Tereza Spencerová: Sýrie, Ženeva a - možná - nový Blízký východ

14.04.2016 13:36

Západ odmítá syrské volby a Syřany názor Západu, který si o sobě dál myslí, že je pupkem světa, více méně nezajímá.

Tereza Spencerová: Sýrie, Ženeva a - možná - nový Blízký východ
Foto: archív autora
Popisek: stará mapa

Zatímco se dnes na vládním území v Sýrii tvořily fronty u volebních místností, frontičky se tvoří také před vstupy do luxusních ženevských hotelů, kam se k dalšímu kolu „mírových rozhovorů“ o Sýrii sjíždí pestrá směsice zúčastněných stran. A zatímco syrská vláda může k jednáním vyslat delegaci sice s několikadenním zpožděním, ale za to s aktuální imagí volební „státotvornosti“, nic dalšího už jisté není. Tedy kromě faktu, že se „mírové rozhovory“ budou konat s reálnou vidinou opětovného propuknutí války. Neboť „zastavení nepřátelských akcí“ sice více méně oficiálně platí a přidávají se k němu stále další a další města, současně však eskalují i boje. A co víc, jsou to boje nepřehledné.  

Syrská armáda se svými spojenci koncem března z rukou Daeše osvobodila historickou Palmyru a posléze i převážně křesťanský Karjatajn, přičemž dál „začišťuje“ oblasti v provincii Homs. Potud se dá vše ještě chápat, stejně jako to, že vládní ofenzívy využili protivládní rebelové – koalice kajdistické Fronty al Nusrá a „umírněných“, kteří se původně zavázali dodržovat příměří -- v provincii Aleppo, kde ovládli několik vládních pozic a obsadili jednu vesnici. K tomu se na sociálních sítích k bojům proti vládním jednotkám přihlásily i další ozbrojené skupiny, které závazek příměří původně přijaly.

Tady už se to začíná zamotávat.Vláda v Damašku reagovala anulováním „příměří“ v některých oblastech provincie Aleppo a oznámila, že připravuje ofenzívu k dobytí ztracených pozic. Přitom tvrdí, že Rusko takový postup podporuje, ačkoli Moskva útok na město Aleppo jako takové nemá v plánu; místo toho upozorňuje, že se prý v regionu soustředilo na 10 tisíc teroristů z Fronty al Nusrá, což je syrská frančíza Al Kajdy. Novinkou zdá se být skutečnost, že v rámci přípravy ofenzívy k syrským jednotkám poprvé dorazili íránští „armádní poradci“, protože až dosud se Íránci do bojů v Sýrii zapojovali „jen“ prostřednictvím oddílů Revolučních gard.

A zamotává se to ještě víc. Na Frontu al Nusrá totiž začíná útočit také americké letectvo, byť Pentagon ještě před pár dny odmítal položit rovnítko mezi Nusru a její střechovou Al Kajdu. Nyní se ale USA hlásí k zabití jednoho ze starých spolubojovníků Usámy bin Ládina a nyní mluvčího Nusry Abú Fíráse Súrího. Je zajímavé, že Súrího zabití si už předtím připsalo syrské letectvo, nicméně, ať už ho má na „pažbě“ americký či syrský pilot, tato kauza „nenápadně“ dokládá, že USA i Sýrie mají v tomto konfliktu společné – nebo spíš „přirozeně společné“ – nepřátele, a nebýt neokonů, jejich ideologie a zaslepenosti, tak…

Smotek se nabaluje. Kromě Fronty al Nusrá totiž nyní USA bombardovaly i pozice Daeše v Džarábulusu, což je největší přechod na hranicích mezi Sýrií a Tureckem, který je ještě v rukou Daeše, a turecká armáda najednou jen přihlížela. Na Daeš navíc v Džarábulusu tlačí také oddíly syrských Kurdů (YPG), které jsou už – díky americké letecké a jiné podpoře – hned naproti, jen na druhém břehu Eufratu. A Turecko, které útočí na YPG, pro změnu ostřeluje i pozice Daeše, který sice dlouho podporovalo, ale nyní podle všeho směnilo strany a položilo svou váhu v syrském pohraničí na stranu Fronty al Nusrá. Z hlediska podpory wahhábistické ideologie tak k žádné změně z tureckého pohledu nedošlo, ale Daeš už začal ostřelovat raketami turecké území a turecká armáda mu to vrací. Možná Turecko přehodilo výhybku od Daeše k podpoře Al Kajdy (a její koalici) především proto, že by Ankara ráda zničila Daeš u svých hranic dřív, než tak učiní kurdské YPG a slíznou smetanu spolu s Američany. A pokud by uspěla, mohla by "své nové" rebely vyslat na Kurdy (a na USA)…

Smotek se nabaluje dál. Minulý týden Fronta al Nusrá (nebo někdo z její koalice) nad Aleppem sestřelil už druhou syrskou vládní stíhačku za uplynulý měsíc, a v obou případech se tak stalo s pomocí přenosné americké rakety země-vzduch. Kdo je rebelům dodal, není jisté, ale nabízejí se Saúdská Arábie, Katar a především Turecko (protože v oficiálně zveřejněných seznamech amerických zbraní dodaných všem možným rebelům v syrské válce taková výzbroj chybí, byť v seznamech chybí i americké potravinové balíčky, které se našly v zákopech Daeše u iráckého Bajdží.) Mimochodem, právě rakety v rukou džihádu prý byly hlavním důvodem „částečného“ ruského odchodu ze Sýrie – podle satelitních snímků ruská armáda stáhla tři z 15 taktických bombardérů Su 24, čtyři z osmi bombardérů Su 34 a celou letku dvanácti letounů Su 25. Místo nich se na bojišti objevily bitevní vrtulníky, jejich rušičky jsou prý s to zlikvidovat navádění zmíněných raket…

A mezitím kurdskou čtvrť v Aleppu zasáhl oblak chloru, který byl v náboji vystřelen z oblasti ovládané islamisty a „umírněnou“ a s džihádem spolupracující Syrskou svobodnou armádou. Rusko tento chemický útok připsalo Islámské armádě, jejíž někteří představitelé byli až dosud zváni do Ženevy…   

A k tomu už jen pro dokreslení komplikovaného puzzle: Spojené státy na Blízký východ – poprvé po 25 letech do bojové akce -- vysílají strategické bombardéry B52 a zvažují, že vyšlou do Sýrie svá komanda, britský premiér David Cameron se bojí politického dopadu z případných ztrát britských vojáků, a tak speciálním jednotkám zakázal honit a likvidovat lídry Daeše kolem syrské Rakká, Rusko dodalo Íránu první várku systému protivzdušné obrany S300, iráčtí Kurdové odjeli do Moskvy jednat o dodávkách zbraní (a současně přes své území nepustili delegaci syrských Kurdů směřujících rovněž do Moskvy), svých „pár desítek“ náletů v Sýrii přiznává Izrael, syrská vláda přes offshory získávala peníze na letectvo, odhalují Panama Papers…

Jinými slovy, ačkoli příměří dál oficiálně platí, na tom, že je všechno špatně, se už neshodují jen Rusko s USA, ale i USA s Íránem. Čili, v syrském konfliktu – obzvláště v provincii Aleppo – to zase začíná silně bublat a opětovné vzplanutí války je reálné.

Pestrobarevný region?

Tímhle zdlouhavým expozé jsem chtěla jen naznačit, proč smysl ženevských „mírových“ jednání poněkud ztrácí smysl. Vyslanec OSN Staffan da Mistura je má za „klíčové“ a už jen tím, že jejich datum stanovil na den, kdy se v Sýrii konaly parlamentní volby, dává najevo, že syrské hlasování v lepším případě nebere vážně, v horším je rovnou neuznává. Nicméně, tady v Damašku si z kritiky ze Západu žádnou hlavu nedělají, nebo alespoň takový dojem po dvou dnech tady mám. Koneckonců, Západ na ně selektivně a svévolně uvalil sankce a ty dopadly na všechny obyčejné Syřany, ať jsou pro Bašára nebo proti němu, a podpořil válku proti vládě, i když už věděl, jak to dopadlo v Iráku nebo Libyi. Takže tady nějakým velkým renomé až tak neoplýváme. K tomu mi dnes hned několik zdejších vládních i nezávislých novinářů více méně vysvětlilo totéž, tedy, že během pár měsíců budou zpod nadvlády Daeše osvobozeny dvě jeho poslední bašty, Rakká a částečně i Dejr I Zor, a pak už beztak jednat nebude o čem…

Je to podle všeho ale přece jen složitější. Stačí se podívat na aktuální Blízký východ a ty „pochody“ jsou neuvěřitelné. Namátkou: Egypt se sblížil s Ruskem a Čínou a nyní i se Saúdy, Íránci vystupují jako zprostředkovatelé mezi Ruskem a Tureckem, USA s Íránem společně ovlivňují mocenská centra v Iráku, Saúdové vidí rostoucí americký nezájem, a tak jsou najednou „ready“ strategicky spolupracovat s Ruskem, NATO a Rusko se sejdou poprvé po dvou letech… Jako by se pomalu utvářel obraz vzájemně provázaného a pestrobarevného světa, v němž jsou zohledněny zájmy nejen světových, ale i místních hráčů tak, aby nikdo nevyčníval, aby nebylo jednoznačných vítězů a jednoznačných poražených, a aby všichni byli s to po konci syrské krize uchovat svou tvář. Spokojenost pro všechny, nebo lépe, nespokojenost by v konkrétních případech neměla dosahovat míry, z níž by pramenily další konflikty. Není to otázka příštích měsíců, jako spíš mnoha let, ale není o to méně zajímavá. Už jen tím, že iniciátorem rozhodně není Západ, ten spíš jen zkouší přizpůsobovat se vývoji.

Navíc se zde spekuluje o zatím utajované dohodě mezi Ruskem a USA, podle níž by Američané coby válečnou kořist mohli získat „dobytí Rakky“ a na konci války se tak mohli postavit do řad „vítězů v boji nad terorismem“, zatímco syrská armáda a její spojenci si „ponechají“ osvobození Dejr I Zoru. Není jasné, zda taková dohoda opravdu existuje, ale faktem je, že obě strany se nyní ponořily do politiky sbližování a přátelských gest – syrská vláda propustila amerického občana, „fotografa“ Kevina Dawese, který byl v Sýrii vězněn od ilegálního překročení hranice v roce 2012, když předtím bojoval v řadách džihádu proti Muammaru Kaddáfímu v Libyi. A propuštěn byl prý poté, co o to Barack Obama osobně požádal Vladimira Putina, který pak podle všeho jen „vzkázal“ do Damašku... A John Kerry hned na to prohlásil, že Putin je „inteligentní stratég“ a že Rusko sehrálo pozitivní roli při jednání o íránském jaderném programu a nyní je pozitivní v Sýrii. Mimochodem, v „kauze Kevin“ se nyní velmoci sice plácají po zádech (a prý přitom hezky koloniálně společně sepisují budoucí syrskou ústavu), a tak bych ráda připomněla, že nezastupitelnou roli v tom, že se Dawes propuštění vůbec dožil, sehrála česká ambasáda, která v Sýrii v průběhu války zastupuje zájmy české, unijní i americké. (Zatím není jasné, co Rusko za Dawesovo propuštění od USA získalo.)

Umím si představit, že západní mainstream bude z Ženevy citovat především různé americké úvahy typu „plánu B“, který už tu ale byl před měsícem a půl, nebo rozhodná stanoviska syrské exilové opozice, která bude zas a znovu požadovat Asadovu demisi coby podmínku, aby vůbec s někým z Damašku jednala. Přitom tuto roztříštěnou opozici do značné míry tvoří lidé, kteří svou „lásku k demokracii a svobodě“ hlásají ze saúdského Rijádu nebo katarské Druhá, a tak je to vlastně až tragikomické.    

Z praktického pohledu důležitější proto bude nejen míra shody mezi Ruskem a USA coby hybateli vývoje, ale také nejbližší vývoj v Turecku. Ankara se zmítá v na hraně bezpočtu problémů, a nyní, kdy vyměnila „prodloužené ruce v Sýrii“, tedy Al Kajdu namísto dosavadního Daeše, vracejí se informace o spících buňkách Daeše v řadě tureckých měst, které ovšem svou strukturou prý vlastně jen navazují na staré sítě Al Kajdy a afghánského džihádu z 80. let minulého století. Z tohoto pohledu je turecká hrozba, že zablokuje ženevská jednání, pokud budou přizváni i syrští Kurdové, vlastně jen zanedbatelný detail…

Tož tak nějak.

PS. Mám dojem, že se dnes žádný teroristický atentát během voleb zatím nekonal. Dobrá zpráva.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Ing. Aleš Juchelka byl položen dotaz

Neutíkáte od problému?

Na vyřešení důchodové reformy jste měli dost času, když jste byli ve vládě, a to i ještě před covidem. Nepřišli jste s ničím a teď o ní nechcete ani s koalicí jednat, ale jak chcete i do budoucna prosadit nějakou zásadní reformu, když už teď se zdají jednání ve slepé uličce? Já mám obavu, že se jako...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Petr Hampl: O bezpečnostních aktivech

15:22 Petr Hampl: O bezpečnostních aktivech

Denní glosy Petra Hampla.