Nu a to už je Vaše výsostné území. Věnoval jste se celý svůj život demaskování nepoctivosti takových lžidemokracií, upozorňoval jste na to, že pod jejich více či méně líbivou slupkou se nachází jako kámen tvrdá diktatura. Spojujícím pojmem a můstkem mezi oběma entitami je podle Vás ideologie. Krunýř předepsaných a jedině povolených pravd, o nichž se nepochybuje a které jejích nositele či jen hlasatele opravňuje k čemukoli. Nebudu s Vámi teď polemizovat a přít se o to, že je to vůči slůvku ideologie trochu nespravedlivé. I svoboda má svoji ideologii, a ta je docela jiná, než ideologie nesvobody. Vy jste však vyšel ze studia ideologií totalitních, počínajících kdesi u Karla Marxe. Jakožto současník Sartrův jste to neměl snadné. Patřil jste k těm nemnoha výjimkám, které se vyčlenily z tehdejšího víceméně uniformního proudu levicového myšlení koketujícího s marxismem a různými jeho odnožemi a variacemi. Což byl trend, který přivedl Francii (a též Německo, i když v trochu jiné podobě) ke studentským bouřím a barikádám roku 1968.
Jak před lety dobře napsal jeden z Vašich obdivovatelů Jan Zrzavý v Revue politika, „jedním z typických jevů 20. století je situace, kdy se duchovně energičtí lidé vyčleňují z převládající intelektuální skupiny. Čím se za tuto duchovní energii platí? Víme: samotou, vyvržeností, posměchem od těch, kdo tančí dobové tanečky, ztrátou publikačních možností. Nálepkou ,reakcionář´ od věčných a vehementních pokrokářů. Co se získává? Jasnost úsudku. Myšlenková brilantnost. Intelektuální poctivost (ale ta se vlastně nezískává, ta je nezbytným předpokladem). Ale toto vše je jen pozemské účetnictví. Věčnost díla a jeho poselství zůstává.“
Leč zpět k té ideologii. Vy jste ji definoval jako „vědomí zaplavené afektem“. Svou summu jste podal v knize Opium intelektuálů. Samozřejmě jde o parafrázi na Marxovo okřídlené „náboženství je opiem lidstva“ – logicky: ideologie intelektualismu je skutečnému náboženství, nesnášejícímu jakoukoli kritiku, blíž, než by se zdálo. Ostatně sám jste zavedl v této souvislosti pojem „politická náboženství“.
Jako nikdo jiný před Vámi, a asi ani po Vás, jste učinil chirurgický řez do typického intelektuálského ledví, jehož hlavní charakteristikou je „odvěká snaha intelektuálů mluvit do všeho a nepřijímat za to žádnou zodpovědnost, odvěká potřeba hledat dokonalost (a nenacházet ji, samozřejmě) hned teď a na tomto světě a vinit z nedokonalosti vše, co se jejich vědomí zaplavenému afektem zrovna nelíbí.“
Již citovaný Zrzavý také přesně konstatuje, že „ideologičtí intelektuálové ze svých omylů zpravidla nevyvozují žádné důsledky; ze všeho nejméně pro sebe, a pokud už ano, pak svůj hněv obracejí proti svým názorovým protivníkům: to proto, že jim zpravidla nemůžou odpustit, že tito protivníci byli natolik inteligentní, že nemohli sympatizovat s jejich hloupostí.“ Proto se za Vašich časů v prostředí „pařížské kavárny“ uhnízdilo veskrze idiotské, avšak kolektivně uctívané a dodržované heslo „správných“ intelektuálů „Je lepší se mýlit se Sartrem, než mít pravdu s Aronem“. Vzpomeňme, i u nás platilo a svým způsobem stále platí „Je lepší se mýlit s Havlem, než mít pravdu s Klausem“.
Proč to vlastně dnes připomínám: Průvodící znaky intelektualismu jakožto politického náboženství, myšlenková lenošivost, spojená se společenským snobismem, předsudky, rétorickými klišé a sociálním inženýrstvím jsou zde s námi stále, a možná ještě mnohem citelněji, než kdy dřív. Vidíme to právě na situaci po Brexitu, tedy projevení vůle ostrovanů opustit zbytnělou a neproduktivní klauzuru unijní diktatury a vydat se podle svého svobodného rozhodnutí za svým svobodně vybraným cílem. Unijní vrchnost provázená zástupy podržtašků z bruselských kanceláří a neziskovek se chytá za hlavu, nerozumí britskému „ne“ a viní z něj všechny kolem, vyjma sebe. Není schopna ani té nejmenší sebereflexe. Odmítá odpovědnost za neblahý stav Evropy a světa, který svou nebezpečnou ideologií nezodpovědnosti a potěmkinovství způsobila. Konec konců byl jste to právě Vy, kdo už před mnoha lety prorocky předjal tuto realitu: „To jsou země, kde stát buduje národ, a ne národ stát.“ A také jste napsal, že ve jménu svobody byl už mnohokrát nastolen despotismus. Bojím se, pane profesore, že jste měl pravdu a Vaše slova se právě naplňují.
V úctě
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
