Krátce po přelomovém normalizačním rusko-tureckém srpnovém summitu v Petrohradu turecká média bez uvedení zdrojů vyjmenovala sedm bodů, jejichž splněním Vladimir Putin prý při setkání s Recepem Erdoganem podmínil skutečné obnovení přátelských vztahů: 1) Akceptujte Asada, protože bez něj nelze syrský problém řešit; 2) zklidněte Náhorní Karabach; 3) nechte na pokoji Krym a Kavkaz, kde pod záminkou historických svazků podporujete protiruské aktivity; 4) nechte na pokoji Kyrgyzii, Turkmenistán, Kazachstán a Uzbekistán, kde se vaši agenti snaží mobilizovat proti Rusku; 5) ať už v Sýrii budete dělat cokoli, pamatujte, že tamní Kurdové jsou pro nás důležití; 6) uzavřete hranici se Sýrií a přestaňte podporovat teroristické organizace; 7) važte slova – protiruská prohlášení některých vašich ministrů a činitelů, obzvláště po sestřelení ruského letadla, v Rusku vyvolávají vážné obavy.
Inventura zmíněných sedmi bodů? Turecké jednotky operují na severu Sýrie se souhlasem Ruska a tichým souhlasem Damašku, přičemž Turky se Sýrií pojí podobně odmítavý názor na kurdskou státnost. V Náhorním Karabachu vládne aktuálně (nejspíš shodou náhod a demonstrativně předváděných ruských raketových systémů Iskander patřících arménské armádě) klid. Nedávné ruské parlamentní volby na Krymu Ankara uznat odmítla. Agrese proti syrským Kurdům, o něž mají „zájem“ Rusové i Američané, by jistě mohla být mnohem brutálnější než jakou je. Otázka středoasijských republik je široká, nicméně zatímco do čela Uzbekistánu nastoupil (Ruskem předem vybraný) kandidát Šavkat Mirzijajev, kyrgyzský vůdce Alzambek Atambajev se odletěl léčit do Turecka a spolupráce Ankary s Ázerbájdžánem a Turkmenistánem se dál prohlubuje. Turecká podpora syrskému džihádu se mění za pochodu, ochranu Ankary už požívá jen několik (na krátkém obojku) držených skupin, včetně vybraných oddílů Svobodné syrské armády, přičemž pokračuje i stavba zdi na hranici se Sýrií. Protiruských proslovů v turecké vládě výrazně ubylo, a to po odstavení premiéra Davutuglua a dalších ministrů, ale především po vojenském puči, který veškerou kritiku zaznívající z Turecka přesměroval na Spojené státy. Suma sumárum, Putin po jednání s Erdoganem na nedávném summitu G20 v Číně vše shrnul do konstatování, že pro obnovení vztahů s Tureckem ve všech oblastech bude „potřeba ještě spousta práce“.
Tím spíš, že Recep Erdogan, po potlačení vojenského puče jako politý živou vodou, energicky a bez ohledu na civilní ztráty vstoupil do syrského konfliktu a využil přitom nejen rivality mezi Ruskem a USA, ale i ruských obav o budoucí vývoj v oblasti Černého moře, od něhož drží právě Turecko „klíče“ kontrolou nad průlivy Bospor a Dardanely. Obě země si tak vzájemně přiznávají legitimní zájmy v Černém moři i v Sýrii, nicméně Rusko podle všeho začíná být nervózní. Ačkoli totiž západní analytici mluví o proměně Turecka „v ruského vazala“, v půli září do Turecka přiletěl náčelník ruského generálního štábu Valerij Gerasimov a podle dostupných zpráv „varoval“ Turky před nedostatečnou „mezinárodní legitimitou“ jejich vstupu do Sýrie. Přesněji ovšem obsah rozhovorů odhalil sám Erdogan, který prohlásil: „Chtějí po nás, abychom nešli dále na jih. Proč ne? Dojdeme až k Al Bábu.“
Al Báb, město ležící asi 50 kilometrů severovýchodně od Aleppa, podle všeho hraje v tureckých plánech významnou roli, vysvětluje Asia Times. Jeho ovládnutí na jedné straně může výrazně napomoci vytvoření proklamovaných „bezpečných zón“ na severu Sýrie, v nichž by se mohli koncentrovat nejrůznější džhádisté, a na straně druhé může usnadnit Turecku ovlivňování bojů o džhádistické východní Aleppo. Turecko je stále ještě členem NATO a utvoření jeho „enklávy“ o rozloze až pěti tisíc kilometrů čtverečních, na niž by neútočily ruské nebo syrské stíhačky, může být pro Alianci významným krokem (a to i z hlediska „odstrašení“ případných ruských úderů).
Nejspíš i tento ambiciózní turecký kalkul – vedle krachu dohody s USA -- vede Rusko, Sýrii, Írán a další síly „šíitské osy“ k tomu, že urychlují „změnu situace přímo na místě“: po pádu Handarátu syrská armáda hlásí z Aleppa další úspěchy své pozemní ofenzívy, konkrétně osvobození centrální aleppské čtvrti Farfárá z rukou Al Kajdy. Svůj význam má i informace, podle níž Rusko – v syrském konfliktu vlastně vůbec poprvé – dislokovalo své pozemní síly východně od Damašku, kde působí teroristé z Islámské armády a ofenzíva syrské armády proti nim přináší první úspěchy. Je to sice zpráva bez záruky, ale plně v logice vývoje: Při pohledu na partikulární zájmy Turecka nebo Íránu, při neschopnosti domluvit se se Západem a s vyhlídkou na to, že tmářské monarchie Perského zálivu budou dál vyzbrojovat a platit syrský džihád, Moskvě (po roce od vstupu do války) nezbývá než začít „měnit realitu v terénu“ samotné – Kreml nyní přiznává, že původně plánoval vojenskou operaci jen „na pár měsíců“, ale „ne všichni bohužel pochopili úkol koordinovaného boje s terorismem“. Vstup ruských pozemních vojsk do syrské války ostatně „tuší“ i přední ruští politologové, podle nichž „diplomacie nic nezmůže“, neboť pro všechny americké prezidenty bude výhodné, když Rusko v syrské válce „zabředne“…
Takové „odhození rukavic“, v jehož rámci „zemřou všichni, kdo se nevzdají“ (slovy New York Times) logicky přibývá těch, kdo se vzdávají nebo se „vracejí“ na stranu Damašku, byť se proces „národního usmíření“ mnohdy jeví dost křečovitě. Je přitom vcelku zřejmé, proč si Bílý dům stěžuje, že se situace v Sýrii „dál zhoršuje“: plánovaná „změna režimu“ v Damašku se znovu vzdaluje. A zatímco džihád odpojil vodu všem obyvatelům Aleppa, tedy asi půldruhému milionu lidí, Washington se rozhodl uchránit aleppské džihádisty dodávkami protileteckých raket a také novými zásilkami raket země-země. Že by se tím kdosi snažil napravit postesknutí Al Kajdy, podle níž ji Spojené státy sice vyzbrojují, ale málo…
Divoká karta
Nicméně, zpět k Turecku. Ankara si je podle všeho vědoma svých mantinelů, a tak upevňuje „konstruktivní“ vztahy s Íránem a ujišťuje Rusko o ochotě spolupracovat na příměří v Sýrii. To vše za situace, kdy Spojenými státy hájená a vyzbrojovaná syrská frančíza Al Kajdy vyzývá ostatní džihádistické skupiny ke společnému boji právě i proti tureckému postupu v Sýrii, protože je to prý paradoxně jen „předvoj americké okupace“, a k tomu o vyhlédnutý Al Báb, který je stále v rukou Daeše, turecká armáda svádí „závod“ s kurdskými oddíly. V obou případech se v rámci komplikovaného syrského „mocenského pavouka“ Turecko fakticky dostává do střetu se Spojenými státy, tedy nominálně stále ještě svých spojenců z NATO. A zatímco proti Rusku sází na Černé moře a tamní zájmy Aliance, proti USA pro změnu tasí sbližování s Ruskem a nátlak kvůli vydání údajného strůjce vojenského převratu Fathulláha Gülena, otázku dalšího využívání letecké základny Incirlik, podmínky pro možnou spolupráci při společním boji proti Daeši a nejspíš i migrační zbraň namířenou proti Evropě. Rusko i Západ tak kolem Erdogana našlapují opatrně, tím spíš, že krach americko-ruské dohody o Sýrii do budoucna „poptávku“ po Erdoganovi a jeho vlivu v Sýrii obecně nejspíš jen všestranně navýší.
Při prohlubujících se rozporech mezi ozbrojenými silami Turecka a Spojených států, jejichž vazby se po rozsáhlých popřevratových čistkách zásadně proměnily a v dosavadní spolupráci se objevilo mnoho neznámých, si Ankara dál „kolíkuje“ svůj syrský claim. Kritizuje Spojené státy za pokračující vyzbrojování syrských Kurdů, které považuje za „teroristy“, a k tomu varuje, že se v žádném případě nezúčastní „americké“ ofenzívy proti baště Daeše v Rakká, pokud budou přítomní i Kurdové. Ovládnutí Rakká Kurdy by podle Ankary totiž „ohrozilo budoucnost Sýrie“. Ačkoli si přitom Erdogan s Asadem nejspíš „zcela nerozumí“ v otázce „bezpečné zóny“ na severu Sýrie nebo budoucnosti Al Bábu, v náhledu na Kurdy se s ním shodnout jistě dokáže, a totéž platí i pro Teherán. Je přitom příznačné, že právě na kurdských základnách na severu Sýrie mezitím americké speciální oddíly rozmístily své „poradce“.
Na vztazích mezi USA a Tureckem nepřidávají ani ostatní sféry, například rozhodnutí amerických ratingových agentur snížit hodnocení Turecka až na stupeň „junk“. Erdogan v rozhovoru pro Bloomberg reagoval ve svém stylu: „Je mi to úplně jedno, dělají chyby a dělají je záměrně,“ prohlásil na adresu ratingových agentur a tím pádem i Washingtonu jako takového. „Ať to myslíte upřímně nebo ne, turecká ekonomika je silná.“
Z geopolitického hlediska nyní Turecko prochází dvěma současně probíhajícími procesy: jeho vztahy s Ruskem se odrážejí ode dna, zatímco vztahy s USA se neustále jen zhoršují, a to fakticky už několik let, zřejmě od chvíle, kdy váhavý Barack Obama zamítl ambiciózní plán rtuťovitého Erdogana na vytvoření bezletové zóny na severu Sýrie. Je jasné, že toto rozhodnutí muselo urazit Erdoganovu ješitnost a současně výrazně ovlivnilo i běh syrské války. Jak Rusko, tak USA přitom Ankaru potřebují, a to nejen kvůli „řešení“ války v Sýrii, ale z mnoha jiných partikulárních zájmů.
Velikášský Recep Erdogan se stal „divokou kartou“ schopnou ovlivňovat běh nejen Blízkého východu, ale třebas i budoucnost NATO a Evropské unie. Musí být v sedmém nebi.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
