Podle mne spíš vyvolal řadu otázek. Nejde o to, že rozsudek obsahuje sporný zákaz výkonu poslanecké funkce. Ale stojí za to si všimnout, že soudce interpretoval ústavu volně. Přitom ústavní ustanovení by se měla interpretovat velmi restriktivně. Právní jistotu nezakládají takové výroky soudu, ze kterých by bylo možné vyčíst snahu ústavní články obcházet.
Klíčovou otázku, kterou rozsudek nastoluje, vidím ve vstupu práva na půdu politiky. Soudce se k tomu hrdě hlásí. Jenže trestní právo není dobrým nástrojem na zlepšení politiky. Proč? K základní premise vnímání spravedlnosti patří, že se stejné musí posuzovat stejně. Obávám se, že to v případě posuzování politiky prizmatem trestního práva není možné.
Ukažme si to na příkladech: prezident může dostávat dary. Aby nemohl vzniknout dojem, že se prezident jimi nechává nepřípustně ovlivňovat, je v případě USA zavedeno pravidlo, že prezident dary přijímat smí, ovšem jako představitel státu. Při odchodu z úřadu si smí v osobním vlastnictví ponechat jenom takové dary, jejichž hodnota nepřesáhne deset dolarů. Pokud si chce ponechat dražší dar, musí ho zaplatit.
Prezident Klaus dostal od firmy Koh-i-noor platinové plnicí pero v hodnotě jednoho milionu korun. Podle logiky soudce Šotta by se mohlo jednat o úplatek. U nás žádné pravidlo o odkupu drahého daru neexistuje a prezident Klaus si nepochybně pero Koh-i-nooru z Hradu odnese. Takže by se mělo přezkoumat, jestli firma Koh-i-noor nechtěla od prezidenta nějaké protiplnění. Právě požadavek na přezkum daru trestním šetřením vyplývá z logiky rozsudku soudce Šotta.
Myslím, že rozdíl v přístupu mezi USA a ČR je zřejmý. Skutečně bychom si přáli, aby byli prezidenti po přijetí daru vyšetřováni policií? Nebo bychom chtěli transparentní pravidla, jak s dary mají nakládat? A být si jisti, že se neobohacují na úkor státu, jehož jsou dočasnými reprezentanty?
Takových příkladů bychom mohli uvést celou řadu. Místa v dozorčích a správních radách mohou být velmi výnosná, jak jsme viděli na pražské radnici. Logicky tak jejich přijetí bude zavdávat podezření, že by se jeho získání mělo přezkoumat trestním právem, nejde-li o úplatek.
To by ovšem bylo pro policii zničující. V Německu je pochopitelně také možné, aby volení zástupci zasedali v orgánech firem, které město nebo stát zřizují. Jenže za to nepobírají plat, ani odměny. Dostávají pouze tak zvané ošatné, které je tak nízké, že nezavdává podezření z korupce.
Konec konců i nabídka ministerského postu by se dala interpretovat jako korupční nabídka. Takový vstup trestního práva na území politiky by prakticky znemožnil politická vyjednávání.
Jak by se případ Bárta-Škárka řešil ve velké Británií? Už od roku 1695 tam platí, že poslanec nesmí za výkon své funkce přijmout žádné finanční plnění. Pokud by ho Bárta se Škárkou vědomě porušili, trest by byl zcela jasný. Ale porušili by předem známá pravidla. Volná úvaha soudce nemůže být v politice nikdy dostatečně konzistentní, aby ji veřejnost mohla vnímat jako spravedlivou.
Proč byl Bárta potrestán za půjčku, a nebyl potrestán za to, že poslance nechal před vstupem do sněmovny podepisovat milionové úpisy za porušení loajality, které byly evidentně protiústavní? A nemělo by se vyšetřit, jestli přestup poslance Humla do ČSSD nedoprovázela kulantní nabídka? Nechci tím naznačit, že existovala. Jenom, že po rozsudku soudce Šotta by se to mělo prošetřit.
Prostě trestní právo by se mělo zastavit před branami politiky a vstupovat to jejího hájemství jenom v dobře definovaných a předem známých případech. Jinak dobrý úmysl aktivního soudce povede k ještě většímu marasmu veřejného života v České republice.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
