Miloš Zeman se například rozhodl in memoriam udělit medaili za zásluhy disidentce Nataliji Gorbaněvské, která se účastnila demonstrací proti okupaci Československa na Rudém náměstí v roce 1968.
V souvislosti s tím měli na Hrad přijít dva její tehdejší spoludemonstranti Viktor Fajnberg a Pavel Litvinov. Ti to ale odmítli kvůli postojům českého prezidenta k válce na Ukrajině. Kvůli sporům s rektory se ceremoniálu nezúčastnili také rektoři Univerzity Karlovy Tomáš Zima a ČVUT Petr Konvalinka.
Ti všichni mají na své stanovisko svaté právo. Ruští disidenti dvojnásob, protože ti už nebojují žádné aktuální kariérní ani politické boje, jen se drží hesel, kvůli nimž kdysi riskovali velké obtíže. Co se týče rektorů, ani ti nemají účast na Hradě povinnou. Zejména poté, co se president vyjádřil, že je nadále nemíní osobně jmenovat, a už i ponechal v minulosti tuto pravomoc ministrovi školství.
Zákon se sice nezměnil, ale dá se říci, že z iniciativy presidenta se formální pouto mezi ním a rektory veřejných vysokých škol přerušilo. Proto je i jejich účast věcí povýtce individuální a soukromou – podle této logiky už na Hradě tak jako tak nereprezentují své instituce, ale jen sami sebe, ať už jsou či nejsou ve Španělském sále přítomni.
Jiné je to však s politiky. Na Hrad totiž nezamířil například pražský primátor Tomáš Hudeček, ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier, europoslanci Pavel Svoboda z KDU-ČSL a Stanislav Polčák z hnutí Starostové a nezávislí, nebo poslanci Daniel Korte a Marek Ženíšek, oba z TOP 09, Marek Benda z ODS či Ivan Gabal zvolený za lidovce.
V čem je ten rozdíl? To je prosté: V tom, že páni poslanci, senátoři a europoslanci jsou našimi zaměstnanci. Pobírají mzdu pocházející z našich daní a mají vůči této své mzdě nějaké povinnosti. Jednou z nich je účast na různých státních aktech a reprezentativních akcích.
Za časů Václava Havla a Václava Klause byli automaticky obesíláni pozvánkou na tuto ceremonii všichni ústavní činitelé, tedy poslanci, senátoři, ale také ústavní soudci, generalita a nemnoho dalších veřejných funkcí. Nepředpokládám, že je tomu dnes jinak. Účast na státním svátku je tak víceméně samozřejmou povinností ústavního činitele, pokud není nemocen či pracovně v zahraničí.
Deklarovat svou neúčast a odůvodňovat to politicky či prostou antipatií k hlavě státu může jakýkoli jiný pozvaný host, podnikatel, umělec, sportovec, krátce kdokoli, kromě z veřejných prostředků placených ústavních činitelů. Tam se jedná zřetelně pouze o snahu zviditelnit sebe a své názory v okamžiku, kdy je jisté, že si toho média všimnou.
To, že se nic nestane, protože poslanci či senátoři nemají pracovní dobu, a tedy ani standardní neomluvenou absenci, neznamená, že o nic nejde. Jde o důvěru občanů v politiku a ústavní instituce. Tyto klukoviny na té důvěryhodnosti nepřidají, právě naopak.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
