Zbyněk Fiala: Co s námi udělá brexit?

Británie dostala necelé dva týdny, aby si ujasnila, jak se vyrovná s třemi podmínkami evropského rozvodu, kam patří zaplacení příspěvků, ke kterým se zavázala, záruky volného pohybu osob z EU a takové řešení hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou, aby zůstala nadále otevřená. Z pátečního summitu v Bruselu vzešlo varování, že pokud přijatelné návrhy nepřijdou do 4. prosince, oddálí se přechod do druhé fáze jednání, ve které půjde o příští vztahy ostrovního království s EU.

Britští podnikatelé z toho začínají být nervózní. Tři podmínky rozvodu jsou drobnost proti tomu, co bude třeba vyjednat o budoucích vztazích. Datum odchodu je dané článkem 50 Lisabonské smlouvy, podle kterého běží dvouletá lhůta. Když Británie novou dohodu nestihne, vypadne z EU bez dohody, do prázdna.

Umí si to někdo představit? Britské vývozy se začnou hromadit v evropských celnicích, letadla budou složitě vyjednávat přistání, všechny dodávky zboží na čas se budou muset zrušit? Na tohle nikdo nebude čekat. Jestli nebude do konce roku jasno, začnou podniky z Británie odcházet a přesouvat se do unijního prostředí, kde to znají.

Představitelé londýnské City vidí hubnoucí návrh státního rozpočtu jako doklad toho, že to jde s královstvím z kopce. „Británie se mění z jedné z nejrychleji rostoucích ekonomik v jednu z těch nejpomalejších, s nevyhnutelným dopadem na státní rozpočet a příjmy,“ prohlašuje ve Financial Times Mike Rake, bývalý šéf největšího britského telecomu BT, a vidí jasnou příčinu, brexit. Bývalého ministra Mervyn Davies zase zneklidněly pokusy vlády zastavit hospodářský propad: „Důvěra v Británii klesá.“

Nechme Brity v klidu po těch pár zbývajících dní a věnujme se raději tomu, co britský brexit udělá s námi. Na stole je zajímavá studie Dopady brexitu na českou politiku vůči Evropské unii. Napsal ji Zdeněk Sychra z Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně a vydala ji pražská pobočka německé Nadace Friedricha Eberta (FES). Význam studie podtrhl fakt, že její prezentace proběhla za účasti řady hostí v resortním výzkumáku, v pražském Ústavu pro mezinárodní vztahy.

Němce pochopitelně zajímá, co uděláme. K dispozici jsou podle Sychry tři scénáře. První scénář předpokládá posílení vazeb na evropské jádro, to znamená převzetí eura a užší spolupráci s Německem, když jsme tak úzce propojeni a sousedé. Druhý scénář se drží naší vyzkoušené role evropských potížistů a spočívá v posílení vztahů v rámci Visegrádské skupiny. A třetí lze vyjádřit jedním slovem – czexit.

Sychra vysvětluje, že procedura vystoupení z EU si nezadá svojí složitostí s procedurou přijetí do tohoto klubu. Musí se počítat s klíčovou rolí Evropské rady a Rady EU, jinými slovy, nejedná se s Bruselem, ale se shromážděnými členskými státy na úrovni premiérů a ministrů. Souhlasit musí všichni, a každý důkladně zvažuje případné kompromisy, protože je musí prodat i doma, v parlamentu a u voličů.

Scénáře jsou dobrou praktickou pomůckou pro posuzování možných budoucností. Británie pracuje jak se smírným scénářem na bázi dohody a přechodného období, tak s „tvrdým“ odchodem, bez dohody. „Než špatná dohoda, to je lepší žádná,“ definovala to před časem premiérka Theresa Mayová.

Také EU má před sebou pět scénářů dalšího možného vývoje podle březnové Bílé knihy šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera. Brexit v tom hraje okrajovou roli. EU se však musí vypořádat s nespokojeností značné části obyvatel a s výtkami, že systém je drahý a neefektivní, pokud rovnou neškodí. Stojí za úvahu, jestli se máme znovu vrhnout do reforem s nadějí, že tentokrát už to zvládneme, nebo dát od přemrštěných požadavků ruce pryč a omezit se na to, co funguje.

Scénáře se nemusejí navzájem nezbytně vylučovat, soudí Sychra, a nepovažuje je ani za vyčerpávající výčet budoucích modelů spolupráce. V každém případě však problém zjednodušují a zprůhledňují.

Český přístup by měl vycházet z Koncepce politiky ČR v EU, která byla zpracována na Zamini roku 2015. Je tam však problém. Chceme být v jádru, ale bez eura to nejde, a veřejnost je proti euru. Trváme na zachování jednoty Evropské unie, ale ta se zjevně přesouvá k dvourychlostnímu modelu, ve kterém jde jádro z několika zemí eurozóny rychleji, a periferie, kde bez eura skončíme i my, pomaleji. Moc se nechytají pokusy prosadit český model chytré horákyně – ani oblečená, ani nahá, bez eura, ale zemím s eurem budeme radit nebo budeme dělat spojku mezi jádrem a periferií.

Tím jsme se dostali k prvnímu Sychrovu scénáři, který předpokládá posílení vazeb na evropské jádro. To je brexitem obměněné, tvoří je vlastně původní centrum evropské integrace – Francie, Německo, Benelux a Itálie. Nejsilnější roli má viditelně Německo, což může být naší výhodou. Máme ho nejblíž a je naším nejdůležitějším hospodářským partnerem. Sychra upozorňuje, že německá politika v EU vždy akcentovala silné středoevropské zájmy. Proto je pro nás lepší alternativou, když evropským leaderem zůstane Německo než třeba Francie, i když se se sousedem občas na něčem neshodneme.

Jenže všichni členové jádra mají euro. Nebýt měnové intervence ČNB, byli jsme na euro připraveni a dokonce je tu podle Sychry i cyklická sladěnost české ekonomiky s eurozónou. Když rostou oni, rosteme taky. V úvahu je třeba vzít i to, že skupina zemí neplatících eurem oslabila odchodem Británie. Eurozóna disponuje pohodlnou kvalifikovanou většinou v klíčových hlasováních. Debata a rozhodování o směřování eurozóny se budou odehrávat uvnitř této skupiny, nikoli mimo ni. Mimo její struktury bude mít ČR na její integraci a směřování jen limitovaný vliv, upozorňuje Sychra.

Poukazuje taky na vnitropolitické přesahy problému. Kvůli váhání s přijetím eura Sobotkova vláda nebyla schopna prosadit ratifikaci Fiskálního paktu. Ale tady bych se s autorem studie hádal, protože tohle naopak považuji za úspěch. Mechanické vytváření hranic rozpočtového schodku je neoliberální nesmysl, který sleduje rozpad veřejných služeb, aby se snáze privatizovaly. Horší vliv mělo umělé oslabení koruny měnovou intervencí ČNB, která zbrzdila sbližování s vyspělejšími ekonomikami eurozóny. Ale firmy našly obranu a roste využívání eura v jejich obchodech.

Jenže veřejnost je proti euru, ovšem v situaci, kdy v ČR neprobíhá a není podporována veřejná diskuse o výhodách a nevýhodách společné měny. Nevíme, jestli lidé jsou proti z neznalosti či nedostatku informací, nebo tu jsou jiné, strukturální důvody. Když se jde do detailu, upozorňuje Sychra, vidíme něco jiného. Euro je v průzkumu veřejného mínění považováno za důvěryhodnější měnu (33 %) než koruna (21 %).

Eurozóna se také dost změnila, připomíná Sychra. Není dokonalá, ale je mnohem stabilnějším a lépe zajištěným prostředím, než byla před finanční krizí. A nikdo nemůže zaručit, že Česko nebude finanční podporu někdy v budoucnosti potřebovat. Klíčové je, že reformovaná eurozóna dnes představuje oblast sdílených výhod i rizika. Pokud nebude Česko uvažovat nad vstupem komplexně a bude primárně zdůrazňovat pouze rizika, součástí integračního jádra se nestane, uzavírá Sychra analýzu prvního scénáře.

Druhý scénář, postavený na posílení vztahů uvnitř Visegrádské skupiny, znamená odklon od rychleji se integrujících států a unijního jádra. Může to sice být důležité fórum pro odlišný postoj, ale zdůrazňuje to taky naši nepříjemnou pozici těch nových, odlišných. Jak Sychra připomíná, tuto stále přetrvávající odlišnost ilustruje samotný brexit. K dominantním tématům britské kampaně před referendem patřil volný pohyb osob z nových členských zemí a britský příspěvek na finanční transfery do ekonomicky slabších středoevropských států. Stejné téma povzbudilo protievropské formace v řadě dalších členských zemí. Přílišný důraz na Visegrád tak podle autora přispívá k obnovení dělící linie mezi Východem a Západem.

Třetí scénář, uvažující vystoupení z Evropské unie, czexit, není nemyslitelný. V zemi je taková atmosféra, že negativní referendum může projít. V průzkumech, které zkoušejí opačnou otázku, jak by lidé hlasovali, kdyby znovu stáli před referendem o vstupu do EU, klesá v průběhu let součet hlasů Ano a Spíše ano. Roku 2015 byl pod 40 procent.

Nechce se mi to pitvat. Co si od toho lidé slibují?

Ani Britové nevěřili, že brexit přinese pokles vlivu země, oslabení měny, zpomalení hospodářství a rozpočtové problémy místo vysněných úspor, které poplynou do zdravotnictví. Uvěřili politikům, kteří jim lhali. Z toho bychom se měli poučit. Ovšem nikoliv tak, že budeme lhát o poznání sofistikovaněji…