Česká historiografie vycházející z tezí Jungmannových, Palackého a Masarykových slouží českému národu bez ohledu na pravdu. Od roku 1918 dějepisci plní požadavky českého národního státu, jsouce jím živeni, nepříjemná fakta nechávají bez povšimnutí, vynechávají, dezinterpretují a uchylují se k vysloveným lžím. Dodnes. Mladí historici po roce 1989 s oficiální interpretací dějin občas nesouhlasí, leč dobře si uvědomují, že oponovat zavedenému státnímu (národnímu) výkladu dějin znamená riskovat své uplatnění v oboru, doživotní ostrakizaci, takže jejich připomínky a výtky jsou umírněné.

Nedávno, 9. 3. 2019, v pořadu České televize Historie.cs s názvem „Dějepis nejen podle BIS“ (https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/219411058220010/) bylo diskutováno tvrzení Bezpečnostní informační služby ČR ve výroční zprávě za rok 2017, že „moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin“. Proti pořadu se vyřítil v duchu českého nacionalismu pan Tomáš Tyl (ZDE). Jak to tedy je?

Mechanismus, který vyvolal onen výrok BIS ve výroční zprávě, nespočívá v přebírání ruských (sovětských) výkladů dějin při tvorbě učebnic nebo dokonce přejímání tamějších metodických pokynů výuky dějepisu. Tak tomu bylo v 50. létech 20. století, dnes se jedná pouze o vliv nepřímý. Učebnice a metodické pokyny pro výuku dějepisu píší i po roce 1989 Češi, kteří jsou stále ještě indoktrinovaní lžemi českého národního obrození a s ním ruku v ruce jdoucím panslavismem, protože ony pohádky a nepravdy, které pustili do světa národní buditelé, se dodnes žádný český historik nepokusil vyvrátit. Stálo by ho to profesionální kariéru, neb se jedná o státní (národní) axiomata a dějepisci, až na naprosté výjimky, jsou (byli) placeni českým (československým) státem. Důsledkem je, že na dějiny Československa a střední Evropy se česká historiografie dodnes nazírá přes prisma národně buditelských bludů, které jsou mimo ČR pokládány za iracionální, ba infantilní. A jsme opět u onoho výroku páně Bahringova o Češích. Uveďme, bez nároku na úplnost, pár příkladů zkreslování českými historiky.

Prvním doloženým panovníkem v českých zemí byl na přelomu letopočtu Germán, Marobud. Asi v 6. století přibyli do českých zemí Slované. Panovníci Království českého začali zvát ve 12. století ve velkém obyvatele západní Evropy k usazení se v zemi, aby oslabili vliv domácí šlechty a odváděli daně přímo do královy věčně prázdné pokladny. Příchozí, většinou mluvící německými dialekty, byli Masarykem a jsou dodnes českými historiografy pokládáni za přistěhovalce, kolonisty. Jenže takovými přistěhovalci a kolonisty jsou de facto z hlediska historie i Češi, protože prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl Marobud, který vládl germánským kmenům v českých zemích, a Slované, z nichž se později zformovali Češi, přibyli až za několik staletí poté. Takže tvrzení o Němcích českých zemí, že jsou i po staletích přistěhovalci či kolonisté, je účelový výmysl, lež.

Husitské hnutí nebylo hnutí národní, českoslovanské, jak popisuje František Palacký, nýbrž náboženské. Tato manipulace ale posiluje národní sebevědomí, spoluvytváří národu cosi, co by se dalo nazvat slavnou minulostí.

Nevíme, jakým jazykem se v českých zemích v minulosti převážně mluvilo. Lze se domnívat, že od 13. století ve městech německy, mimo města česky. V 16. století začalo Království české ve větší míře obchodovat se světem, do země přicházeli nejen obchodníci, nýbrž i řemeslníci. To vše bylo spojeno s používáním němčiny, protože kultura (znalosti), dovednosti (řemeslníci), obchodníci přicházeli ze západu a z jihu, z dnešní severovýchodní Francie, pak ze severní Itálie, vždy přes Němce, protože kultura a civilizace nepřeskakují území, nýbrž se šíří postupně. V druhé polovině 16. století je doložena převaha německých příjmení nad českými v Království. Tím není beze zbytku dokázána převaha používání němčiny v zemi, protože příjmení se počešťovala nebo naopak poněmčovala, nicméně je to silná indicie. Údajná germanizace země tedy začíná před bitvou na Bílé hoře, minimálně o jedno století dříve, než tvrdí čeští dějepisci. Pro zajímavost: Ještě v roce 1856 se hlásilo 73 tisíc obyvatel Prahy k obcovací řeči německé a 40 tisíc k české.

Žádný český historik veřejně nepřizná, že, kdyby vyhrály na Bílé hoře české stavy, že čeština by vyhynula během několika málo generací, protože většina protestantských farářů v Království byli Němci a kázali německy. Po třicetileté válce byla země zbídačená, počet obyvatel Českého království klesl ze tří milionů na cca 800 tisíc. Doplnění místního obyvatelstva Čechy z ciziny nebylo možné, protože v cizině žádná velká česky mluvící skupina nežila. Vybité obyvatelstvo nahradili cizinci převážně z okolních zemí, hlavně tedy lidé mluvící německy.

Protože do vyhnanství po prohře českých stavů mohli odejít jen měšťané, šlechta, tedy svobodní lidé, nikoli poddaní, kteří neměli na vybranou, museli zůstat a rekatolizovat se, znamenalo to i značný a rozhodující úbytek počtu vzdělanců schopných pečovat o vývoj českého jazyka. U německy mluvících tento problém nenastal, byť do exilu odcházeli v přibližně stejném počtu jako česky mluvící, protože do Království pak přicházeli němečtí vzdělanci z ciziny. V následujícím období se o zachování češtiny před zánikem zasloužili jezuité (!), například Balbín, a pak významně podporovalo češtinu i samotné Rakouské císařství. Že po Bílé hoře nastala „doba temna“ a „vynucené germanizace“ jsou pohádky pro děti. Byla to doba největšího kulturního rozkvětu českého národa. Pro zajímavost: Rakouské císařství až do konce své existence nikdy nezavedlo úřední jazyk.

Myšlenek německého filozofa Johanna G. Herdera, že vývoj se děje v posloupnosti rodina – kmen – národ – národní stát a že nejcennější na kmeni (národě) jsou jeho zvyky a jazyk, se chopil Josef Jungmann. V roce 1806 definuje český národ na bázi jazykové a vylučuje z něj českou šlechtu a vzdělance, neboť ani v soukromí nepoužívají češtinu. To, že mluvili převážně německy, bylo způsobeno skutečností, že vyšší školní vzdělání bylo tehdy v českých zemích jen v němčině nebo v latině. Češtinou se látka vyššího školství vyučovat nedala, jazyk měl deficit v terminologii, nedal se v něm napsat ani kuchyňský recept, pokud obsahoval ingredience a vyžadoval postupy v první polovině 17. století ještě neznámé.

František Palacký slibuje Jungmannovi v dopise z 3. 3. 1819, že „zůstane za všech okolností věrný vlasti a národu, dokud bude vládnouti svými silami“, což znamená především zkreslovat historii. Od Jungmanna též pochází výzva k upravování historie, když v roce 1822, podepsán s patronymem (otčestvo) jako Josef Josefovič Jungmann, napsal: „Nám jest historie třeba, ne příliš obšírné, která by jen hlavními momenty, filosoficky a živým slohem přednášejíc, ducha neunavila, ale jej uchvátila… předky Čechů znát učila a vlastenectvím nadchnula. Pěkná historie byl by skorem nejlepší prostředek ku povzbuzení národnosti.“ A Palacký se k falzifikaci českých dějin ochotně propůjčil.

V roce 1836 mu vychází první díl „Dějin Čech“ v němčině, aby po 12 letech, v roce 1848, byl vydán v češtině, avšak se záměrně změněným názvem na „Dějiny národu českého“. Odlišnost textů německé a české jazykové verze se nedá vysvětlit historickými prameny nalezenými v létech mezi oběma vydáními a dodatečně zapracovanými. V českých vydáních byla historie Palackým mnohem více zmanipulována než ve vydáních německých, i když již v německém vydání se vyskytují naprosté nesmysly: Kněžnu Libuši nedosadil na panovnický stolec „lid“ (v originálu Volk), nýbrž Čechové. Podivně působí jím použitý výraz vztažený k období vlády knížat Boleslava I. a II. „dnešní Slovensko“ (gegenwärtige Slowakei, v době psaní územně nedefinované) a k roku 1041 se vztahující název vrchu „Žižkov“ (v originálu Žižkaberg).

Palackého adoraci husitů pak přejímá Masaryk včetně Palackého líčení Jana Žižky jako upřímného demokrata (!) opírajícího se o nižší vrstvy městské a venkovské a spřízněnosti vojenských způsobů ruských kozáků se starotáboritskými řády. Jediné, co Masaryk z díla Palackého nepřevzal, byla Palackého víra v pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Zásluhou vydávání Palackého dějin v češtině proniká jeho zmanipulovaný výklad mezi prostý lid. Důsledkem je šířící se přesvědčení, že jen jazykoví Češi mají nárok na české země coby původní obyvatelstvo a německé obyvatelstvo jsou pouhými přistěhovalci bez jakéhokoli nároku na zemi. Žádný český historik neprozradí, že od roku 1848 Češi už jen čekali na vhodnou příležitost Němce vyhnat ze země a zmocnit se jejich majetku. Například Božena Němcová v roce 1850 psala, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů.

Čeští historici líčí Rakouské mocnářství jako „žalář národů“ a první (meziválečnou) republiku coby veskrze demokratickou. Nic z toho není pravda. Rakousko neznalo národnostní menšiny, jen národy, které měly v mocnářství stejná práva. V ČSR od roku 1921 vládl ne parlament, nýbrž sestava nazývaná Pětka, Šestka atd., kterou tvořili předsedové koaličních stran (pět koaličních stran = Pětka), kteří diktovali svým straníkům-poslancům pod hrozbou odnětí mandátu, jak mají hlasovat. I to nestačilo a tak vláda pomocí tzv. zmocňovacích zákonů si vymohla několikrát od parlamentu souhlas, že sama bude navrhovat nové zákony, které budou bez odhlasování parlamentem vstupovat v platnost. Od roku 1933 s výjimkou několika málo měsíců byl takto parlament vyřazen z rozhodování až do konce československého státu v roce 1939!

Demokracie pro velké skupiny v ČSR neexistovala. Češi, kteří v meziválečné republice neměli ani většinu, utlačovali sedm ostatních národností ve státě a nehodlali jim poskytnout autonomii z obavy o své vůdčí postavení, což vyvrcholilo v roce 1938. Spojenci nás na konferenci v Mnichově nezradili, ani nerozhodli „o nás bez nás“, protože devět dní před mnichovskou konferencí (21. 9. 1938) odsouhlasila ČSR postoupení všech okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Říši. Pak vláda otálela s předáváním území a tak svolaná mnichovská konference určila jen organizační rámec odstupování území Německu včetně termínů.

Němci Čechy z odstoupených území Německu nevyháněli. Ti se pro ztrátu obživy nebo z obav, že jim místní německé obyvatelstvo bude za jejich povýšené kolonizátorské chování za první republiky možná ztrpčovat život, sami stěhovali do vnitra státu. Kdo chce tvrdit něco jiného, nechť hledá ve fotografiích dokumentující onen exodus ty, na kterých jsou „vyhánění“ ze Sudet eskortováni vojáky Wehrmachtu nebo SFK (Sudetendeutsches Freikorps, Dobrovolný sudetoněmecký vojenský sbor). Nenajde je, stejně jako se nenašel ani jeden příkaz německých úřadů nebo armády k vystěhování Čechů do vnitrozemí. Násilí na Češích, pomineme-li jejich vlastní líčení, nejsou doložena, zato jsou zdokumentovány násilné činy Sudetoněmců proti sudetoněmeckým přívržencům sociální demokracie a komunistů, které musely Gestapo a Wehrmacht místy i chránit, aby je soukmenovci nezabili tím, že je na pár dní zavřeli do vězení (tzv. ochranná vazba). Podle jediné relevantní publikace Jaroslava Šímy (Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas, Praha 1945) čeští přestěhovalci z území odstoupených Německu násilí jako důvod odchodu z území odstoupených Německu neuváděli. V citované Šímově publikaci jsou uvedeny jen tyto případy: „22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn.“ „Vypovězen, byl jsem členem SOS (Stráž obrany státu).“ „Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních otázkách.“ „Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého bytu.“ „Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni, pak jsem utekl.“ Víc nic.

Obyvatelstvo zbytkové ČSR se k českým přestěhovalcům z německých sídelních oblastí v pohraničí stavělo většinou nepřátelsky, vytýkalo jim, že kdyby se chovali v pohraničí k Němcům za první republiky vlídněji, nemuseli by se vystěhovat, a že nyní jim ubírají pracovní příležitosti či zatěžují obecní rozpočet. Považovali je též za zbabělce, protože opustili své „obranné hraničářské pozice českého národa“ proti germánskému živlu bez odporu. A protože Čech je podle převzatého bludu šířeného již buditeli národa vždy veskrze statečný, tj. nikdy neprchá, byli nově příchozí donuceni si vymýšlet příkoří a násilí na nich vykonané, aby vnitrozemské obyvatelstvo uznalo, že si vlastně útěkem zachránili jen holé životy, což již bylo akceptovatelné. Žádný český historik veřejnosti neprozradí, že zanechaný nemovitý majetek přestěhovalých Čechů (s výjimkou velkých přídělů v rámci pozemkové reformy a majetku arizovaného) jim v odstoupených územích Německu zůstal zachován a mohli se o něj dojížděním z protektorátu na zvláštní hraniční propustky starat. Pokud tak nečinili, byl úřady stanoven nucený správce, který jim výnosy z něj posílal pravidelně po celkou dobu války do protektorátu.

Přeskočme fakt, že domácí odboj za protektorátu byl nevýznamný, ve srovnáním s domácím odbojem v jiných okupovaných zemí nicotný, a naopak, že výrobní úsilí ve prospěch Říše bylo příkladné. Je symptomatické, že dodnes nevyšla studie, která by srovnávala domácí odboj v různých evropských zemí s českým. Proč asi?

Čeští dějepisci se snaží namluvit veřejnosti, že Češi (nežidé a necikáni) měli být z českých zemí vysídleni, zabiti a přenárodněni. Ve skutečnosti se mělo vystěhování na východ týkat jen 0,015 % z nich, tj. cca tří osob z 20 tisíc, 87,54 % Čechů mělo být přenárodněno a zbaven života neměl být nikdo z nich. Když Němci chtěli z Čechů, jako z jediného národa v okupované Evropě, udělat en bloc Němce (nemělo být poněmčeno jen 12,45 % Čechů pro rasové závady), tak nemohli být méněcenným národem určeným jen na jednoduché a pomocné práce pro Herrenvolk, jak se veřejnosti snaží namluvit čeští dějepisci! K nalezení v Brandes, Detlef: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015.

Za české válečné ztráty vydávají čeští dějepisci československé z celé republiky včetně Podkarpatské Rusi, protože to vypadá impozantněji, zásadně však nezdůrazňují, pokud možno ani nezmiňují, že naprostá většina československých obětí byli židé.

Poválečná násilí na německých spoluobčanech, zejména během vyhánění za hranice, vydávají čeští historici za excesy, česky za výstřelky, ve skutečnosti to byla decimace Sudetoněmců před a během vyhánění záměrně vyvolaná výzvami vysokých českých politiků, domnívajících se, že Sudetoněmce tak odradí od vrácení se do svých domovů. I tzv. divoký odsun byl hned od počátku řízen československou vládou – tolik lidí vyhnat za tak krátké období za hranice bylo bez státní koordinace, nasazení armády a policie nemožné. Například vypravování zvláštních vlaků a jejich začlenění do pravidelného železničního provozu se neobešlo bez těsné součinnosti s ČSD. A ty byly státní. Kdo zastává názor, že vyhnání československých Němců bylo odplatou za jejich spolupachatelství na zločinech německého nacionálního socialismu a oprávněné, tomu lze posloužit analogií. Co by říkal na to, kdyby někdo v roce 1990 vyhnal všechny Čechy z domovů do SSSR, do Severní Koreje a na Kubu za spolupachatelství na předchozích zločinech komunismu? Principiálně by to bylo totéž jako vyhnání Němců z ČSR, protože aktivních přívrženců režimu je ve všech totalitních zemí přibližně stejné procento.

Historici neradi připouštějí, že Češi jako jediní v Evropě si ve svobodných volbách (1946) zvolili do čela stranu komunistickou. Že tzv. třetí republika nebyla demokratickým státem a od nacistického Německa se lišila jen několika nepříliš podstatnými detaily, též mlčí.

Oproti tomu je komunistická epocha českými historiky relativně slušně zpracovávána, výjimkou jsou události února 1948 a pražského jara 1968.