Tereza Spencerová: Aktuální stav politiky USA na Blízkém východě (V) - Egypt | ParlamentniListy.cz

Poslední srpnový týden USA snížily vojenskou pomoc Egyptu, která ročně dosahuje 1,3 miliardy dolarů, o necelých 300 milionů, s tím, že je to prý trest za to, že Káhira nedodržuje lidská práva a nevykazuje ani příslušný „demokratický progres“. Je třeba připomenout, že za Mubarakových diktátorských dekád Káhira nic z výše zmíněného nevykazovala rovněž, a přesto miliardy dostávala s železnou pravidelností. Nebo že už samotné vyžadování Západem definovaných lidských práv na Blízkém východě vypovídá především o pokrytectví Západu, neboť používání „lidskoprávního klacku“ je čistě účelové -- skutečně tmářským režimům v Perském zálivu se Saúdskou Arábií v čele se důsledně vyhýbá…

Sebevědomá Káhira v každém případě hlavu nesklonila a obratem ruky oznámila, že někdejší generál, maršál a nyní prezident Abdal Fattáh Sísí nepřijme Trumpova zetě Jareda Kushnera, který v té době (beztak vcelku bezcílně) objížděl Blízký východ s jakýmisi vágně formulovanými „mírovými iniciativami“ a Káhiru měl „na programu“ také. Vzápětí Donald Trump osobně Sísímu zavolal, aby zopakoval „pevnost přátelství“ mezi oběma zeměmi a odhodlání „překonat veškeré překážky, které by mu mohly bránit“.

Ti dva si padli do oka už při jarní Sísího návštěvě Washingtonu, kdy Trump zahovořil o „opětovném nastartování“ vzájemných vztahů v době, kdy se antiamerické nálady v Egyptě staly svého druhu normou. Na přelomu března a dubna Trump chválil Sísího, že odvádí „fantastickou práci v nelehkých dobách“, a sliboval veškerou americkou podporu egyptskému boji s islamistickým terorismem. Nyní musí žehlit rozhodnutí „svého“ ministerstva zahraničí, aniž by ovšem kdo věděl, zda jako prezident USA vůbec může ještě prosadit nějaké své názory. Zásadní otázkou ovšem je, proč americké „zamini“ Káhiru vlastně zkouší „trestat“.

Na několika frontách

Z vnitropolitického hlediska Egypt prochází poslední rok složitým obdobím, které lze ale z hlediska vlády současně vnímat jako ambiciózní postup hned na několika „frontách“.

Ekonomickou a sociální stránku tohoto „tažení“ už loni nastartovala měnová reforma a následné drastické snížení kurzu egyptské libry, což vedlo ke zdražení mnoha komodit a služeb. Na sociálních sítích se už tehdy začaly objevovat výzvy k „revoluci chudých“, které ale „v ulicích“ neskončily ničím hmatatelným. Posléze vláda – ve snaze splnit podmínky, které provázejí 1,25 miliardy dolarů od Mezinárodního měnového fondu – na počátku července zrušila státní dotace na energie a pohonné hmoty, což byl další důvod k protestům. Současně s tím ale ústavní soud rozhodl, že vláda je povinna vyplácet nezaměstnaným podporu, a ekonomové zajásali, že se „reformy“ ubírají skutečně směrem k obnovení růstu ekonomiky.

Na jiné „frontě“ mezitím vláda v rámci potírání extremismu dál „utahuje kohoutky“ islámu a snaží se dostat celý náboženský establishment i výklad náboženství pod svou kontrolu tím, že certifikací jednotlivých imámů, povolováním témat modliteb a zákazem neautorizovaných fatw vytváří jakousi obdobu normalizačního československého Pacem in Terris. A nutno dodat, že konzervativní islámské autority ze slovutné káhirské univerzity Al Azhar vládě práci „usnadňují“, například když na jedné straně zkoušejí bojovat proti ateismu a současně odmítají označit Daeš za odpadlíky od víry, neboť „přece věří v boha“. Nedávná „válka“ mezi Saúdy a Katarem pak umožnila Káhiře vystupňovat tlak proti Muslimskému bratrstvu, ať už je řeč o sílících represích proti jejich prostým sympatizantům ve státních službách nebo o požadavcích například vůči Británii, aby ze svého azylu Egyptu vydala jeho islamisty. Je příznačné, že podobným tlakům čelí i egyptský neziskový sektor, o nevládních organizacích financovaných ze zahraničí a zabývajících se lidskými právy ani nemluvě.

V neposlední řadě vláda bojuje i na skutečné frontě, a to proti egyptské filiálce Daeše na severu sinajského poloostrova. Armádě se sice daří zadržovat teroristy v poměrně úzce vymezené oblasti a bránit jim v postupu do egyptského vnitrozemí, ale ztráty narůstají a k vítězství má stále daleko. V rámci této už „mezinárodní“ operace přitom Káhira může nově počítat s ozbrojenou pomocí lokálních beduínských klanů a navíc nepřímo spolupracuje s Hamasem, který ovládá sousedící pásmo Gazy, a s Izraelem.

Všechny výše zmíněné kroky nutně generují kritiku prakticky ze všech stran, což ovšem Káhira vyřešila „klasicky blízkovýchodně“, tedy umlčováním „nepohodlných“. Počet zablokovaných webů a zrušených či znormalizovaných („zestátněných“) novin už překročil stovku. Kromě levicových nebo muslimskobratrských médií se na „černé listině“ ocitly například také katarská Al Džazíra, a když už byli cenzoři v tom, přidali na seznam i mezinárodní „nevládní organizaci“ Avaaz, která proslula především tím, že vytvořila a řídí neslavné „záchranářské“ Bílé přilby v Sýrii. (Mimochodem, nedávno zasáhla cenzura i proti článku o plánech prodat Izraeli část Sinaje pro potřeby budoucího „palestinského státu“, což jen posiluje spekulace, že právě na tom se Káhira s Tel Avivem už možná dohodly.)

Není zatím jasné, jak se bude ve finále Sísího režimu na všech těchto frontách dařit, nicméně například výsledkem tlaku na nepoddajný islámský establishment, který se stále brání emancipaci žen, je zrod nových společenských „hvězd“ typu první egyptské závodnice v motokrosu nebo první profesionální cvičitelky delfínů, ženy začínají zářit v dosud výhradně mužském tradičním bojovém umění tahtíb a s podporou státu rostou jejich počty i na dosud převážně mužských technických univerzitách. A mění se i jiné společenské nálady – egyptský stát oficiálně zahájil nákladné rekonstrukce židovských památek v zemi, zatímco přibývá mladých Egypťanů, kteří mají zájem o studium hebrejštiny…

Americká marnost

Americké ministerstvo zahraničí svým třistamilionovým „trestem“ nyní kritizuje Káhiru za potlačování svobody projevu, občanských svobod nebo i za nedostatečnou transparentnost“ (čti „za brutalitu“) v boji proti Daeši. Ne že by USA nějak stály o znovuzrození zrovna Muslimského bratrstva, spíše by možná uvítaly nějakou novou sílu zastupující zájmy islámu, ale s přihlédnutím k aktuálnímu faktickému zavádění cenzury (nejen) kvůli „hate speech“, k zákonu FARA, který v USA zakazuje ze zahraničí placené nevládní organizace, nebo k masakrům civilistů při osvobozování Mosulu či Rakká nemohou být jejich výhrady v Káhiře brány jinak než jako pokrytecké a tím i nepřijatelné.

Stejně neuchopitelné jsou i aktuální americké výtky vůči vztahům Káhiry se severokorejským Pchjongjangem, jemuž prý měl Egypt dodávat zbraně včetně raket. Podle dostupných zdrojů se tyto vazby ale táhnou už od 70. let, tedy po celé období vlády proamerického Husního Mubaraka, ale vadit mají až nyní?

A americké „tytyty“ se mine účinkem mimo jiné i proto, že egyptská spolupráce se Saúdy (přinejmenším v dohasínající krizi kolem Kataru) zajišťuje přítok saúdských – tedy „tmářských“ a „nelidských a bezprávních“ -- petrodolarů v míře přinejmenším dostačující. Čili, beztak už „přezbrojená“ egyptská armáda, která je skutečným vládcem v zemi, nejspíš ztrátu zbrojních dodávek „jen“ za necelých 300 milionů dolarů, ani příliš nepocítí.

Výmluvnější proto bude nejspíš pozoruhodné postesknutí nejmenovaného amerického diplomata, podle něhož má „Washington za to, že Moskva nedělá nic, aby donutila Sísího plnit jeho závazky vůči USA.“ Takřka současně s tím, kdy Káhira „zavřela dveře“ Jaredu Kushnerovi, přitom v rámci pokračující diverzifikace zahraniční politiky odletěl k jednáním do Moskvy egyptský ministr zahraničí Sámíh Šukrí. Tématem bylo další posilování beztak už bezprecedentních vztahů s výhledem na vyhlášení bilaterální zóny volného obchodu a nádavkem i spolupráce obou zemí v regionu Blízkého východu a na severu Afriky, především pak v Libyi nebo Sýrii. Spojeným státům musí vadit rusko-egyptské souznění při podpoře libyjského maršála Chalífy Haftára, stejně jako vstřícný postoj Káhiry vůči stejně sekulárnímu a nacionalistickému damašskému režimu Bašára Asada. A v neposlední řadě musí vadit také skutečnost, že vedle Ruska i Čína nevnímá Egypt jako svou budoucí loutku, ale spíše jako partnera k investicím a spolupráci, které budou vzájemně výhodné pro obě strany (neboť stereotypně dodávanými americkými zbraněmi se nikdo nenají a příliš nových pracovních míst také nevznikne). Zatím nejnovějším krokem v tomto směru je dohoda s Čínou o výstavbě železničního okruhu kolem Káhiry za celkem 1,2 miliardy dolarů. (Fakt, že egyptský parlament dva týdny na to schválil privatizaci státních železnic, bude jistě jen náhodná reakce na časté tragické nehody…) Tož tak nějak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami