Zbyněk Hutar: Hnutí pěti hvězd chce základní příjem pro všechny. Měl by ale sloužit pouze matkám

08.03.2018 15:27

Jeden z vítězů nedávných italských parlamentních voleb, Hnutí pěti hvězd (M5S), slibovalo ve své kampani zavedení tzv. všeobecného základního příjmu, čím se rozumí pravidelné darované peníze bez práce pro každého občana.

Zbyněk Hutar: Hnutí pěti hvězd chce základní příjem pro všechny. Měl by ale sloužit pouze matkám
Foto: Archiv
Popisek: Italská vlajka

K tomuto populistickému plánu se však překvapivě hlásí i někteří liberálové a libertariáni. Základní příjem byl vloni testován ve Finsku a zkouší se i v kanadské provincii Ontario. Rád bych se však na věc podíval ještě z dalšího pohledu…

V roce 2016 proběhlo ve Švýcarsku referendum o ustanovení základního neboli garantovaného příjmu. Podle tohoto návrhu měl každý dospělý občan dostávat měsíčně 2500 franků (61 tisíc korun) a každé dítě 625 franků (15 300 Kč). Předpokládalo se, že tyto platby do budoucna nahradí všechny dosavadní sociální dávky. Kdo by tedy například vydělával 6000 franků měsíčně, obdržel by na základě modelu, který navrhuje jeden z iniciátorů, ekonom Christian Müller, 2500 franků jako garantovaný příjem a zbývajících 3500 franků by dostal jako mzdu. Základní příjem měl podle představ jeho tvůrců přinést lidem větší svobodu, jistotu a spravedlnost, vytvořit další prostor pro vzdělávání, zmírnit platovou nerovnost mezi pohlavími, zvýšit míru porodnosti a prodloužit dobu strávenou doma s dětmi. Plánovalo se zjednodušení státní správy. Lidem by se rovněž otevřel větší prostor výběr zaměstnání, které by jim opravdu vyhovovalo a kde by cítili uspokojení ze seberealizace.

Faraón: Nedostatek nadšení při stavbě pyramid mě přivádí k šílenství

Lidové švýcarské hlasování návrh odmítlo, pro byla zhruba jen čtvrtina hlasujících. Podobné projekty se ovšem zvažují nebo již experimentálně probíhají ve Finsku, Nizozemsku, Kanadě, Kalifornii, ve Španělsku a nyní možná přijde čas splnění slibů v Itálii. Zastánci základního příjmu argumentují tím, že digitalizace a automatizace řady profesí tak jako tak vytvoří velké množství nezaměstnaných, že produktivita strojů roste a že lidé zaměstnaní „bez nadšení“ nejsou produktivní. Kritici záměr označili za nebezpečný a drahý sociální experiment. Christian Müller ubezpečoval, že „nechceme napumpovat do systému větší množství peněz, než jaký je tam dosud“. Oponenti zase tvrdili, že na vyplácení základního příjmu, který by nahradil všechny dávky, by švýcarský rozpočet musel v příslušné kapitole navýšit příslušné finance třikrát. Müller si je nicméně vědom, že by projekt potřeboval hodně peněz a navrhuje je proto získat zvýšením spotřebních daní. V žádném případě ovšem nechce danit práci. Uvádí, že jeho ideje jsou v souladu s žádoucím a spravedlivým trendem, kterým je danění spotřeby a ne příjmu z práce. Müller si dále myslí, že zaměstnavatelům by klesly mzdové náklady, což by jim vytvořilo výhodnou situaci a úsporu peněz a mohli by zaměstnat další lidi, protože by o výši základního příjmu snížili dosavadní platy.

Úkoly z divoké početnice

Srovnáme-li českou a švýcarskou realitu, je jasné, že tuzemské poměry by obdobně velkorysou úpravu neutáhly. K diskusi pod článkem o tomto problému na serveru Echo 24 lze pod článkem Ondřeje Štindla najít čtenářský příspěvek Tomáše Rolla (http://echo24.cz/a/wirtP/vseobecne-zakladni-stesti), kde se uvádí, že po zavedení základního příjmu ve výši 10 tisíc korun pro osoby ve věku 18 až 65 let by se sice v rozpočtu i po úsporách za ušetřené pracovníky na stanovení a výplatu sociálních dávek ušetřilo 20 až 25 miliard korun, stále by však chybělo dodat dalších 400 miliard korun, což je o něco menší suma, než která se vydává na sociální výdaje dnes (510 miliard korun). K tomu podotýkám, že zvýšení spotřebních daní pouze v jedné zemi tak, aby se vytvořily zdroje pro základní příjem, by v evropském prostředí vzbudilo masivní nákupní turistiku za levnějším zbožím do ciziny, kde ho nezavedli. Aby všechno fungovalo, bylo by třeba hledat kontinentální řešení.
Jsou to všechno divoké počty. Diskuse o zavádění základního příjmu jsou však populární nejen mezi levicovými ekonomy, ale také mezi mnohými jejich pravicovými kolegy, jsou stále častější a mnohde se již přistoupilo k již zmíněným pilotním projektům.

Ve vlaku do budoucnosti ve voze pro matky s dětmi

Evropská unie Česku a jiným zemím Visegrádu vytýká, že nejenže odmítají některé unijní recepty například ohledně uprchlických kvót, ale hlavně že nepřicházejí s žádnými vlastními návrhy. Jedním z deklarovaných důvodů přijímání běženců je ovšem snaha o doplnění chybějících pracovních sil. Například v Německu se podle vyjádření politiků i průmyslníků po skončení války příliš nepočítá s návratem uprchlíků do zemí původu, jsou totiž organizovány rozsáhlé kursy němčiny. Níže prezentuji svou vlastní trošku do mlýna celoevropské diskuse.

Navrhuji, aby základní příjem byl zaveden pouze pro matky, respektive rodiče. Mohlo by se mu říkat mateřský příjem, nebo třeba velké přídavky na děti. Tato pravidelná měsíční dávka by mohla být využitelná i pro otce, kteří o děti pečují. Výše mateřského nebo šířeji pojmenovaného rodičovského příjmu by mohla nějak zohledňovat porodnost, kterou popisuje koeficient tzv. prosté reprodukce. Stav, kdy populace neubývá ani nepřibývá, by měl podle toho obnášet 2,1 dítěte na jednu ženu. Cílem by nemělo být, aby stát podporoval nějaký populační boom, ale aby zabránil vymírání obyvatelstva, které je v důsledku velmi drahé. Ponechme tedy otevřené, zda by stát ženám s dětmi vyplácel 7 tisíc korun za jedno dítě nebo 10 tisíc korun za dvě nebo jinou částku. Samozřejmě počítám s tím, že by stát zároveň platil zdravotní a sociální pojištění těchto matek. Český standard se zdaleka neblíží švýcarskému a tak by mateřský příjem patrně nemohl pokrýt náklady na živobytí. Mohl by ale být vytvořen jistý finanční polštář.

Chce to podpořit flexibilitu, v níž ženy nad muži vynikají

Jaká je realita? K prosté reprodukci nedochází jak v Česku, tak ve většině jiných zemí Evropské unie. Znamená to, že evropské národy vymírají, což vytváří tlak na „dovoz“ pracovních sil ze zahraničí. Nedostatek dětí navíc v budoucnu způsobí, že se důchodové systémy zhroutí. To bude drahé. Konkrétně v českém případě za minulé vlády zkrachoval projekt důchodové reformy, kdy na penze se mělo navíc spořit v tzv. druhém pilíři ve „smíšeném“ režimu soukromého sektoru a státních garancí. Mimochodem, šlo podle mého názoru o pochybný projekt, kdy se stát vydal na „tenký led“ garancí za soukromé podnikání.

Kdyby byl mateřský příjem vyplácen matkám s dítětem ve stáří do patnácti let věku, byly by mnohé ženy motivovány k tomu děti mít. Praxe je bohužel taková, že polovina manželství nevydrží, jsou rozvedena a ženy s malými dětmi často upadají do bídy. Ženy to vědí už „předem“ a některé z nich si založení rodiny respektive její početnost rozmýšlejí. Často se bohužel nakonec rozhodnou děti nemít. Kdyby ženy věděly, že nebudou ponechány zcela svému osudu a nějaký finanční základ dlouhodobě obdrží, otevřela by se tyto matky zcela nová situace. Mohly by si k mateřskému příjmu přivydělávat na zkrácené úvazky, nebo jako OSVČ, na smlouvy o dílo atd. Mohly by se sdružovat, děti si navzájem hlídat. Dnešní ekonomika navíc vytváří poptávku po nárazové práci, která chvíli je a chvíli není. Také stále sílící služby si žádají flexibilitu, která se do kolonky standardních pracovních úvazků příliš nehodí. Například stánek s občerstvením na koupališti prostě v únoru neotevřete, je-li ovšem někdo zaměstnaný na plný úvazek, na tři až čtyři letní měsíce nenastoupí, protože už třeba získal plný úvazek na jiný pracovní poměr. V těchto případech pak flexibilní pracovní síla najednou chybí, třeba také účetnictví zná své „vlny“.

Nejenom genderem živ je člověk

V této chvíli od příslušných čtenářek či čtenářů v duchu očekávám feministickou protiargumentaci. Jak to, vždyť předložený návrh by děti výlučně „hodil“ na krk znovu matkám, pokroky rovnoprávnosti by byly ztraceny, muži by začali opět zcela ignorovat domácí práce, ztratili by zájem se podílet na výchově dětí s tím, že by prohlašovali, že od nynějška jsou za to ženy placeny. Dá se namítnout, že pokud muž hledá výmluvu pro nečinnost, vždy si nějakou najde a takový vztah mezi partnery už beztak není bez trhlin. Dovolme si nebýt „moderní“ a předpokládejme, že ženy spatřují v dětech naplnění svého života v mnohem významnější míře než muži. Mnohé ženy mají rovněž v oblibě častěji než muži budování a vytváření domova jako oné příslovečné klícky. Staromódní muži na to hřešili, když žádali od ženy stvoření „zázemí“, což některé ženy poskytovaly rády, jiné ovšem ne. Nejde samozřejmě o to, aby ženy „oddřely“ všechny domácí práce, ale často vidíme, že rády přejímají určitý jejich dispečink, žádají od muže účinnou pomoc, ale ne spoluorganizaci nebo hlavní slovo. Kdybychom nahlédli do single domácností mužů a na druhé straně žen, myslím, že terénní výzkum by jisté rozdíly v útulnosti obydlí našel. Jsou samozřejmě mnohé výjimky, nechci nic v žádném případě paušalizovat. Na druhé straně jsou to muži, kteří rádi budují velké kariéry a často rádi pracují mnoho hodin přesčas, aby vynikli a dosáhli společenské uznání „před nastoupenou jednotkou“ v práci či obdiv ženy ke svému „živiteli a ochránci“. V tom druhém případě bych se možná obešel i bez uvozovek.

Genderová teorie zjednodušeně řečeno předpokládá, že mezi muži a ženami nejsou rozdíly v mentalitě a schopnostech, že vše je dáno výchovou a osvojením příslušných sociálních rolí, do nichž je jedinec okolím vtlačen. Existuje ovšem mnoho otců, kteří se o své děti nestarají a opustili je a jen velmi málo matek, které udělaly totéž. Matka většinou ráda dá svému dítěti první a poslední. Známá a určitě starší než genderové teorie je pověst o Šalamounově soudu. O muži, který nemá děti, se nikdy neřekne, že mu „tikají biologické hodiny“, i když například i plodnost mužů a kvalita jejich spermatu s věkem velmi klesá. Role ženy jako matky je přirozená, čímž nechci zpochybňovat ženy, které se rozhodly děti nemít a věnovat se kariéře. Žádoucí je svoboda zvolit si svůj osud. Je známo, že smíšené kolektivy na pracovištích pracují lépe než stejnopohlavní, ženy už navždycky změnily a velmi obohatily svět práce. Je ovšem stejnou chybou paušálně předpokládat na jedné straně u žen prioritní sklon k péči o rodinu jako na druhé straně tvrdit, že žena by měla stejně tvrdě usilovat o svou kariéru jako muž a děti přitom nějak „zvládnout“. Všeobecná plodnost žen byla typická spíše pro padesátá léta minulého století a nikoliv pro dobu před sto lety nebo ještě starší, kdy existovalo mnoho žen, které děti neměly (neprovdaly se) nebo se rozhodly například pro život v klášteře. Nežeňme ženy k „plotně“ a na „pískoviště“, ale v momentě, když tento úděl vnímají jako přirozený, tak je podpořme.

Pozor na trubce!

Ve světě by se daly najít příklady kultur, kde muži nepracují tolik, jak by bylo třeba, ale za to lelkují a rádi vysedávají v kavárnách nebo hospodách. Starost o domácnost a o děti dokonce včetně obživy pak často „padá“ na ženy. Podle některých vědců tomu v pravěkých tlupách nebylo jinak. Výživu tlupy prý zajišťovaly dennodenně ženy s dětmi lovem malých savců jako například zajíců. Muži seděli u ohňů a spřádali plány na ulovení mamuta. K tomu ovšem došlo jednou za půl roku a další půlrok byly líčeny hrdinské skutky, které měly imponovat ženám. Maso velkých zvířat sloužilo prý tedy jako potrava spíše jen doplňkově.

Vzhledem k uvedeným jevům existuje nebezpečí, že muž, který by obdržel bezpracný základní příjem ve švýcarském stylu, by propadnul zahálce, alkoholismu a kriminalitě. Žena s dětmi má ale většinou silné vědomí povinnosti a odpovědnosti za své potomky. Je to tedy ona, kdo si zaslouží základní příjem, ne muž. Základní příjem pro muže je zhoubný nápad.

Mateřství si žádá větší ochranu

Dnešní žena ovšem není rozhodně „pouhou“ hospodyní, jako byla Magdalena Dobromila Rettigová. Má své kariérní sny a chce si je naplnit. Získává potřebné sebevědomí a rozhled, který může předat svým dětem, což je velmi žádoucí. Doba, kdy ženy poprvé rodily v biologickém ideálním věku, tedy ve dvaceti letech, se už nikdy nevrátí a je to tak dobře. Žena nachází uplatnění, uspokojení a naplnění ve všech pracovních oborech. Pracuje buď od vyučení, nebo od maturity, vysokoškolsky vzdělané ženy pak cca od 25 let. Stává se, že ovšem zhruba v 35 letech, poté, co si dokázaly, že jsou úspěšné, tyto ženy „zatouží po dítěti“. Následně začíná kolotoč nejistot. Tato úspěšná a emancipovaná žena má navíc často partnera, který se „nechce vázat“, dlouhodobě si zvykl na rekreační chápání volného času jako na prostor pro své koníčky nebo je třeba „proti dítěti“ a preferoval by například spíše pořízení psa. Základní příjem mateřského typu by takové ženě dal aspoň nějakou jistotu, nemusela by být na partnerovi fatálně závislá. Mateřský příjem by tuto ženu nenahnal „ke sporáku“, ale pomohl k emancipaci a k životnímu naplnění. Ženě by usnadnil rozhodnout se pro seberealizaci. Peníze od státu by mohla zkombinovat například se svými úsporami, po narození miminka využít pomoc kamarádek v improvizovaných či řádných jeslích či školkách. Podobně by šlo postupovat u starších dětí, tam by pracovní úsilí matek vzrostlo. Stát se už učí podobnému myšlení rozumět: Dne 29. 11. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 247/2014 Sb., o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině a o změně souvisejících zákonů. Tento zákon upravuje podmínky, za nichž je poskytována služba péče o dítě v dětské skupině a podmínky pro získání oprávnění k poskytování služby péče o dítě v dětské skupině.

I odkládané mateřství dnes už často končí happyendem

Ženy, čerpající mateřský příjem, by se po čase mohly vrátit do práce podle svých vlastních možností na plný nebo zkrácený úvazek nebo jako OSVČ. Mateřský příjem by jim, jak navrhuji, k tomu zůstával do zmíněných patnácti let věku dítěte. Jako o variantní možnosti lze uvažovat i o hranici dvanácti let. Dosavadní získanou kvalifikaci a třeba ještě praxi by stát eventuálně mohl zohlednit zvýšenou výší základního, tedy mateřského příjmu. Z biologického hlediska není ideální, když žena mateřství odkládá do pozdějšího věku, na druhé straně jsou výše popsané sociální důvody, proč má tento přístup i své výhody. Navíc současná reprodukční medicína prokázala velký pokrok a reprodukční poradny a kliniky dokážou ženám, respektive párům, pomoci zajistit narození dítěte i v relativně starším věku matky.

Havlovy děti starobní penzisty neuživí

Do fertilního věku pomalu vstupují slabé ročníky žen tzv. Havlových dětí. Bude-li v budoucnu v Česku málo novorozenců, zhroutí se jednou nejen již výše zmiňovaný důchodový systém, ale významné šoky utrpí mj. školská soustava. Udržování infrastruktury budov, služeb i učitelů bude stále stejně drahé, i když školský mlýn bude mlít ne naprázdno, ale s málo dětmi, což je velmi neefektivní. Utrpí obchodníci a výrobci dětského zboží. Strádat bude domácí cestovní ruch, který rodiny s dětmi rády využívají, zatímco single odjíždějí na výpravy po celé planetě.

Při celkové kalkulaci mateřského příjmu je třeba pomyslet na nedostatek kvalifikovaných odborných sil v průmyslu. Stačí si k tomuto tématu přečíst několik analýz Svazu průmyslu a dopravy nebo Česko-německé obchodní a průmyslové komory. Některé podniky už dnes hrozí, že své provozy v Česku kvůli nedostatku lidí zavřou a přemístí se do jiné země. Ano, je možné pracovní síly „dovážet.“ Do nákladů, které vzniknou vyplácením základního příjmu pro matky, je nutné také započítat ušetřené prostředky, které by bylo třeba vydat na integraci mongolského svářeče nebo moldavského nástrojaře. A to jsem uvedl příklady z kultur, které jsou k té naší do jisté míry kompatibilní. Ponechme stranou přistěhovalectví muslimů, kdy se jejich potomci, pokud žijí pohromadě, svému okolí mentálně a emocionálně spíše vzdalují, zatímco další generace jiných kultur se většinou asimilují. Známí jsou v této souvislosti například „banáni“, v Česku rodilí Vietnamci. Navrch žlutí, uvnitř bílí, jak sami o sobě říkají.

Co se ale stane se zeměmi, která přijdou emigrací respektive přistěhovalectvím do Evropy o své nejlepší síly? Budou tyto státy potom efektivními partnery Česka i celé EU v zahraničním obchodě? Takové ztráty lze vyčíslit těžko, ale nelze je popřít. Není lepší se postarat o vlastní pracovní síly? Lidé, kteří mají v zemi své rodiče, prarodiče, příbuzné, jsou v ní navíc zakotveni mnohými sociálními vazbami. Už jen proto, aby se například mohli svému okolí pochlubit, kam až to „dotáhli“, což je pouze jeden ze sociálních momentů ukotvení v rodné zemi. Možná mají svou vlast někdy i rádi a něco pro ni nezištně udělají. Započítáme-li peníze na integraci cizinců do české společnosti do celkových nákladů, může nám základní mateřský příjem vyjít ještě levněji.

Přemýšlejí politici dostatečně dopředu?

Lze vymyslet i jiné způsoby jak povzbudit porodnost než je mateřský příjem. Mohl by být zaveden povinný odvod jistých procent z příjmu dospělých dětí k důchodu jejich rodičů. Mateřský příjem by ale měl být účinnější, protože pro mladé rodiče nemusí být dost motivační myslet na časový horizont vzdálený desítky let.

Zohledněme také starost dospělých dětí o staré rodiče, protože kdo se postará líp než vlastní děti? Ve vládě se objevily již první návrhy na legislativní úpravu, na jejímž základě by bylo možné vyplácet dlouhodobě jistý příjem těm potomkům nemohoucího seniora, kteří opustí svou práci a rozhodnou se, že budou pečovat o svého rodiče sami. Stát rovněž v tomto případě vážně zvažuje, že ho přijde levněji vyplácet jistou dávku zhruba ve velikosti starobního důchodu než například tyto lidi umisťovat v sociálních ústavech nebo léčebnách dlouhodobě nemocných. V případě dostatečně vysokého mateřského respektive rodičovského příjmu by stát mohl přesunout prostředky, kterými dotuje školky a jesle, přímo ženám do ruky. Ony by si samy určovaly, jestli dítě svěří babičce, kamarádce, nebo rodičovské skupině či matka se rozhodne být s dítětem sama. Zvláště tuto možnost by ovšem bylo nutné pečlivě zvážit, popřípadě někde lokálně vyzkoušet.

Běžencům z Blízkého východu a z Afriky, kteří prchají před ozbrojenými boji, by se pomáhat rozhodně mělo, válka je strašná věc. Uvádí se ovšem, že výdaje na jednoho migranta například v blízkém  Německu by zajistily obdobně kvalitní péči až sedmi uprchlíkům v bezpečné zemi blízko ohniska konfliktu, jako je například Turecko nebo Jordánsko, kde vše vyjde levněji. Evropská unie by v tamních uprchlických táborech mohla masivně pomáhat. Je ale opravdu přijímání běženců s cílem je v daleké Evropě integrovat na pracovním trhu čistě altruistickou aktivitou nebo chybně konstruovanou účelovou záležitostí? Prozkoumejme v Česku i v celé Evropské unii další možnosti, mezi něž podle mého názoru výše popsaný navrhovaný mateřský nebo rodičovský příjem patří.

Zbyněk Hutar

Psáno pro Parlamentní listy

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…