Očitý svědek bojů má výhodu vlastní nastavené kůže, která se ale záhy mění v nevýhodu – nastavuje totiž tu kůži zpravidla v zemljankách jedné ze stran – té, k níž jej vážou sympatie, soucit, ideová blízkost. Redakční komentátor má sice nadhled, ale zase málokdy vidí pod pokrývku slov, vypouštěných oběma stranami konfliktu v propagandistických silových prohlášeních. Aby se však vyrovnal kolegovi v zákopu, užívá podobně silných slov. Jako by válka potřebovala nějakou dramatizující stylistickou ambaláž. Nebo také – protože takový autor potřebuje zakrýt vlastní názorovou nejistotu a domnívá se, že siláckým pokřikem zakryje myšlenkové prázdno. Nebo – což je nejhorší, ale nikoli řídké, je tento novinář skrytým účastníkem propagandistického úsilí jedné válčící strany a silnými slovy pouze předstírá upřímnou emoci. Důsledkem ovšem vždy je faktické vyprázdnění krutých událostí, které se z dálky tisíců kilometrů stávají nevěrohodnou válkou slov.
Úvodní konstatování platí, bohužel, obecně a bez většího ohledu na konkrétní situaci prožívanou dnes v přímém přenosu. Ostatně mnohé z dále řečeného jako bychom znali z mnoha konstelací dnešních nebo příliš nedávno nedávných. Rád se pro potvrzení podobných podezření vracím v historii nazpátek, optimálně deset a více let. To dnešní ohlédnutí vede až do roku 2004, k událostem, od nichž právě v těchto dnech uplynulo už let čtrnáct. Šlo tehdy o konflikt v severní Osetiji, terorismus v Beslanu a věci související či následující. Pro zapomětlivé: 1. září 2004 se beslanské školy zmocnili teroristé (jejich počet se odhadoval na 32). Škola byla osvobozena až 3. září po krvavé přestřelce mezi teroristy a ruskými bezpečnostními silami, které vzaly školu útokem. Podle oficiálních údajů při tomto incidentu zemřelo 334 civilistů, z toho 186 dětí, a stovky dalších jich byly zraněny.
Zkusme si přečíst ony zaprášené titulky z tehdejšího denního tisku:
Mladá fronta dnes se (9. září) ptala v palcových titulcích: „Rusko: chce armáda preventivní útoky?“ Na to Lidové noviny obratem (9. září) kontrují pochybnosti nepřipouštějícím titulkem „Preventivní zabíjení“. Den poté opět Lidové noviny: „Neviditelný nepřítel vrací úder“ a ještě šťavnatější podtitulek „I za talibů bylo bezpečněji“. Kdo ví něco o afghánské demokracii za vlády Talibánu, ten toto tvrzení (autorkou byla – jaký div - „nezávislá“ zpravodajka, tehdy manželka muslima Petra Procházková) určitě ocení.
Čeští novináři, a to začasté jak „ze zákopů“, tak z redakcí, se opakovaně shodli na označení viníka beslanské tragédie: podle nich to bylo jednoznačně Rusko, a ještě jednoznačněji jeho president Vladimír Putin. Novináři toto své přesvědčení vyjadřovali s různou mírou kulantnosti. Karel Hvížďala (v MFD 9.9.) pravil, že „tradiční ruské řešení je vyvražďování“. Jaromír Štětina (v LN 11.9.) jde ještě dále: „Putin je zločinec. Udělal víc zla než Milošević.“
Ta jednoznačnost a fanatická důvěra ve vlastní dogma je něčím, před čím je třeba se u našich žurnalistů velice ostražitě mít na pozoru. Ona posedlost vlastní pravdou vyjímá novináře z jeho cechu, zbavuje jej morální imunity (vyplývající z názorové nestrannosti a nezávislosti) a posílá jej do skutečné války, do přímého a přiznaného spolku s jednou bojující stranou. Tak, jako se kdysi americký režisér Michael Moore přihlásil k faktu, že zuřivě nenáviděl Bushe a prosazoval v presidentských volbách Kerryho. Už se nenajde nikdo, kdo by mu předhodil flagrantní a nepřijatelnou dokumentaristickou nepoctivost: je přece už obecně známo, že ve svém filmu Fahrenheit 9/11 natočil agitku! Už si jej nelze splést s objektivním pozorovatelem či analytikem, i kdyby stokrát přísahal při památce Josepha Pullitzera, že je to naopak.
Případů, kdy se novináři pustili s velikým entuziasmem do hájení nějakých kanonizovaných pravd a jejich nositelů, máme řady. Některé – poněkud jedovatě – zmínil touž dobou ve svém velmi poučném a nadčasovém komentáři Pravda může být pohromou (MFD 14.9.2004) publicista Zdeněk Švácha. Připomněl intrikánství Karla IV., alkoholismus a nesnášenlivost Winstona Churchilla či psychopatické úchylky Mahátmy Gándhího. Vesměs šlo o lidi ceněné, nezřídka už za jejich života oslavované a stavěné na úroveň modly. Nemusíme však chodit pro příklady tak daleko do dějin.
Celá 70. a 80. léta stál náš intelektuál, z něhož se tak často stal po listopadu 1989 novinář, na straně nikaragujských kontras, bez ohledu na to, jak krvavé metody ve svém guerillovém boji užívali. A to jen proto, že stáli v opozici proti autokratickému salonnímu bolševikovi Danielu Ortegovi. Když padl Ortega a k moci přišla charismatická presidentka Violetta Chamorrová, novináři jásali. Tím to ale pro ně zhaslo. Kdo z nich sledoval, co se pak dělo v té chudé zemi uprostřed dvou světů – severní a jižní Ameriky? Kdo z novinářů tušil, že v Nikaragui tradičně vládnou rodinné klany, které se napříč historií v držení země víceméně střídají, a tím jen přelévají ekonomickou moc – a že těmito rodinami jsou – světe div se – rodina Ortegů a Chamorrů?
Kolik novinářských sympatií sklidil kdysi Japonec v čele Peru, president Alberto Fujimori – dokud se neprosáklo, že je tak prolezlý korupcí a jinými netolerovatelnými činy, že bylo – v zájmu Peru - třeba jej zlikvidovat?
Kolik oslavných článků si o sobě mohl přečíst haitský kněz-intelektuál-humanista-president Jean-Baptiste Aristide, když se dral k moci v zemi, která ctila spíše vojenské obyčeje, než myslitelské ctnosti? A jak dopadl Aristide? Jako monarcha, obklopený luxusem, po zuby ozbrojenou gardou a nenávistí totálně zchudlých občanů. Kde jsou ty novinářské pajány nyní?
Kolik jsme si v 80. letech přečetli (a to i v tisku tzv. svobodných západních zemí) chvalozpěvů na blízkovýchodního demokrata Saddáma Husajna, kterého celý svět podporoval v jeho spravedlivém boji proti fanatickému expanzivnímu islámistovi Ajatolláhu Chomejnímu a jeho íránského režimu? Přičemž je asi třeba vědět, že západní a hlavně americký vojensko-průmyslový komplex dodával bezostyšně zbraně oběma válčícím stranám, jak „zlému“ Chomejnímu, tak „hodnému“ Husajnovi“ Další osud Husajnův po fejkovém útoku Američanů v roce 2003 netřeba komentovat.
Kyvadlo novinářských sympatií je vratké a nespravedlivé, protože pracuje vždy jen s výsečí pravdy, domněle považované a vydávané za pravdu celou. O tom se mohl přesvědčit Václav Klaus, objekt novinářské apologetiky počátkem 90. let (vzpomeňme televizní dokumentární seriál Igora Chauna Léčba Klausem), a stejně silového a masového žurnalistického teroru koncem 90. let (přičemž čelním představitelem protiklausovských aktivit byl – pro změnu – dokumentarista Igor Chaun).
Tak by se dalo pokračovat. Důslední skeptici mají na tyto úkazy vlastní odpověď, jíž definují roli osobnosti v dějinách: „Úlohou historických osobností není mravní čistota, ale schopnost vytvořit následováníhodný mýtus“, psal tehdy Zdeněk Švácha v již zmíněném komentáři v MFD. S jistou ironií lze podepsat věty téhož autora: „Hledání pravdy je stejně klamnou civilizační předností jako tolerance. Dobrat se pravdy je důležité ve filosofii. V životě národů má pravda katastrofální následky, neboť žádný se nemohl zrodit a udržet bez zrady, lži a sobectví.“ Ale dále Švácha dodává: „Národy potřebují vzory, které je činí silnými, nikoli analýzu, která je činí nejistými. Pravda bez hranic, kterou nasazujeme na vlastní historii, zplodí pouze zoufalství a demoralizaci. Nahradí-li neúprosná pravda všechny mýty, národ se neodvratně zhroutí a stane se kořistí vlastníků mýtů silnějších, kupříkladu těch muslimských.“ Odvažuji se tvrdit, že je to mimo jiné mizerná práce žurnalistů, která může vést k naznačeným koncům. Nebo přinejmenším jsou to žurnalisté se svou povrchností, kdo podobným bojovným tezím dodávají střelivo.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
