Václav Jan: Můžeme se množit jako králíci, ale stejně nepřežijeme

Autorovy návrhy byly v Parlamentních listech prodiskutovány v několika příspěvcích. Jeho původní článek má název Hnutí pěti hvězd chce základní příjem pro všechny. Měl by ale sloužit pouze matkám. Hutarův text lze nalézt ZDE. Považuji za nutné nahlédnout téma v širším, civilizačně hodnotovém kontextu. Vztah k mateřství, dítěti a rodině totiž poměrně přesně odráží mentální stav společnosti.

Proč bychom se měli namáhat s „pipláním“ potomků?

Stejní lidé, které nechává v zásadě zcela v klidu dlouhodobý propad porodnosti nejen v rámci českého národa, ale u autochtonních Evropanů obecně, projevují zvýšenou míru hysterie, jakmile někdo zpochybní plynulost importu afrických a asijských populací na starý kontinent. Jejich cílem JE neopravitelně poškodit naše civilizační milieu, vymazat historickou paměť a vytvořit hodnotové vakuum, do něhož bude možno bez odporu nalévat masy lidi z libovolných kultur, aby nám pomohly překonat „zažité předsudky a stereotypy“, z nichž nejdůležitější je ten, že tady je náš domov. Imperativem normotvorných elit je touha definitivně vymazat hranice, a to nejen geografické, ale také hranice mezi správným a špatným, přirozeným a nepřirozeným, a konečně mezi dobrem a zlem. Součástí plánu je tlak na postupné vymizení národních států a posléze národních identit jako takových. Tyto elity tedy z principu věci nemají zájem na podpoře jakéhokoli typu propopulační politiky, která by byla zaměřena na přežití, nebo dokonce posílení kteréhokoli evropského národa.

Na jedné straně podporují progresivistické modely chování, v jejichž rámci se vztah společnosti k fenoménu rodiny a vztah ženy k mateřství stává de facto dekadentním, což vede nejen ke krizi mravní a hodnotové, ale i k ohrožení samotné biologické existence národa v původním významu tohoto slova. Na straně druhé titíž lidé automaticky pokládají za zdroj budoucího štěstí filozofii stálého růstu, během něhož bobtná výroba, spotřeba i dluhy, přičemž doufají, že exploze, k níž za takových podmínek nutně dojde, se dostaví až za dostatečně dlouhý čas, aby si ještě mohli dopřát rozkoší života bez obtěžujících myšlenek na budoucnost. Potřebnou kvantitu produktivní evropské populace hodlají zajistit z cizích zdrojů, přičemž otázku kvality neřeší, neboť věří na tzv. rovnost. V zásadě tedy netuší, proč by měl být problém osídlit českomoravský prostor namísto Čechů, Moravanů či Slezanů, kteří se zde jaksi náhodou vyskytují, třeba Ukrajinci, Syřany nebo Hotentoty. Není tudíž důvod, proč bychom se měli namáhat se sexem, porodem a „pipláním“ potomků, když se můžeme klidně bavit, cestovat a dělat kariéru. Deficit dítek, časem přirozeně vzešlý z rozporu mezi požadavkem na bezstarostný život na straně jedné a na permanentní růst na straně druhé, pak vyřešíme dovozem z humanoidních supermarketů zvaných Afrika nebo Blízký východ, kde pořádají každou chvíli nějaký lákavý výprodej. Normotvůrci nevidí, že si tím importujeme i neřešitelné problémy, protože takové myšlení není politicky korektní a tudíž pro ně neexistuje. A to nemluvím přímo o manažerech sociálního inženýringu, jejichž snem a cílem, celkem už otevřeně přiznávaným, je rozvrat tradiční společnosti a její neoliberalistická konverze, spojená se všeobecnou relativizací hodnot a nevratnou změnou biologické podstaty západního člověka.

Antonio Gramsci by měl radost, my už méně

Čas od času se někde v Evropě dostanou na špičkové politické pozice konzervativnější, rozumnější lidé, a nesměle se pokoušejí zabránit nejhorším projevům šílenství. Je třeba je kvitovat s povděkem a z pozice mírné naděje, nicméně nezapomínejme, že v důsledku završení „pochodu institucemi“ fungují rozhodující společenské procesy jaksi pod povrchem, jako dobře seřízené švýcarské hodinky, a to bez ohledu na okolnost, kdo je formálně na vrcholu parlamentářské pyramidy či jaká je „vůle lidu“. Argumentovat neomarxismem je nepopulární, ale jde o hotovou skutečnost. Normotvůrcům se totiž podařilo ovládnout převodové páky procesu mentálního vývoje společnosti a na jejich chapadla jsou stále se střídající vládní garnitury krátké. Tato šedá zóna moci má takovou sílu, že se dokáže zmocňovat i původně zdravých projektů a procesů, zamořit je zevnitř a posléze je přetransformovat, často v pravý opak původně zamýšleného. Prostřednictvím výchovy, kultury, médií, svým stěžejním vlivem na veškerou každodennost obecného diskursu, trpělivě přetváří společnost podle svých značně zvrácených představ o fungování světa. Cílem není nic menšího, než se tohoto světa zmocnit a z outsiderů a zkaženců všeho druhu udělat „vládnoucí třídu“, spolehlivou služku budoucí centrální vlády. Není sporu o tom, že takto ambiciózní plán vyžaduje zásah člověka hned u kořene jeho života, tedy jinými slovy vyžaduje rozvrat tradičního, k neomarxismu z podstaty věci antagonistického fenoménu tzv. tradiční rodiny. Proto se vynakládá tolik úsilí a peněz věnovaných na estetizaci sodomie a všeobecné amorálnosti, na vykořeňování nejlepších tradic, idealizaci lidské slabosti a nezodpovědnosti či na ničení základních postulátů normální mezilidské interakce.

Předpokládám, že diskuse ohledně natalitních opatření byla v četných ohlasech na článek Zbyňka Hutara, které vyšly na Parlamentních listech, motivována upřímným zájmem o budoucnost vlastního národa. Ale není snad pravdou, že většina dnešních mladých matek, uslyší-li cosi o rození dětí a péči o rodinu v zájmu rozkvětu národa, dost možná nebude chápat, o čem je řeč? Děti by měly být roztomilé, posléze krásné, pak vystudovat nějakou prestižní univerzitu a nakonec se úspěšně zařadit mezi globální elitu, či alespoň mezi její efektory, a zajistit si tak „úspěšný a spokojený život“. Ač to asi žádná matka takto neformuluje, kolik z nich vědomě formuje dítě k jinému hodnotovému spektru? Kolik matek bude vychovávat děti v národně uvědomělém duchu, v odkazu zdravých tradic? Nejpozději v předškolním věku se pak dětí chopí liberalistický vzdělávací systém, média a sociální sítě, a dílo zkázy bude rychle dokonáno. Nehledě na výjimky z řad mimořádně odolných a silných osobností budou vyrůstat generace lidí, které zneurotizujete už jen tím, budete-li je pohlavně identifikovat, aniž byste se jich zeptali, zda se právě cítí mužem, ženou či něčím úplně jiným. O národní identitě nemluvě. Jiným slovy: i kdyby české ženy v této situaci porodily ročně deset milionů dětí, národ jako takový ve skutečnosti tak jako tak zanikne, neboť na svět vzhledem ke stávajícím trendům přibude ročně devět miliónů devět set devadesát devět tisíc Světoobčanů, kteří už budou možná mluvit spíš anglicky, než česky.

Zavolejte na kolebečníka, ten má velký kladivo

Jakkoli by bylo hezké, kdyby byly rodiny více ekonomicky motivovány k plození dětí, co to vlastně znamená v situaci, kdy stoupá tlak na odstranění rolí táty a mámy a jejich nahrazení „rodičem jedna“ a „rodičem dva“, na odstranění pojmů chlapci a děvčata a jejich nahrazení genderově neutrálními „fluidy“? Je jen otázkou času, kdy bude i rodič číslo tři, čtyři či patnáct, a to libovolného pohlaví podle momentálního stavu mysli, vychovávající děti bez zřetelné identity sexuální, natož národní, kulturní, etnické či hodnotové. Pojem rodina se možná bude ještě chvíli pro uklidnění „bigotních katolíků“ a „otravných tradicionalistů“ používat, ale fakticky půjde už jen o jakousi základní sociální jednotku nebo buňku, a tak nějak se také časem začne nazývat. Protože slovo rodina, stejně jako národ, ztrativše svůj obsah, přirozeně zmizí v propadlišti dějin jako každý archaismus pojmenovávající cosi, co už neexistuje (kdopak dneska ví, že kolebečník býval výrobce kolébek?).
Možná lze namítnout, že popsaný scénář je poněkud katastrofický. Nicméně nehleďme, jak je dnes zvykem, jen na dnešek, a neodkazujme problémy coby naše dluhy budoucím generacím. S hlavou vztyčenou a s očima široce rozevřenýma kráčíme doprostřed bažiny. Jde o snad menší tragédii jen proto, že zatím je bahna „jen“ po kotníky? Důležité pro zodpovědného člověka není, zda normální svět skončí zítra, za deset nebo za sto let. Důležité je, že je k tomu vědomě a cíleně nasměrován a že budeme-li se na vše jen zbaběle dívat a necháme-li se uchlácholit zkazkami o „nezbytném pokroku“ a „přirozeném vývoji“, nepochybně bude stále méně a méně možností hrozící civilizační apokalypse zabránit.