Však na Karla IV. a jeho opětovné umístění někde na špici bych si dovolil i dnes vsadit dolar proti bobu. Na jeho osobnost lze po těch sedmi stoletích naroubovat leccos, co se nám hodí. V roce 2005, kdy usedl na trůn „největšího Čecha“, se hodně akcentovalo jeho „evropanství“. Však jsme se tehdy cítili býti až vzorem této identity. Pamatujete: „My se do Evropy nevracíme, my v ní vždycky byli!“? V podtextu: „A něco tam znamenali.“ Současně s budovatelským: „Kdyby Evropské unie nebylo, museli bychom ji my Češi vymyslet.“
Největší Čech zemí Koruny české
Dnes ovšem vnímáme Evropu jinak, tak nějak po našem: „trochu ano, trochu ne, až jak to dopadne“ (fondy stále tečou, že?). Rezonuje tu: „Byli jsme před EU, budeme i po ní!“ A hlavně: „Rádi bereme, neradi dáváme.“ „Europeismus“ začal přinášet kromě výhod i problémy, takže poněkud vyčichl. Český kmen se vrací ke svému osvědčenému „ćeskokubíctví“, které vznešeně nazývá vlastenectvím. Karel Havlíček Borovský: „Kdo raděj doma jídáš buchty, než by si jinde zpíval z kruchty: tys bratr náš, ty jsi kubík, hej, hárum, hárum, mik, mik, mik!“
Myslím, že „českost“ bude při oslavách Karla IV. dost rezonovat: český král, jenž ke svému osudovému národnímu údělu přibral coby jakýsi „vedlejší pracovní poměr“ i císařství Svaté říše římské.
Marně bude hrstka pošetilých historiků vysvětlovat, že „českost“ 14. století byla cosi jiné než „českost“ století devatenáctého a už vůbec ta současná. Je-li vůbec nějaká, krom účelové manipulace některých politiků a aktivistů se zdejším neošovinismem. Vlastenectví to vskutku není.
Karel IV. se rozhodně nenípal v duši zdejšího lidu při truňku s Buškem z Velhartic, jak to popsal Jan Neruda. Poddaný jako poddaný. Čech. Germán. Ital. Cynické, ba vlastizrádně z pohledu dnešního kubíka-bojovníka za „suverénní češství“. Ale taková byla doba.
Karel IV. židobijec
Dozajista nějaký „bořič mýtů“ vypálí Karlu IV. cejch antisemitismu. Je pravda, že Karel IV. doslova „obchodoval s pogromy“, ovšem společenské postavení Židů bylo v těch časech kruté: byli jakýmsi panovníkovým „zbožím“. Mezi jeho práva náleželo s Židy a s jejich životy volně nakládat. Jsou odpudivá slova v darovací listině, jimiž Karel IV. přepustil tři přepychové domy braniborskému markraběti: „…až budou zdejší židé pobiti…“; hnusnější o to, že navíc nešlo o nemovitosti císařovy, nýbrž „nejlepších židů“. Pragmatismus, s nímž Karel dopustil smrt několika stovek norimberských Izraelitů, včetně dětí, je odpudivý, ovšem on byl chladně pragmatický v mnoha dalších ohledech. Navíc byl nábožensky až extatický (ale opět kupříkladu jeho hromadné nakupování ostatků svatých pravděpodobně nemuselo být pouze výrazem jeho víry; tyto pozůstatky zvyšovaly prestiž říše). I to mohlo určovat jeho vztah vůči „národu vyvolenému“: „Zabili jste mi Ježíše…“ Nazývat ale Karla IV. antisemitou bylo by ahistorické. Moderní antisemitismus tak, jak my jej chápeme, odvíjí se od 19. století třeba v Dreyfussově aféře, Protokolech sionských mudrců, v podvrhu ruské carské ochranky, u nás v hilsneriádě, a pak samozřejmě je definován „teoretiky“ nacistického holocaustu. Žádat ovšem od Židů, aby na „největšího Čecha“ vzpomínali s láskou a obdivem, bylo by přinejmenším netaktní. Spíš hulvátské.
A co Lucemburkovic rodina?
Zvláštní také je, jak jsme Otce vlasti nadřadili jeho rodu, dynastii. Jak jsme ponížili, ba systematicky pomlouvali jeho otce i syny. Jenom aby „největší Čech“ čněl co nejvíc. Karlův táta, Jan Lucemburský, je pro pravé, roduvěrné Čechy „králem cizincem“, který naši milovanou zemi doslova vydrancoval. Přitom není cesty, po níž se vydal Otec vlasti, aby mu ji jeho tatínek neproklestil. Nepřehlížejme také, že po otci Karel zdědil klíčovou vlastnost, vynikající diplomatické schopnosti. A jazykové nadání. A o ono Karlovo vzdělání, jež z něj také učinilo největšího Čecha, se Jan Lucemburský bezesporu významně zasloužil.
Význam českého království té doby započal u Jana, nikoliv u Karla, ten byl otcovým pokračovatelem. Říká se také, že byl Jan zlý na naši holubici běloskvoucí, maminku malého Karlíka (Vašíka), Elišku Přemyslovnu, odnož bájného rodu. Pražádná holubička, když už nějaký opeřenec, pak divoká, ambiciózní a svárlivá orlice. Spolužít a spolupanovat s tou paní asi nebyl žádný med. Řekněme „italské manželství“ dvou silných osobností, které měly značně rozdílné mocenské zájmy a vladařské představy, situované na jeden píseček.
A syn-opilec Václav IV.? Je otázka, jak by Karel IV. vyřešil politickou situaci, v níž se v rámci českého království a ostatně i celé říše římské jeho potomek ocitl. Otec mu zanechal jako součást dědictví i kořeny společenské krize. Možná, že on sám, vládnout o pár let později, by se v čase rozvratu také raději uchýlil k poháru vína. Anebo by počínajícímu husitskému hnutí rázně zatrhl tipec. A připravil nás o jednu kapitolu našich dějin.
Zikmund? Při natáčení dílu televizní Historie.cs o Karlu IV. položil jsem významným odborníkům na lucemburský rod dotaz: „Byl lepším králem a císařem Karel IV. nebo jeho syn Zikmund?“ Poukázali na rozdílnost dob, v nichž vládli, na nesrovnatelnost problémů, jež museli řešit. Ale cítil jsem, že Karel nijak nevyhrává. Remíza přinejmenším, řekl bych. Ovšem současný pohled zdejšího českého kubíka, bratra našeho, je přece zřejmý: Otec vlasti versus cizácká (ze čtvrtiny ovšem zdejší) Liška ryšavá, zákeřný vrah českého Mistra Jana. O jejich kvalitách je přece jasno. Vznešený Karel, proradný Zikmund.
Ty Židy Karlovi nějak odpustíme. Zikmundovi Husa nepromineme nikdy. Zacházet bezohledně a hanebně s Izraelity bylo přece tehdejším zvykem. Navíc Karel potřeboval peníze pro rozkvět říše. Což je obojí pravda. Upalovat kacíře ovšem bylo také době vlastní. A Zikmund se snažil udržet soudržnost a fungování koncilu, který měl a musel vyřešit problém rozvratu duchovní jednoty Evropy, papežské schizma. Budeme-li se přidržovat přísně historické reality a nepodlehneme-li současným pravidlům a „národním zájmům“, které tehdy v dnešní podobě neexistovaly, můžeme říci, že jablko se neodkutálelo daleko od stromu. Oba, tatík Karel i synek Zikmund, byli vládci pragmatičtí až k teplotě ledu.
Smeknout klobouk, ale nekubíkovat
Oslavovat Karlovo výročí je nesporné. Jan Rychlík a Vladimír Penčev v rozsáhlé a podrobné publikaci o českých dějinách, nazvané Od minulosti k dnešku (Vyšehrad, 2013) píší: „I když Karel a jeho doba byly později často idealizovány, je tato éra bezpochyby úspěšným obdobím českých dějin a král Karel jednou z jejich největších postav.“
Otec vlasti a největší Čech si ba i okázalé připomenutí zaslouží. Jen abychom při něm neupadli do zdejšího tak oblíbeného „uvádění historie na pravou (rozuměj naši vpravdě českou) míru“. Aby se dějiny neměřily dnešními metry, aby někteří politici nezačali „nenápadně“ naznačovat, že duch císaře a krále Karla reinkarnoval v nich, abychom se nesnažili vysvětlit panovníkovu velikost jeho „češstvím“ a pokřivené a ahistorické huráčešství a pseudovlastenectví nepodstrkovali také jeho úmyslům a činům; tedy, abychom se vším všudy „nekubíkovali“ a neupravovali si dějiny k obrazu svému. Hej, hárum, hárum, mik, mik, mik.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
