Tereza Spencerová: Saúdové v Jemenu prohrávají (a s Íránem víc)

Saúdské bombardování čím dál více civilnějších cílů s pomocí amerického navádění nevede k ničemu jinému, než ke stále rostoucímu počtu převážně civilních obětí (při pouhém stále rostoucím „znepokojení“ šéfa OSN Pan Ki-muna), na což Spojené státy reagují ještě intenzivnějším předáváním špionážních informací Saúdům i vlastním zapojením do války. A pro uchování „tváře“ této aliance se snaží vyvinit svou FBI z toho, že věděla o saúdském podílu na 11.září, ale kryla ho. Na takové diskuse podle všeho opravdu není ta nejvhodnější doba…

Námořní blokáda, s níž výše zmínění obepnuli Jemen, k tomu všemu vyvolává v zemi obecnou, nejspíš „humanitárně“ zamýšlenou potravinovou krizi, neboť Jemen před válkou dovážel asi 90 procent všech potravin. Ke břehům se přes blokádu nemůže dostat několik velkých lodí s potravinami, přičemž OSN odhaduje, že hlad hrozí už polovině Jemenců. A Spojené státy, v očividné snaze nedotknout se ropných Saúdů, na rozdíl od většiny ostatních zemí odmítly z Jemenu evakuovat své občany, z nichž některým se tak z pod saúdského bombardování (spolu třeba i s Ukrajinci a dalšími 17 národnostmi) podařilo dostat na palubách ruských letadel a lodí a nyní hodlají svou vlastní vládu za její postup žalovat.

Z vojenského hlediska Saúdové a spol. ani po čtrvtém týdnu agrese ničeho významného nedosáhli, zatímco Húthíové z hnutí Ansaralláh ovládli jihojemenský přístav Aden a další důležitá města a Al Kajdá hlásí dobytí letiště a ropného terminálu v příbřežní Mukále. Na této „nevítěznosti“ saúdské války nemění nic ani zprávy o „hezky“ rovných pěti stech rebelech zabitých prý od začátku války na společné hranici (zatímco sami přiznávají pouhé tři oběti). Tak nějak – značně zjednodušeně -- saúdská agrese vypadá na povrchu, nicméně největší ránu Saúdům minulý týden zasadil Pákistán, jehož parlament jednomyslně odmítl saúdskou žádost o vyslání pozemních jednotek a rozhodl, že země zůstane v jemenském konfliktu neutrální až do nepříliš pravděpodobného okamžiku, kdy by přímo sám jemenský Ansaralláh stál před branami saúdského Rijádu. A co víc, parlament vyzval prezidenta Naváze Šarífa, aby se aktivně zasadil o diplomatické řešení konfliktu. Saúdská armáda a armády ostatních feudálních tmářských ropných států v Perském zálivu té pákistánské (nominálně rovněž sunnitské) v mnoha ohledech nesahají ani po paty, a odmítnutí Islámábádu plnit roli nájemného žoldnéře saúdskou agresi citelně degraduje. Saúdští spojenci typu Spojených arabských emirátů tak už Pákistánu vyhrožují, že ho snaha o neutralitu „přijde draho“.

Ještě větší popuzení přitom v Rijádu vyvolává ona otevřená výzva k diplomatickému řešení konfliktu: za a) si něco takového dovoluje „chudý“ Pákistán, za b) „mír“ s USA po boku je očividně cosi nepřijatelného. Když k příměří vyzval Teherán, saúdský král Fajsal znovu zopakoval: „Jak nás může Írán vyzývat k zastavení bojů v Jemenu? My jsme přišli, abychom pomohli legitimní vládě, a Írán Jemen přece neřídí.“ Řeč je o opakované intronizaci generála Hádího, který se v lednu sám vzdal funkce a nyní je na útěku v saúdském exilu. Amerického ministra zahraničí Johna Kerryho íránská výzva k zastavení palby nejspíš rovnou rozčílila, neboť prohlásil, že svým voláním po míru Teherán „destabilizuje“ region. Zdůraznil, že íránská vláda „očividně“ dodává Húthíům zbraně, a své tvrzení opřel o skutečnost, že přece byla obnovena pravidelná civilní letecká linka mezi Teheránem a San´á. Jen pro formu: Evropa žádné blízké vazby mezi jemenskými rebely a Íránem nevidí a samotné americké diplomatické depeše, které zveřejnil WikiLeaks, potvrzují, že Washington už roky ví, že šíitští Húthíové jsou lokální jemenskou silou a žádné větší vazby na Teherán nikdy neměli. Mimochodem, za této neudržitelné situace se na stranu Rijádu postavila Francie. Že by se blížily volby a politici potřebovali kapesné? V kombinaci se saúdských strachem, že dohoda o íránském jádru dodá Íránu nejen sebevědomí, ale hlavně (se zrušenými sankcemi) i peníze k rozhodnější zahraniční politice, je to vcelku racionální saúdská úvaha – koupíme si další západní politiky!

Ať si bojují sami

Jenže, odmyslíme-li si velká (a směšná slova) saúdských a amerických politiků, faktem zůstává, že bez pákistánské armády, která by odvedla špinavou práci, a bez jiné než slovní podpory Británie či Francie, se celá saúdská agrese mění v dopředu prozrazený špatný vtip. Kdo by tak ještě mohl za saúdskou královskou rodinu bojovat? Její armáda, která bez ohledu na supermoderní výzbroj, nemá žádnou praxi a její vojáci – v době, kdy královská rodina současně vede otevřenou válku i proti svým stále nespokojenějším občanům -- snad nemají ani větší snahu bránit ty „své na trůnu“? Egypťané, kteří dál jen mluví o vyslání pozemních jednotek, než že by opravdu něco připravovali, neb mají svých starostí dost (a navíc si pamatují, jak dopadl expediční sbor v Jemenu ještě v násirovských časech)?

Podle íránských médií Saúdové nabídli premiéru Šarífovi 10 miliard dolarů, aby názor parlamentu „změnil“, ale veřejné mínění v Pákistánu se po těchto informacích vůči superbohatému Perskému zálivu, pro něž byli Pákistánci vždy pouze snadno koupitelní a opovrhovaní gastarbeitři a polootroci, jen zatvrdilo. „Při nedávných cestách do Emirátů jsem viděl spousty mladých Emiráťanů, kteří žijí s mimořádnými privilegii,“ vysvětluje třeba komentátor pákistánského The Dawn. „Jezdí v drahých autech a po večerech je vídáte v luxusních zmrzlinárnách, jak si užívají čerstvého vánku i té nejlepší zmrzliny na světě. Možná by pár tisíc z těchto mladých lidí mohlo být převezeno do výcvikového tábora někde hluboko v poušti a nad sebou by mohli mít několik pákistánských poddůstojníků, kteří by z nich udělali tvrdou a ráznou vojenskou sílu. Protože prvním pravidlem, když nějaká země chce po jiné vyslat kamsi pozemní jednotky, je vyslat tam nejprve ty své.“

Ale hlavně… koncem měsíce přistane v Islámábádu čínská delegace v čele s prezidentem, který s sebou veze dohody za 50 miliard dolarů, mimo jiné i smlouvu o výstavbě plynovodu z Íránu do Pákistánu. Zprávu Wall Street Journal žádná ze zmíněných zemí nepopřela, a tak lze soudit, že v pákistánských plánech nemá „nějakých“ ad hoc saúdských deset miliard větší význam. Islámábád se očividně chce podílet na opětovně integraci Íránu do mezinárodní komunity, na čemž se s pákistánským vedením nedávno dohodl hostující íránský ministr zahraničí Džavád Zaríf. Íránský energetický sektor na hraně zrušení mezinárodních sankcí je k tomu ideální, z čehož ovšem vyplývá, že se Pákistán hodlá orientovat spíš na Čínu a Asii jako takovou než na západní svět a jeho saúdské a jiné satelity.

Konec loutek

Írán, hlavní saúdský rival v boji o vliv nad Blízkým východem, je si vývojem situace v Jemenu nejspíš tak jistý, že Rusko, s nímž koordinuje postup nejen v jemenské krizi, v Radě bezpečnosti OSN ani nevetovalo rezoluci, která uvalila zbrojní embargo jen na jemenské rebely. Z řad proruských „bojovných“ komentátorů sice okamžitě zazněly kritické připomínky ruského hlasování před zničením Libye, ale v reálu se zdá, že i bez ruského veta se saúdská agrese začíná zamotávat v řadě postranních konfliktů a sporů, zatímco Ansaralláh spolu s armádou dál plní předpověď íránského duchovního vůdce ajatolláha Chameneího, podle něhož je saúdské bombardování genocidou a „Saúdové za to budou rýt nosem v písku“. Výmluvnou se v tomto směru zdá být také zatím nepopřená íránská zpráva, podle níž byl v bojích s Húthii na severozápadě Jemenu zabit i saúdský generál, takto vysoce postavený princ z královské rodiny… Pokračující neúspěchy agrese přitom podle všeho zároveň posilují mocenské boje uvnitř „Domu Saúdů“ a v nedávno sestavené vládě dochází k prvním výměnám, byť zatím nikoli na klíčových postech. A spolu s těmito tlaky mohou přijít i reformy feudálního systému vlády, a to třeba i ve vztahu k dosud utlačovaným šíitům na ropném východě Saúdské Arábie…

To jsou ale jen spekulace, faktem je, že nervozita v Domě Saúdů roste a s ní přicházejí i záblesky racionality. Saúdským královským domem vlastněný panarabský list Aš Šark al Ausat avízuje „jednání o Jemenu“, která by měla začít už během „několika týdnů“ v Rijádu (byť je pravděpodobné, že místo rozhovorů bude jiné), Al Džazíra, která patří katarskému emírovi a jednomu z členů útočící koalice, v pátek vydala externí komentář, podle něhož obě strany válčit už nechtějí. Pokud podobné názory naznačují obecnější trend, lze předpokládat, že USA budou souhlasit a ustoupí rovněž – od počátku to nebyla jejich válka a další konflikt v regionu, v němž USA kromě zmaru a tragédií nedokázaly v posledních dvou dekádách prosadit vůbec nic, je cosi, čemu se Barack Obama úzkostlivě vyhýbá.

Obecně přitom ale platí, že USA spolu se svými Saúdy nyní doplácejí na to, že v Jemenu před třemi lety zmanipulovaly prezidentské volby a do čela země si dosadily loutku v podobě Mansúra Hádího – mimochodem, byl jediným „připuštěným“ kandidátem a Obama tento typ voleb tehdy označil za „model demokracie pro celý Blízký východ“. Hádí přitom v čele země vystřídal další dlouholetou saúdskou loutku, Alího Sáliha, a tak se zdá být jistým, že do třetice trik s loutkou do čela vlády v San´á už se Spojeným státům a Saúdům jen tak nepovede. Bez osoby, s níž by souhlasil i Ansaralláh, klid v Jemenu nenastane, a jak soudí třeba Foreign Policy, snaha tlačit na dosažení tohoto cíle může Jemen proměnit v saúdský Vietnam. Možná už si Saúdové i Washington cosi podobného začínají uvědomovat, neboť exilový jemenský „prezident“ Hádí „zničehonic“ svým zástupcem jmenoval uznávaného technokrata Chálida Baháha, který v čele jemenské vlády už nakrátko a se souhlasem Húthíů stanul na přelomu roku. Bez ohledu na jinak siláckou rétoriku je to jasné znamení ochoty ke kompromisům. A třeba americká ambasadorka při OSN Samantha Powerová při hlasování o zbrojním embargu proti jemenským rebelům Írán v souvislosti s nějakým „vměšováním“ či jinou „nekalostí“ ani nezmínila…

Katalyzátor věcí dalších

Jaká pravidla budoucí spolupráce asi hlavám feudálních klanů z Perského zálivu v květnu ukáže Barack Obama v Camp Davidu? A jakou politiku USA vůči Íránu – poté, co obě země spolupracují proti Daeši v Iráku -- jim asi předloží (k poslušnému akceptování)? Zpráva o „minisummitu“ USA-Perský záliv se přitom objevila krátce po íránském čtyřbobodovém mírovém plánu, který počítá s ukončením útoků, vpuštěním humanitární a jiné pomoci, zahájením celonárodního dialogu a ve finále utvořením „vlády národní jednoty“. Saúdům se nemusí líbit hned z několika důvodů: posiluje íránskou roli v regionu, zatímco třeba už jen samotná představa navrhované „dělby moci“ v Jemenu ohrožuje to, jak sami saúdští feudálové chápou vlastní moc, což může v Domě Saúdů vést k pěkné „Itálii“. Nebo Húthíové – svým bojem proti Al Kajdě, která pro ně představuje stejného nepřítele jako Saúdové, si na mezinárodní scéně vysloužili nepřehlédnutelné body a tím -- i k nevoli Saúdů -- nárok na významné zastoupení ve vládě. Jinými slovy, hizballáhovsky střižení Húthíové na jemenské scéně zůstávají a je třeba se s tím naučit žít. Tím spíš, když i někteří američtí generálové jsou s to veřejně označit saúdskou agresi do Jemenu za špatný nápad.

Pokud to Saúdové a GCC odmítnou a zatvrzele by chtěli ve válce pokračovat, potopí se do vleklého konfliktu a uvolní tím Íránu ruce k upevnění svých pozic nejen v Iráku, Sýrii a Libanonu, ale i na mezinárodní scéně. Koneckonců, po nedávných – klasicky neúspěšných – jednáních mezi figurkami rozdrolené, rozhádané a možná už fakticky ani neexistující syrské opozice v Moskvě zástupce OSN konstatoval donedávna cosi nemyslitelného, tedy že k dalším, už květnovým jednáním bude (Rusku k ruce) oficiálně přizván Írán. Peking mezitím oznámil, že do íránské ropy po nedávné dohodě o íránském jaderném programu investuje 60 miliard eur, čímž nad ním přebírá „ochrannou ruku“, Rusko pro změnu ještě letos „odmění“ Írán za „flexibilitu při jednáních o jádru“ (v roce 2009 zastavenou) dodávkou baterií protivzdušného raketového systému S 300, k velké nelibosti Izraele, jemuž se tak komplikují vyhlídky na často opakované hrozby útoku na Írán…

Saúdská agrese proti Jemenu mezitím ale dál pokračuje a saúdské nálety dál zabíjejí lidi, převážně civilisty, po desítkách, nicméně se zdá, že dohoda o íránském jaderném programu spolu právě se saúdskou agresí pomalu působí jako jakýsi katalyzátor – ať se podíváte na jakýkoli problém Levanty a nejbližšího okolí, všude se vynořuje Teherán a co víc, nikoli v roli agresora, jako spíše veleschopného (převážně) zákulisního hráče. V regionu stíhaném drastickou západní agresivní politikou, která si od roku 1990 vyžádala celkem přes čtyři miliony lidských životů, je to svým způsobem pozice unikátní. Svědčí mimo jiné o tom, že v Teheránu opravdu nevládne „banda šílených mulláhů“.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami