovládaný pravidly tisku -, výsledkem se nevyhnutelně stává myšlenka, fakt, tvrzení. Myšlenka to může být banální, fakt bezvýznamný a tvrzení nepravdivé. Ale pokud je vodítkem myšlení jazyk nelze utéci smyslu. Čas od času se to může podařit, ale přesto je velmi těžké mluvit o ničem, vyjadřujeme-li se psanými větami. K čemu jinému je dobrý výkladový styl? Kromě toho, že jsou nositeli významu, se slova ničím jiným pochlubit nemohou. Tvar psaných slov není na pohled nijak zvláště zajímavý, ani zvuky vět skládaných se z mluvených slov většinou nepůsobí strhujícím dojmem, pokud nejsou vytvořeny někým, kdo má výjimečné básnické nadání. Nevyústí-li věta ve fakt, žádost, otázku, tvrzení nebo vysvětlení, nemá žádný smysl. Je pouhou gramatickou skořápkou. V důsledku toho má komunikace založená na jazyce, jaká byla typická například pro Ameriku 18. a 19. století, tendenci k serióznosti a orientaci na obsah. Zvláště pak tehdy, přejímá-li svou formu z tištěného projevu.

Její serióznost je dána tím, že význam se dožaduje pochopení. Psaná věta vyzývá autora, aby něco řekl, a čtenáře, aby tomu, co se mu říká, porozuměl. Zatímco tak autor a čtenář zápasí se sémantickým významem, jsou zapojeni do nejvážnější zkoušky intelektu. Týká se to zejména aktu četby, neboť autorům nelze vždycky důvěřovat. Lžou, zmateně argumentují, přehnaně zobecňují, zneužívají logiku a někdy i zdravý rozum. Čtenář se musí na setkání s nimi pečlivě vyzbrojit a dostavit se v plné intelektuální pohotovosti. Taková věc není snadná, protože čtenář přistupuje k textu sám. Jeho reakce jsou izolované a intelekt je odkázán jen sám na sebe. Být konfrontován s chladnou abstraktností tištěných vět znamená vnímat holý jazyk, přistupovat k němu bez přispění krásna nebo lidského společenství. Čtení je proto ze své podstaty vážnou záležitostí. A samozřejmě je také od základu racionální aktivitou.

Téměř každý vědec, který se kdy zabýval otázkou, jak četba ovlivňuje způsob myšlení - od Erasma v 16. století až k Elizabeth Einsteinové ve století dvacátém -, došel k závěru, že proces čtení povzbuzuje racionalitu, že sekvenční a propoziční charakter psaného textu podporuje to, čemu Walter Ong říká „analytické zpracování poznatků“. Pracovat s psanými slovy znamená sledovat tok myšlení, což vyžaduje schopnost třídit, tvořit si úsudek a zdůvodňovat. Znamená to odkrývat lži, zmatky a přehnaná zobecnění, odhalovat zneužití logiky a zdravého rozumu. Znamená to také vážit myšlenky, srovnávat jednotlivá tvrzení a stavět je do protikladu, spojovat jedno zobecnění s druhým. Aby toho všeho byl člověk schopen, musí si od slov samotných získat určitý odstup, v čemž ho ovšem izolovanost a neosobnost textu podporuje. Dobrý čtenář proto nejásá nad výstižnou větou a netleská brilantnímu odstavci. Analytické myšlení je na to příliš zaneprázdněné a odtažité.

V 18. a 19. století přinesl tisk definici inteligence, která na přední místo stavěla objektivní, racionální způsob využití mysli a současně podporovala formy veřejné komunikace s vážným, logicky uspořádaným obsahem. Souběh „věku rozumu“ a rozvoje tisku (nejprve v Evropě a potom v Americe) nebyl náhodný. Rozšíření této kultury zažehlo naději, že svět se svými mnoha tajemstvími se stane srozumitelným, předvídatelným a kontrolovatelným. Když začala věda, vrcholný příklad analytického zpracování poznatků, světu navlékat nový kabát, psalo se 18. století. Ve stejné době byl také jako racionální a liberální systém ekonomického života představen kapitalismus. Byl zahájen zuřivý útok na náboženské pověry, božská práva králů byla odhalena jako předsudky, převážila myšlenka soustavného pokroku, a zřetelně se vyjevila potřeba dosažení obecné gramotnosti prostřednictvím vzdělávání. Snad nejoptimističtější vyjádření všeho, co s sebou kultura tištěného slova přinesla je obsaženo v následujícím odstavci z autobiografie Johna Stuarta Milla:

„Můj otec natolik spoléhal na vliv lidské společnosti, kdykoli se jí dostane darů gramotnosti, že měl dojem, že by bylo dosaženo všeho, kdyby se veškeré obyvatelstvo naučilo číst. Kdyby bylo možné obracet se na něj písemně s nejširšími názory a kdyby prostřednictvím hlasovacího práva mohlo ustavit zákonodárný orgán, který by uvedl přijatý názor v život.“

Postman spatřoval v televizi jako - ve své době, 80. letech - dominantním masovém médiu pracujícím téměř výhradně s obrazy, tedy zjednodušujícími formami sdělení, jistého viníka toho, že ono „ubavení se“ nám proniká do všech ostatních faset života, stáváme se doslova produkty televizní zábavy.

Naděje, kterou dosud někteří chovají, že totiž televize může napomoci tradici vzdělanosti, představuje přesně to, čemu Marshall McLuhan říkal „teorie zpětného zrcátka“. Předpoklad, že nové médium je pouhou extenzí či zesílením starého; například, že auto je vlastně jen rychlý kůň nebo, že žárovka není nic jiného než velmi výkonná svíčka. V kontextu našeho problému má takový omyl za následek zcela chybné pochopení toho, nakolik televize mění chápání významu veřejné komunikace. Televize nepředstavuje rozšíření či posílení kultury vzdělanosti. Televize na ni útočí. Je-li televize pokračováním nějaké tradice, pak jde o tradici založenou telegrafem a fotografií v polovině 19. století. Nikoli tiskařským lisem ve století patnáctém.

Co je to vlastně televize? Jaké formy komunikace umožňuje? Jaké intelektuální tendence podporuje? Jaký druh kultury produkuje?

Sledování americké televize vyvolává vzpomínku na to, co poznamenal G. B. Shaw, když poprvé spatřil blyštivé neonové poutače na noční Broadwayi a 42. ulici.: „Musí to být krásná podívaná, pokud neumíte číst.“ Americká televize je skutečně krásným představením, potěchou pro oko, každodenním chrlením tisícovek obrazů. Průměrná délka záběru v komerční televizi je tři a půl sekundy, takže oko si ani na chvilku neodpočine; neustále je k vidění něco nového. Televize navíc nabízí divákům širokou paletu různých témat, má minimální nároky na porozumění a většinou je zaměřena na emocionální uspokojení. Dokonce i reklamy, které mnozí lidé považují za otravné, bývají mistrovskými řemeslnými díly, lahodí oku a doprovází je dramatická hudba. Nejlepší výkony kameramanů je dnes beze sporu možné vidět v televizních reklamách. Jinými slovy, americká televize je plně oddána poslání zásobovat publikum zábavou.

Řekněme to ještě jinak. Zábava je zastřešující ideologií veškeré televizní komunikace. Nezáleží na tom, co je předmětem komunikace a jaký je úhel pohledu; nad vším se vznáší předpoklad, že nám to má přinášet především zábavu a potěšení. Právě proto se s námi i hlasatelé zpráv, kteří nás denně zásobují úlomky obrazů tragédie a barbarství, loučí slovy „na shledanou zítra“. Proč vlastně? Dalo by se předpokládat, že několik minut vražd a násilností nám vystačí na měsíc bezesných nocí. Pozvání hlasatele však přijímáme, protože víme, že „zprávy“ nemáme brát vážně, ale svým způsobem jako zábavu. Vše, co ke zpravodajské relaci patří, nás v tom utvrzuje. Líbivý vzhled a přátelský výraz moderátorů, jejich příjemné vtipkování, dramatická hudba, která pořad zahajuje a uzavírá, dynamický obrazový materiál, atraktivní reklamy - to vše naznačuje, že nic z toho, co jsme právě viděli, není důvodem k pláči. Řečeno bez obalu, zprávy jsou žánrem sloužícím zábavě, nikoliv vzdělání, reflexi či katarzi. Ty, kdo zpravodajské relaci dali právě tuto podobu, přitom nesmíme posuzovat příliš přísně. Zprávy nejsou určeny k přečtení ani poslechu, jsou vysílány především proto, abychom se na ně dívali. Jejich tvůrci se nemohou odchylovat od obecného směru, kterým se médium ubírá. Za tím není žádné spiknutí ani nedostatek inteligence, nýbrž jen jednoduchý poznatek, že „dobrá“ televize má pramálo společného s definicí kvality výkladu, ale velmi mnoho společného s podstatou obrazového vidění.

A od tvorby nových estetických a life-stylových hodnotových měřítek je v televizním světě samozřejmě jen velice blízko k ovlivňování světa politiky a správy věcí veřejných. Ostatně už se stal okřídleným příběh, kterak se presidentem USA stal Kennedy jen proto, že v televizní debatě přehrál Nixona – ne argumenty, ale vizáží. Postman si všímá toho, jak se z politiků stávají televizní celebrity, a co všechno to přináší s sebou.

Bylo by zřejmě přehnané tvrdit, že politikové v roli celebrit sami o sobě odsoudili politické strany k bezvýznamnosti; přesto však existuje podezřelá souvislost mezi vzestupem politika jako televizní hvězdy a klesajícím významem stran. Někteří čtenáři si možná vzpomenou na časy, kdy voliči stěží věděli, kdo je jejich kandidátem, a v žádném případě jej nevnímali z perspektivy jeho charakteru nebo soukromého života. Jako mladík jsem se jednoho listopadového dne zarazil nad tím, že bych měl volit demokratického kandidáta, který mi připadal hloupý a zkorumpovaný. „Co to s tím má společného,“ namítl můj otec. „Všichni demokratičtí kandidáti jsou hloupí a zkorumpovaní. Chceš snad, aby vyhráli republikáni?“ Chtěl tím říct, že inteligentní volič by měl podpořit toho kandidáta, který nejlépe reprezentuje jeho ekonomické zájmy a pohled na společnost. Volit „toho nejlepšího“ mu připadalo naivní a pošetilé. Nezpochybňoval tím předpoklad, že i mezi republikány se najdou dobří lidé. Chápal jen, že nemluví za jeho třídu.

Nehodlám zde zpochybňovat smysl takového úhlu pohledu. Možná, že existuje důvod proč volit jednoduše toho nejlepšího bez ohledu na to, za kterou stranu kandiduje (žádný však neznám). Jde o to, že televize nám neodhaluje, kdo je nejlepší. Televize dokonce znemožňuje určit, kdo je lepší, pokud výrazem „lepší“ chápeme vlastnosti typu schopnosti vyjednávat, nápaditosti při výkonu úřadu, obeznámenosti s mezinárodními záležitostmi, vhledu do ekonomických vztahů atd. Důvod takového stavu se téměř výhradně týká fenoménu „image“. Problém však není v tom, že politikové jsou zaujatí prezentací vlastní osoby v tom nejlepším světle. Kdo konec konců není? Nenašli bychom mnoho lidí, kteří si nepřejí budit příznivý dojem, a jistě bychom je považovali za hluboce nevyrovnané jedince. Vinou televize však pojem image získal špatnou pověst. V televizi se totiž politik nenabízí publiku jako obraz sebe sama, nýbrž jako obraz samotného publika. V tom spočívá jeden z nejmocnějších vlivů televizní reklamy na politický diskurz.

Ani v poslední ukázce neopustíme pole Postmanových úvah na téma jak televizní zábavnost ovlivňuje politický svět kolem nás. Svým způsobem tak pointuje i svá východiska – Orwellův román 1984 i Huxleyho Konec civilizace. Kdo tyto knihy četl, dobře porozumí Postmanovi.

A poznámka závěrem: Postman nám ve své knize Ubavit se k smrti nabízí hned dvojí poučení: jednak zprávu o stavu světa, v době vzniku knihy rozděleného železnou oponou, a jednak půdorys k úvaze, co a jakým směrem se od té doby změnilo. Když čtete pozorně a díváte se na svět kolem sebe s otevřenýma očima, dojdete k závěru, že skoro nic. Tedy přinejmenším nic k lepšímu.

Americká Listina práv je do značné míry receptem na to, jak zabránit vládě v omezování informačního a myšlenkového toku. Otcové zakladatelé však nepředvídali, že vládní diktaturu může vytlačit úplně jiný problém, totiž korporativní stát, který dnes v Americe prostřednictvím televize plně ovládá průběh veřejné komunikace. Nechci zde, alespoň na tomto místě, proti této skutečnosti vznášet zásadní námitky, ani se pouštět do standardních stížností na korporativní stát. S jistou obavou ji pouze konstatuji. Tak, jak to učinil už George Gerbner, děkan Annenberské školy komunikačních studií, když napsal: „Televize je novým státním náboženstvím, které je řízeno soukromým ministerstvem kultury (tj. třemi hlavními společnostmi), nabízí univerzální osnovy pro celý národ a je financováno skrytým zdaněním bez jakékoliv zpětné vazby ze strany zákazníka. Tuto daň neplatíte, když sledujete televizi, ale když perete prádlo, a to, zdali se dívat chcete, nehraje žádnou roli.“

Na jiném místě v témže eseji Gerbner konstatuje: „Svobody nelze dosáhnout tím, že zmáčknete knoflík vypínače. Pro většinu lidí je televize tou největší atrakcí, která je k dispozici v kteroukoliv denní či noční dobu. Žijeme ve světě, kde většina zkrátka onen knoflík nezmáčkne. A nezískáme-li informace přímo z televize, dozvíme se to od ostatních.“

Nedomnívám se, že profesor Gerbner chtěl těmito větami naznačit, že existuje jakési spiknutí zaměřené na ovládnutí našeho symbolického světa lidmi, kteří řídí zmíněné „ministerstvo kultury“. Velmi pravděpodobně by dokonce souhlasil s mým názorem, že kdyby řízení oněch tří televizních sítí převzal profesorský sbor jeho vysoké školy, diváci by sotva postřehli nějaký rozdíl. Podle mého názoru chtěl pouze říct - a pokud ne, chci to říct já -, že informační prostředí televizního věku se zcela liší od informačního prostředí roku 1783. Že vládní opatření jsou pro nás menším důvodem k obavám než samotná záplava televizní produkce; že neexistuje žádný způsob, jak se bránit informacím rozšiřovaným korporativní Amerikou; a že boj za svobodu je v důsledku toho všeho třeba vést na úplně jiných bitevních polích než kdysi.

Boj proti cenzuře byl tématem 19. století, a ve století dvacátém byl z velké většiny dotažen do vítězného konce. Nyní stojíme tváří v tvář problému, který je dán ekonomickou a symbolickou strukturou televize. Ti, kteří televizi řídí, náš přístup k informacím neomezují, ale vlastně usnadňují. Naše ministerstvo kultury není orwellovské, ale huxleyovské. Všemožně se snaží povzbuzovat nás k nepřetržitému sledování televize. To, co sledujeme, je však médium, jež informaci předkládá v podobě, která ji trestuhodně zjednodušuje, zbavuje ji podstaty, historického rozměru a kontextu; výsledkem je informace v rouše zábavy. V Americe platí, že nesmíme přijít ani o jedinou příležitost se pobavit.

Diktátorští vládci všeho druhu odjakživa dobře věděli, jakou hodnotu má zábava jako prostředek k otupení nespokojenosti mas. Většina z nich se však neodvážila doufat, že by někdy mohla nastat situace, kdy masy budou všechno, co není zábava, zcela ignorovat. Proto také diktátoři vždy spoléhali - a stále spoléhají - na cenzuru. Cenzura představuje konec konců cenu, kterou vládce platí jako daň předpokladu, že veřejnost rozezná rozdíl mezi seriózním projevem a zábavou- a že ji tento rozdíl zajímá. Všechny ty někdejší krále, cary a vůdce (a dnešní komisaře) by jistě potěšilo, kdyby věděli, že pokud se politický diskurz promění v jeden velký žert, cenzura přestává být nezbytností.

(Neil Postman – Ubavit se k smrti. Veřejná komunikace ve věku zábavy. Překlad Irena Reifová. Praha: Mladá fronta 2010. ISBN 978-80-204-2206-4)