Stalo se tak na základě Sykes-Picotovy dohody, která představovala tajný plán Francie a Velké Británie na rozdělení sfér vlivu po rozpadu Osmanské říše. Dohoda, která byla podepsána se souhlasem Ruské říše v roce 1916, nese název po svých signatářích – za Francii podepsal François Georges-Picot a za Velkou Británii Sir Mark Sykes.
Právě blízkovýchodní hranice narýsované oběma pány před téměř sto lety dnes fakticky přestávají existovat. Státy, které vznikly na jejich půdoryse, přestávají fungovat. Občanská válka v Sýrii se zdaleka neblíží svému konci. Režim z Damašku sice znovu získává kontrolu nad částí ztraceného území, o konci bojů a kontrole nad celým syrským územím však nemůže být řeč. Lze navíc očekávat, že žádná moc sídlící v Damašku nebude stejnou měrou jako v minulosti celé syrské území kontrolovat.
Sýrií rozklad starého řádu navíc zdaleka nekončí. Somálsko je případ samo pro sebe, Súdán se již rozdělil, pokračuje rozpad Iráku, na pokraji chaosu se opět ocitá Libanon. Libye je rozdělena na tři části a anarchie panuje na jemensko-saudském pomezí. Celé své území a hranice koneckonců nekontroluje ani Egypt a vznik jednoho, fungujícího palestinského státu je v nedohlednu. Své konečné hranice nezná tedy ani Izrael.
Právě debata o jednostátním nebo dvoustátním řešení izraelsko-palestinského konfliktu mnohdy ukazuje, do jaké slepé uličky jsme se dostali. Jediné řešení totiž zdaleka není buď jeden stát, nebo státy dva. Výsledkem může být také cosi mezi jedním a dvěma státy nebo například státy tři. Koncept státní suverenity minulého století totiž přestává platit. Děje se tomu tak i v Evropě – i my jsme koneckonců část své suverenity odevzdali do Bruselu, ať se to někomu líbí více a někomu méně. Nové státy navíc vznikají zcela pravidelně stejně tak, jako se pravidelně překreslují hranice. Blízký východ není výjimkou.
K rozkližování celé řady státních útvarů dochází od Casablanky po Kábul. Na mnoha místech se navíc zcela otevřeně rozhořela konfesní válka. Na nemalém území podstatné části Sýrie a Iráku byl vyhlášen novodobý chalífát rozprostírající se na desítkách tisíc kilometrů čtverečních, které se nacházejí pod kontrolou radikálních islamistů, teroristů. Pod tlak se tak dnes dostává například i Jordánsko.
Na šíitské straně v této válce bojuje Írán, alawitský režim Bašára Asada, libanonský Hizballáh a iráčtí šíité z jihu a středu země. Na druhé straně stojí sunitští Arabové z celého arabského světa, v první řadě pak ze samotné Sýrie a Iráku. Bohužel se aktivně účastní několik tisíc bojovníků ze samotné Evropy. Konfesní linií lze vysvětlit naprostou většinu spojenectví a animozit a konfesní občanská válka již s různou intenzitou probíhá na území Libanonu, Sýrie a Iráku, tedy od pobřeží Středozemního moře až k Perskému zálivu. Zasažené území se zatím stále rozšiřuje.
Spojené státy bohužel vyklízejí své pozice a v Iráku na jejich místo nastupují sunnitští islamisté, Írán a Rusko. Washington není nyní schopen jakékoli zásadnější akce a vakuum vytvořené stahováním USA ze scény bude i nadále přinášet nestabilitu. Na druhou stranu je pravda, že si v první řadě musejí svoji situaci vyřešit samotní obyvatelé zasažených zemí.
Dnes existují jen dvě jistoty: Irák, Sýrie, Libye, Libanon a Jemen (nemluvně o Afghánistánu) ještě dlouho nebudou stabilními územími. Druhou jistotou je, že již nebudou zeměmi stejnými, jakými bývaly na konci minulého tisíciletí. Otázkou pak je, jak nakonec překreslování mapy dopadne, respektive kde vznikne po Jižním Súdánu další nezávislý stát.
O státnost se ve víru postupu islamistických jednotek mezopotámskou pouští opět hlásí iráčtí Kurdové. Právem. Fakticky již nezávislí jsou, o uznání de iure se nyní začnou snažit. Pokračující rozpad Iráku na tři části – šíitskou, sunnitskou a kurdskou – bude pokračovat a nic tomu nezabrání fakt, že na půdě OSN bude možná ještě dlouho k dispozici pouze jedna židle pro zástupce vlády z Bagdádu.
Rozpad Iráku nicméně sám o sobě nemusí být automaticky jevem pouze negativním. Kurdská autonomní oblast je totiž delší dobu nejstabilnějším, nejbohatším a nejbezpečnějším regionem celé oblasti. Jedná se navíc o jednu z mála společností, která spolu s Izraelem není negativně naladěna vůči západnímu světu. Kurdové ze severu Iráku jsou proto našimi přirozenými spojenci a zaslouží si naši podporu. V případě vyhlášení nezávislosti bychom měli nepochybně patřit mezi první země, které ji uznají.
Střety na Blízkém východě nejsou naší válkou a nové uspořádání nebude tentokrát nakresleno západními diplomaty. Nakreslí ho místní, byť mnohdy za vydatného přispění okolních hráčů. Průběh i výsledek se nás však bezprostředně dotýká a dotkne. Ze syrsko-iráckého pomezí je to do Evropy totiž blíže, než jsme si ochotni sami přiznat. Připravme se proto na překreslení blízkovýchodních hranic a snažme se definovat, jaký výsledek je pro nás, pro svobodný Západní svět tou lepší variantou, byť všechny varianty mohou být špatné. Ke změně tamějších pojmů suverenity, kontroly území i vlastních hranic již dochází, a to i bez našeho snažení. Nebo možná navzdory všem našim snahám uchovat si svět takový, jaký jsme ho znali v druhé polovině dvacátého století.
Podporujme však vždy systematicky naše přirozené spojence a neútočme na ty, kteří západní svět nepovažují za apriorní nepřátele. A přiznejme si, že jich možná není mnoho. Vyvarujme se zároveň nebezpečných iluzí o „umírněných a demokratických islamistech“. Radikální ideologie založené na politickém islámu jsou totiž antitezí svobodné západní společnosti. V neposlední řadě se připravme na uznání kurdského státu na severu Iráku i na pokračování rozpadu umělých, centralizovaných státních útvarů na celém Blízkém východě. Připraveným štěstí přeje. A opravdový chaos možná teprve začíná.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
