Tereza Spencerová: Co přineslo Soči?

Více než patnáct set účastníků, kteří zastupovali všechny možné politické, etnické nebo náboženské skupiny, bez nadsázky většinu společnosti, se shodlo na zachování územní celistvosti Sýrie a na vytvoření výboru, který by upravil aktuální syrskou ústavu, byť rozsah případných změn není zatím jasný. Vláda z Damašku například trvá na tom, že ústava, která byla referendem přijata už během války v roce 2012 a mimo jiné například ruší „vedoucí úlohu“ Asadovy strany Baas, musí zůstat v principu zachována a lze do ní vnášet jen dílčí změny a úpravy. Závěrečné komuniké rovněž mluví o volbách, jejichž prostřednictvím Syřané určí svou budoucnost „bez jakéhokoli zahraničního zasahování“, nezmiňuje se ale o tom, zda budou moci volit i syrští migranti v cizině, což byl požadavek syrské exilové opozice a Západu. Odmítnut byl i další jejich požadavek, a to na reformu syrských ozbrojených sil. A nedostalo se ani na návrh, podle něhož by budoucí syrská vláda i prezident ztratily většinu svých pravomocí a správu země by převzaly dva parlamenty, přičemž by byla moc v zemi zcela decentralizována. Ve výsledku by tak v mnoha regionech Sýrie nastalo bezvládí a Sýrie jako taková by přestala fakticky existovat.

Je příznačné, že i představitelé domácí syrské politické opozice podobné požadavky Západu odmítají a vylučují možnost, aby bylo možné volby zmanipulovat zvenku. Trvají na tom, že se o syrské budoucnosti musí rozhodovat v Sýrii a nikoli ze zahraničí, přičemž veškerá zahraničí jednání, včetně těch ženevských pod hlavičkou OSN, mají tomuto vyústění jen otevřít cestu. Zkrátka, Syřané sobě, sami a doma.

Přítomna, byť kvůli Turkům jen neoficiálně, byla i část roztříštěné politické reprezentace Kurdů, kteří očividně souhlasí se setrváním ve svazku s Damaškem. Připočtěme k tomu, že afrínští Kurdové, kteří své postavení v rámci Sýrie definují hodně komplikovaně, jsou pod tlakem turecké invaze ochotní předat své území zpět pod správu Damašku a americká CIA – v rámci úlitby Turecku – zařadila kurdskou Stranu demokratické unie (PYD), hlavního tahouna usilujícího o nezávislost, na svůj seznam teroristických skupin a zřekla se tak její podpory. Mnoho kurdských sil, které by mohly úspěšně usilovat o státnost, tudíž už nezbývá. A marné výzvy kurdských lídrů, aby USA dodržely své závazky a bránily syrské Kurdy před Tureckem, nejspíš pomalu, ale jistě uzavírají otázku „kurdské nezávislosti“ v Sýrii.

Konference, kterou zorganizovalo Rusko spolu s Íránem a Tureckem, svedla dohromady představitele politických, náboženských, etnických, ale i provládních či opozičních sekulárních skupin, stran a hnutí a z tohoto pohledu byla svého druhu přelomová. Vedle ozbrojených džihádistů typu Daeše, Al Kajdy nebo třebas Tahrír aš Šám svou účast – na rozdíl od syrské domácí politické nebo i exilové opozice z Káhiry nebo Moskvy -- dopředu odmítla exilová skupina podporovaná Západem a financovaná Saúdy, přičemž ji podpořily i některé „osobnosti“, které si za „autentický hlas syrského lidu“ vybrala osobně ještě Hillary Clintonová v roce 2012, když chtěla po „demokratizaci“ Libye zničit také Sýrii. Problém hned před zahájením konference způsobilo i přibližně osm desítek opozičníků, kteří do Soči přiletěli z Turecka, a hned u letiště je přivítala oficiální syrská vlajka. Na protest proti ní přenocovali na letišti a ráno se prvním letadlem vrátili zpět. Za všechny nepřítomné ovšem briskně zaskočilo Turecko, které svou politiku v Sýrii konzultuje s Moskvou, a podujalo se úkolu zastupovat všechny absentující a současně i jim připomnělo, že očekává důsledné plnění dohodnutých dokumentů. Pro exilovou syrskou opozici i Západ to není dobrá zpráva, neboť Ankara je na rozdíl od nich asi v dobrém rozmaru a výsledky konference má za uspokojivé. Tím spíš, že se znovu oživuje možnost přímých kontaktů mezi Ankarou a Damaškem, které válka zpřetrhala. Turecký prezident Recep Erdogan tuto možnost ještě na konci loňského roku nevyloučil, nyní se ale role prostředníka chápe hlavní turecká opoziční Republikánská strana, která je připravena se syrskou vládou opět jednat, tedy učinit cosi, co je pro Západ a „jeho“ syrské opozičníky naprosto nepřijatelné.

(Západní média včetně těch českých pak při hledání „vad na kráse“ konference v Soči ještě poukazovala na výkřiky, které měly narušovat proslov ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, byť ve skutečnosti přítomní vesměs krátce skandovali „Ať žije Rusko!“ a proti ruskému vojenskému vstupu do Sýrie protestoval ve skutečnosti snad jen jeden delegát…)

Suma sumárum, neúčast Západem podporované opozice sice oslabuje možnost Západu ovlivňovat vývoj v Sýrii, z hlediska postupného sjednocování syrské společnosti je to ale nejspíš vývoj vítaný. A co víc, pro Západ bude nyní komplikovanější dál pokračovat v mantře „Asad musí jít“. Coby místní opora Západu a Saúdům zbývají v zásadě buď jen některé segmenty kurdského hnutí, nebo „umírnění“ teroristé z Al Kajdy a jiných skupin. A ať se to někomu líbí nebo ne, maximálně možná většina syrské společnosti se – znovu, pod patronátem Ruska, Turecka a Íránu – rozhodla pro svá vlastní řešení. A kdo do Soči nepřijel, se buďto ještě časem k proudu přidá, nebo ostrouhá a zůstane v exilu nebo bude postupně zlikvidován, jak ostatně varoval mluvčí ruské letecké základny v Sýrii Alexandr Ivanov: Jakékoli odkládání mírového procesu se syrskému disentu může vymstít, protože Rusko má „mnoho nástrojů, jak v Sýrii zlikvidovat extremistické organizace“.

OSN v osobě svého zvláštního vyslance Staffana de Mistury závěry konference, které ze všeho nejvíc představují výrazný posun ve sjednocování syrské společnosti, přivítala, což by v praxi podle všeho mělo znamenat, že je akceptuje jako základ pro další rozhovory pod záštitou OSN v Ženevě, Západu navzdory.

PS.

Není bez zajímavosti, že takřka současně do Moskvy za Vladimirem Putinem k jednáním o Sýrii a Íránu znovu – už posedmé za tři roky -- přiletěl izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Darem dostal originál dopisu od Oskara Schindlera, společně v moskevském Židovském muzeu uctili památku obětí holocaustu, ale obsah jejich rozhovorů zůstal utajen. Faktem zůstává, že Izrael dlouhodobě usiluje o svržení íránského režimu a odmítá íránskou vojenskou přítomnost v Sýrii, stejně jako íránský vliv v Libanonu, přičemž konference v Soči při definování syrského území navíc výslovně zdůraznila i bezpodmínečné navrácení okupovaných Golanských výšin, které Izrael anektoval. Čili, Izrael může být velkým balvanem na cestě k míru v Sýrii.

A najednou… Írán je připraven okamžitě stáhnout své vojáky ze Sýrie, jakmile o to prý Damašek požádá. Jistě, pro Teherán je udržování svých jednotek v zahraničí finanční přítěží, kterou si aktuálně může dovolit jen stěží, ale načasování takového oznámení je podivuhodné. Neznamená to samozřejmě, že by Izrael přestal do syrské války svými nálety „vstupovat“, ale určitá možnost ke zmírnění jeho politiky se tím přece jen nabízí.

PPS.

A mimochodem, Írán si mezitím pochvaluje, že se americké námořnictvo v Perském zálivu začalo lépe chovat, dokonce dodržuje mezinárodní pravidla a nevstupuje do íránských výsostných vod…