Bude-li jedna strana ve Frankfurtu a druhá v londýnské City či Praze, transakce dani podlehne, i když se Británie ani ČR této evropské smlouvy nezúčastní. Také v případě, že kdokoliv bude obchodovat s německou akcií nebo jiným cenným papírem některé ze smluvních zemí, obchod spadá do režimu této daně.
Evropská komise nyní předložila konkrétní plán daně z finančních transakcí, která má být zavedena od začátku příštího roku v Německu, Francii, Rakousku, Belgii, Estonsku, Řecku, Itálii, Španělsku, Portugalsku, Slovinsku a na Slovensku. Navrhla, aby sazba daně na obchody s akciemi a dluhopisy činila 0,1 procenta. Sazba na obchody s deriváty bude 10 krát menší. Prakticky to znamená, že třeba převod dluhopisu Volkswagenu za 10 tisíc euro bude zatížen 10 eury daně.
Daň se netýká se obchodů s drobnými klienty, jako jsou hypotéky, pojistky, podílové fondy. Stejně tak by se neměla týkat operací mezi centrální bankou a komerčními bankami nebo výměny akcií při fúzích.
Bohorovná prohlášení, že se této dani snadno unikne, protože obchodující společnosti se rychle přestěhují do daňových rájů, však mohou mířit mimo realitu. Na stole je návrh, aby se daň platila z každého cenného papíru nebo jeho derivátu, který byl emitován v některé smluvní zemi, bez ohledu na to, kde se s ním obchoduje. Platila by se jak v případě, že transakce pochází z některé ze smluvních zemí, tak v případě, kdy v ní naopak končí. Platila by se tedy, ať už se transakce velkých finančních institucí s cenným papírem ze smluvní země odehraje kdekoliv - v City, na Wall Street nebo Na příkopě v Praze.
Státy, které se pokusily zabránit zavedení daně z finančních transakcí, jako třeba Británie, Lucembursko nebo Česká republika, se tak možná hrubě mýlí. Této teoretické možnosti by mohly dosáhnout jen za tu cenu, že by se plně obchodně odřízly od států, které smlouvu podepsaly. Vlády, které zatím daň odmítají, nejsou vyloučeny z jednání o definitivních podmínkách, které proběhnou v nejbližších měsících, ale budou tam vystupovat v oslabené pozici – jako nepřímí účastníci nemohou o návrzích hlasovat.
Dani z finančních transakcí se občas říká Tobinova daň, ale jde spíše o metaforu. Americký ekonom James Tobin, nositel Nobelovy ceny z roku 1981 za teorii portfolia, který sloužil také jako ekonomický poradce prezidenta Johna F. Kennedyho, původně navrhoval daň na mezinárodní transakce s měnou. I taková daň by se jistě hodila také, jak naznačuje analýza čerstvého komuniké ze zasedání G 7 (USA, Kanada, Japonsko, Británie, Německo, Francie, Itálie), která předchází dnešní moskevské schůzce G 20.
Komuniké z G 7 sice výslovně mluví o rozhodné podpoře stanovování směnných kurzů trhem, ale spíš tím chce naznačit, že tomu tak není. Japonský jen prudce oslabuje od okamžiku nástupu nového premiéra, euro je na extrémně vysokých hodnotách, přestože eurozóna vstoupila do recese. Je zřejmé, že ani měnový trh nefunguje a že je nebezpečný, drahý a manipulativní. Hrátky národních autorit s měnou často sledují spíše úzké politické cíle než trvalé všeobecné dobro. Proto i komentáře, které zuřivě odmítají úvahy o mezinárodní koordinaci měn, které schůzku G 7 provázely, spíše naznačují, že se s tím něco musí udělat – jak ostatně doporučoval jiný nobelista z roku 1991, americký ekonom Robert Mundell.
Cílem daně z finančních transakcí proto není pouhý daňový příjem, byť má vynést až 35 miliard eur (téměř 890 miliard Kč) ročně. Zvýšení nákladů na transakce by mohlo odfiltrovat část spekulativních obchodů, která pracuje s nepatrnou marží, zato s vysokou frekvencí a v nepředstavitelných objemech. Obchody s deriváty jsou desetkrát větší než světový HDP. Pohyb finančních aktiv tak diktuje ceny reálných produktů, přestože původně měly finance reálnou ekonomiku jen obsluhovat.
Velká koncentrace obchodů v největších bankách navíc usnadňuje podvody. Klíčový ukazatel mezinárodního peněžního trhu, londýnská mezibankovní sazba LIBOR, byl manipulován, jak potvrdila soudní obžaloba. Prý brzdili paniku, ale vydělali na tom vždycky jen ty brzdy. Také další kompas investorů v podobě ratingu byl zpochybněn, když sekuritizované americké hypotéky přešly ze dne na den z kategorie AAA do kategorie „toxická aktiva“. Prý nevěděli, nerozuměli, ale vydělali na tom vždy jen ti prodávající. Nakonec se staly standardem i zjevně kriminální podvody. Velké investiční banky neváhaly veřejně doporučovat ke koupi cenné papíry, které ve vnitřní komunikaci označily za „hnůj“ a používaly na spekulaci k poklesu ceny.
Mluvit o finančních transakcích jako o trhu, který stanovuje nejsprávnější cenu, je tedy zhruba stejně ověřitelná hypotéza, jako je život věčný pro duše spravedlivých. Bylo by lepší, kdyby to tak bylo. Musíme se však umět vyrovnat i s alternativou, že tomu tak není. Daň z finančních transakcí sice nepomůže duším, ale podvodným trhům může nasypat písek do soukolí, když je zdraží a spolu s tím zahrne do všech obchodů přísnější evidenci. Do ráje je daleko, ale určitě je to krok správným směrem.
Co se s vybranými penězi udělá, to taky není úplně jasné. Mohly by proudit do unijního rozpočtu, aby uhradily část dosavadní pomoci zkrachovalým bankám. Zdá se však, že aktuálnější bude vytváření rezerv pro příští bankovní krize.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
