Samotná realizace voleb stojí státní rozpočet obvykle sumu v rozmezí mezi půl miliardou a miliardou. Další stamiliony utápějí v kampaních kandidující subjekty a strany. Jen namátkou pár čísel z posledních parlamentních voleb. Česká strana sociálně demokratická podle svého prohlášení utratila za reklamu více než 512 milionů, Občanská demokratická strana skoro 350 milionů, Věci veřejné 134 a půl milionu a TOP 09 zhruba 74 miliony – 73 820 866. Spolu s dalšími menšími subjekty pak komínem reklamních kampaní proletělo hodně přes miliardu.
A důležitá poznámka: výdaje jsou určeny podle ceníkových cen. Ty se od skutečně dojednaných mohou lišit. Obvykle lze předpokládat, že skutečné náklady na kampaně byly vyšší. Menší volební subjekty pravidelně nastolují vcelku pochopitelnou otázku: Jak vůbec lze takto nastaveným parametrům čelit? Jak konkurovat stranám, které utrácejí za kampaně peníze, které získaly za předchozí volební výsledky ze státního rozpočtu? Je to tedy uzavřený bludný kruh – nemáte volební výsledek, protože nemáte na kampaň, nebo nemáte na kampaň, protože jste předtím neměli výsledek, který by vám vygeneroval zdroje na kampaň novou? Připomíná to příběh o slepici a vejci. Jenže tento může mít odpověď.
Předně řekněme, že v poslední době přišel do České republiky nový trend. Z politických kampaní s transparentním účtem se pomalu stává móda a strany se předvádějí alespoň v deklarované průhlednosti. Ukazuje se tedy, že je možné transparentně sehnat peníze a stejně transparentně je i utratit. Jenže samo zajištění průhledného financování politických kampaní nestačí. Je potřeba, aby mohli uspět i kandidáti bez podpory miliardářů, popř. masivního zdroje ze státního rozpočtu. Na jedné straně po politických stranách chceme, aby se bránily prorůstání s byznysem, a na straně druhé je nutíme vybrat na kampaň mnohem více peněz, než by bylo nutné za jiné legislativní situace.
Kde jsou hlavní problémy? Ten první nazvěme privatizací veřejného prostoru. Místopředseda Pirátů Mikuláš Ferjenčík uvádí například rozdílnou situaci v Berlíně a v Praze, na níž vidíme velmi zřetelně rozdíl v možnostech politické soutěže. V Berlíně mají politické strany možnost legálně obsazovat sloupy veřejného osvětlení svými sololity. Mohou to dělat bezplatně, ale na druhou stranu musí dodržovat pravidla. Sololity jedné strany smí být pouze na každé třetí lampě, aby jedna partaj nezabrala celou ulici, musí být ve výšce alespoň dva metry, aby neomezovaly chodce, a v neposlední řadě musí strany zajistit jejich úklid po volbách. Každý plakát musí být podepsaný, jinak je odstraněn.
Zatímco v Praze stojí výroba a umístění sololitu na dobu volební kampaně zhruba tisíc korun, v Berlíně je to desetkrát méně. Navíc díky tomu, že povolení vyvěšovat sololity mají všechny strany od stejného data, hrají v kampaních mnohem větší roli dobrovolníci. Platí, že kdo dřív přijde, má lepší místa.
Další problémový okruh se týká mediální prezentace volebních subjektů. Ta se odehrává, jak známo, buď prostřednictvím článků, nebo inzerce. Jste-li opoziční kandidát, máte po celý předvolební boj výrazně omezenou možnost dostat se do médií formou článků. Zatímco vláda nebo třeba krajské zastupitelstvo je ve zprávách každodenně, o vašich akcích média informují minimálně, aby takzvaně nikomu nestranila. V situaci, kdy lidé většinu inzerce jednoduše přeskakují, je to téměř neřešitelný problém. Snad jedině Andrej Babiš s tím může něco udělat. Koupil si vlastní média jako PR agenturu...
Specifickou situaci zažíváme v obcích a regionech, kde stále větší rolům hrají jednoduše řečeno známosti na radnici. Dobré kontakty na místní radnici mají často v kampani větší vliv než efektivita výroby propagačních materiálů. Jeden povedený zábor 1 krát 1 metr může ušetřit desítky tisíc korun. Kapitola sama pro sebe jsou potom radniční noviny, které často dělají zavedeným stranám nepokrytou propagaci a tváří se jako nezávislý zpravodaj.
Možná největším problémem financování politických kampaní je, že do nich směřují peníze, které měly jít úplně jinam. Politické strany dostávají značné sumy (téměř milion korun ročně) za každé poslanecké či senátorské křeslo, které získají. Prostředky ovšem neinvestují do podpory práce kandidáta a rozvoje své politické činnosti (což bylo zřejmě cílem zákonodárce), ale místo toho je přesouvají do mediálních agentur, na úhradu nových billboardů a dalších PR služeb. Tím výrazně zvedají ceny reklamy i pro ostatní, kteří ze státní dotace nežijí.
Pokud tedy stát stojí o to snížit závislost politických stran na jejich sponzorech, měl by jim v prvé řadě umožnit dělat politiku nízkonákladově. Nestačí ztížit situaci podvodníkům, důležitější je dát poctivým šanci prorazit i bez milionů. To ovšem předpokládá shodnout se na obecně přijatelných a férových pravidlech, která vyjdou z premisy, že politika je veřejná činnost směřující k obecnému blahu. Jenže to samo o sobě je tvrzení dnes už tak otřepané a vyvolávající úsměv, že to nahrává všem, pro něž je výhodné kroužení v onom bludném kruhu bez konce. Vždyť je konec konců jedno, kdo byl dřív, zda slepice, či vejce, hlavně že výsledná vítězná omeleta bude naše.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
