Není až tak velké překvapení, že americký prezident Donald Trump ohlásil odstoupení Spojených států od jaderné dohody s Íránem a udělal to dokonce pár dní před termínem, který si sám stanovil na 12. května. Izraelský premiér se raduje, evropští spojenci protestují, ale to asi nejsou nejpodstatnější složky této události.
Nejde o zahraniční politiku, ta představuje v očích současného amerického prezidenta hlavně obtíž. Trump pokračuje v politice soustředění na hospodářské zájmy USA na domácím území. Domácí průmysl mají postavit na nohy ochranářská opatření, která jsou v souboji s platnými právními předpisy vydávána za obranu národní bezpečnosti nebo čímsi strašným odůvodněné sankce.
Írán (i se sousední Sýrií) není jediným diplomatickým bojištěm, na kterém to jiskří. Stačí se podívat na dokument uniklý z vyjednávání s Čínou po neúspěšné misi vysokých amerických představitelů v Pekingu. Přivezli s sebou návrh dohody, která rovněž šermovala národní bezpečností a Číňanům nabízela kapitulaci, včetně změny režimu. Šlo však hlavně o rámec pro to, aby Čína rychle začala nakupovat americké vývozy v objemu o 200 miliard dolarů vyšším, bezpodmínečně se otevřela americkým predátorským financím a zavázala se, že si na chování USA nebude stěžovat u WTO.
Ani v Evropské unii už není o smyslu této politiky pochyb. Šéfka diplomacie EU Federika Mogheriniová proto v reakci na odstoupení USA od dohody s Íránem sdělila jasně, že EU bude postupovat nezávisle. Dohodu s Íránem hodlá udržet a bude chránit své investice. Pokud pak jde o bezpečnostní zájmy, EU dá podle Mogheriniové přednost těm vlastním. O další zbytečnou válku není v EU zájem.
Hynek Kmoníček, v současnosti náš velvyslanec ve Washingtonu, vysvětlil v Mladé frontě DNES smysl smlouvy následovně:
„Omezme se na konstatování, že dohoda Íránu, USA, Ruska, Francie , Číny, Německa a Velké Británie je prostě přiznáním faktu, že válčit s Íránem nechceme. Proto jsme se rozhodli vyměnit ukončení našich ekonomických sankcí, které lze zavést znovu, za slib, že Írán sice bude jaderný, ale svoji jadernou technologii použije jen pro civilní účely.“
Upozornil zároveň na důležité detaily:
„K uplatnění celého textu dohody dojde mezi lety 2015 až 2025. V roce 2020 zrušíme embargo OSN na prodej zbraní Íránu a v roce 2023 jim bude možno prodat i balistické rakety. Ty jim dodá Rusko, které by jinak smlouvu nepodepsalo. Což vysvětluje zuřivý odpor Izraele a Trumpovu velkou motivaci splnit další ze svých předvolebních slibů a z mnohostranné dohody odstoupit.“
Írán je v USA důležité vnitropolitické téma. Nabízí skvělou příležitost pro vzájemnou podporu doma otřeseného prezidenta Trumpa a doma otřeseného izraelského premiéra Benjamina Netanjahu.
Americký prezident věří, že se mu jeho svatý boj proti úhlavnímu nepříteli Izraele vyplatí. Spoléhá na to, že mocná izraelská lobby ve Washingtonu ho na oplátku nedá, přestože zbytek „washingtonské bažiny“ nadále Trumpa vnímá jako osinu v obzvláště citlivé části těla, které se musí co nejrychleji zbavit. Podobně i Netanjahu má větší potíže doma než venku. Je obklíčen policejním vyšetřováním, které by rád utopil pod hladinou významnějších zpráv. Oba státníci se proto rádi vzájemně podpoří nějakým nervy drásajícím zpravodajstvím, ale tím to končí.
Trumpa také čeká velice komplikované vyjednávání se Severní Koreou, ve kterém se nepochybně nevyzná, ale to by se dalo přetlouct zastrašováním. Před domácím publikem mu rozhodně pomůže, když se teď projeví jako protijaderný drsňák, se kterým si neradno zahrávat. Na žádné triky neskočí.
Smysl je však zřejmý. Nemá smysl, aby se Amerika utápěla v bezvýchodných válkách, ať už na Blízkém nebo na Dálném východě. Blízký východ už dávno není oním nenahraditelným dodavatelem ropy. Té teď USA doma těží víc než Saúdská Arábie. Trocha zmatků daleko od břehů USA neuškodí, může konkurenty oslabit, ale žádná životní závislost tu není. Také nekonečná korejská válka, která mohla s každým jarním cvičením Team Spirit vypuknout do horké fáze, zbytečně dráždí silné protivníky, kteří jsou zajímavější jako trh než jako bojiště.
Obrana Spojených států podle Trumpa se musí soustředit na domácí pracovní místa. Násilí není špatné, jen když se převede do politické roviny a vynutí si absurdní obchodní výhody pro USA. Neméně vhodné je naklást překážky pro konkurenci. Ostatní je pěna dnů. Výpalné v podobě důrazně prosazovaného požadavku na větší odběr amerických zbraní je jen třešničkou na dortu.
Tu třešničku by Evropa byla ochotna spolknout, ale překážky v obchodu, kterými se má oslabit konkurenční postavení evropského průmyslu, už se začínají zajídat. Íránská dohoda tak může být příležitostí, kdy začne s obhajobou vlastních zájmů doopravdy.
Írán samotný tomu vychází vstříc a prohlašuje, že bude jadernou dohodu s šesti mocnostmi dodržovat i nadále. Evropští signatáři Francie, Německo a Británie odmítají krok USA a chtějí se postavit proti případným protiíránským sankcím. Také od zbylých dvou signatářů, Číny a Ruska, lze podle New York Times očekávat, že americké vypovězení dohody odmítnou jako něco, co je v rozporu s podepsanými závazky.
Klíčová je vždycky otázka, zda po analyzované události bude hůř, nebo líp. Pokud Trumpovo rozhodnutí bereme jako palebnou přípravu na jednání s Korejci, kde se chce dohodnout, bude líp. Znamená-li to zároveň příležitost pro reálnější uvažování EU o rozdílech klíčových zájmů, měla by být využita. A jestli se Trump díky své třaskavé diplomacii vynoří pár centimetrů nad washingtonskou bažinu a bude pokračovat v politice omezování agresívních zahraničních závazků? Je tu snad někdo, kdo to zvládne obratněji?
Zbyněk Fiala
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
