Mezi nimi i já doprovázím svého synka, který protentokrát nechal modře a rudě pruhovaný dres se jménem momentálně nejslavnějšího fotbalisty světa doma. Jinak ho ale zbožňuje, jak mi řekl ještě než usnul. A tak se stalo, že jsem vstoupil do světa nejoblíbenější ho sportu planety.
Rád bych touto cestou vzdal hold tomu, kdo fotbal vymyslel. Bez ironie. Teprve při sledování těch zmenšenin Nedvěda, Messiho, Ronalda a dalších hvězd, jak se vrhají do soubojů o míč, mi došlo, jak geniální nápad to je. Zábava, které se může účastnit každý, vlastně kdykoli a kdekoli. Stačí jen míč a kousek místa, branky se poskládají z kusů šatů, hřiště se jen tak načrtne a jedem.
A nemusí se ani hrát. Při sledování zápasů oblíbeného týmu člověk zažije řadu emocí. Zjistí třeba, jaké to je vzít na sebe kříž a následovat mistra, jehož vítězství v lize už drahně let není z tohoto světa. Ať už vzývá červenou hvězdu postavenou na hrot nebo kanón v červeném poli, věří ale, že jednou se to podařit musí. Naslouchá vyprávěním stařešinů plným příhod ze života svatých, chvalozpěvů a horoucích kleteb na zrádce.
Fotbal může sledovat s osobním zaujetím každý, kdo někdy kopl do míče, na rozdíl od hokeje, kde přeci jen překáží to bruslení. Oběma sportům samozřejmě kdekdo rozumí a k smrti rádi je komentují. Pokud ovšem nejsou takoví snobi, aby tvrdili, že ani neví, kdo je Messi nebo Jágr. Předchozí větu jsem si vypůjčil od váženého novináře, scénáristy a spisovatele, jenž v ní ovšem před lety jmenoval Marka van Bastena. To jen pro pořádek, abych nebyl nařčen z faulu.
Ostatně, fauly. Poslechích pár let se ve fotbale stále intenzivněji diskutuje o zavedení video rozhodčího, jako mají hokejisté. Něco na tom je, obzvlášť když můžete na youtube například vidět třeba stokrát, jak Thierry Henry pomohl Francii v kvalifikačním zápasu proti Irsku jasnou rukou. Na druhé straně stojí argument, že fotbal je zkrátka jako sám život. Když vás někdo natře, ale rozhodčí to nevidí, taky nemáte možnost nechat přehrát zpomalený záznam.
S tím souhlasím. Víme, že v životě mimo trávník taky často vyhraje nikoli ten lepší, ale ten, komu prošla nějaká levota. Navíc platí, že zápas stejně nelze doopravdy zopakovat. Jakmile sudí jednou rozhodne, nedá se nic dělat. Leda by se utkání opakovalo až od sporného momentu. Jenže ani tak by to nefungovalo, protože sled dalších situací by byl nutně jiný. Prostě smůla.
Na fotbale tak můžeme demonstrovat existenci pravidel, která se mají dodržovat, i když se zrovna nikdo nedívá, nebo se dívá špatně. Jejich porušení sice přinese krátkodobý zisk, ale z delší perspektivy mohou zastínit všechno ostatní. Schválně, na kterou Maradonovu akci si vzpomenete jako první?
Autor je teolog a překladatel
Text zazněl v pořadu Zamyšlení Rádia Česko. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
