Zbyněk Fiala: Výběr férovější, sazby ne

Vysoký rozpočtový přebytek, který v srpnu znovu prolomil rekordní úroveň, je částečně způsoben tím, že státní výdaje jsou zatím o 19 miliard korun nižší než v loňském roce. Když se podíváme na ty kapitálové, tedy na tvorbu něčeho nového a trvalého, klesly dokonce o 30 miliard korun. Ale je nepochybné, že rozpočtový přebytek signalizuje hlavně lepší výběr daní.

O výběru daní se dozvídáme každého prvního v měsíci ze statistik Měsíčního pokladního plnění státního rozpočtu. Najdeme je na webu MF, na stránce, kterou najdeme po krocích Úvodní stránka, Veřejný sektor, Státní rozpočet, Plnění státního rozpočtu. Měsíční pokladní plnění je postupně přiřazováno v tabulce pro běžný rok, a po roce se pak zařadí do archivu. Archiv si vyvoláte dole na stránce. Můžete tak sáhnout i hluboko do minulosti, i když starší data obvykle ještě prošla revizí a je lepší je čerpat ze Státního závěrečného účtu. Píšu to tak podrobně proto, že to stojí za čtení.

Údaje o státním rozpočtu přitom nepostihují všechno, protože klíčové daně jsou dělené. Vybírají se jen jednou a výtěžek se rozděluje jak do státního rozpočtu, tak krajům a obcím. Chceme-li se podívat na úplnější obraz, projeďme měsíční zprávu až k tabulce, jak si stojí celkový, tedy celostátní výběr daní.

Od ledna do srpna 2016 se celostátně vybralo na daních o 37 miliard korun víc, sociálního pojištění o 15 miliard a zdravotního skoro o 7 miliard. Dohromady tak máme 60 miliardový přírůstek daňových příjmů, to je o 6,6 procenta víc než v loňském roce.

Je to výsledek hospodářského růstu? Jen částečně. Porovnejme to s loňským rokem. Roku 2015 vzrostlo HDP v nominálních hodnotách, v holých korunách bez dalšího přepočtu, skoro o 5,6 procenta. Tomu zhruba odpovídal i přírůstek daňových příjmů a pojistného (5,4 procenta). Letos ekonomika roste jen zhruba polovičním tempem, protože skončil rekordní příliv evropských fondů, kterým byla našlehána značná část loňského výsledku. Přesto je přírůstek vybraných daní a pojistného vyšší než loni. Závěr je jasný, lidé platí víc.

Proč to dělají? Protože narůstá naděje, že ten, kdo platí, daně není idiot. Tak se to bralo, dokud byly daně dobrovolné. Nebo skoro dobrovolné, protože nebyl problém vzít stát u huby. Muselo se jen přijít na to, jak to udělat. A finanční úřad pak musel přijít na to, že ho někdo šidí, aby ho mohl osolit a dostat své peníze. Na což většinou rezignoval. Začátky dnešní revoluce ve výběru hledejme ve zjištění jedné odborné skupiny tripartity, že z vietnamských obchodů platí daně jen 5 procent. Tedy skoro nikdo. Později se sice to číslo trochu zpochybnilo, ale zároveň se rozšířil i záběr takového zjištění. Z veřejných prohlášení přitom vyplývalo, že neplacení daní je bezmála jakási státní pomoc živnostníkům.

I kdyby finanční úřady chtěly, aby se platilo a měli zájem prosadit zákonnou povinnost, musely by podnikat kontroly, jenže ty by si mohly běžně dovolit, jen kdyby měly desetkrát nebo raději stokrát víc zaměstnanců, a ti to zároveň všichni uměli. V Praze však bylo donedávna daňově příslušných tolik firem, že na jednu mohla připadnout daňová kontrola jednou za dvě stě let. Abychom si tento poměr nějak přiblížili, tak kdyby tenhle systém platil už za Rakouska, u některých firem právě probíhá kontrola daňové kázně za napoleonských válek, ale to stále ještě nevíme, jestli někdo nezatajil příjmy plynoucí ze zrušení nevolnictví.

Nebojím se proto tvrzení, že lidé platí víc nejen proto, že musí, ale také, že jsou k tomu ochotni, protože systém začíná být trochu férovější. Začíná být férovější při výběru. K férovosti v sazbách má stále ještě hodně a hodně daleko.

V daních z příjmů fyzických osob máme nadále šílený systém superhrubé mzdy, kdy platíme daň i z pojištění. Daňová progrese, znak daňové vyspělosti, je u nás jen symbolická v podobě „solidární“ daně, přestože systém je do nebe volajícím příkladem chybějící solidarity. V civilizovaných zemích se platí z vyšších příjmů podstatně vyšší procento, protože i pak plátci zbyde podstatně vyšší absolutní částka než plátci z nižších příjmů.

V sociálním dávnověku (v 60. a 70. letech minulého století) v těch nejsolidárnějších zemích, jako třeba na severu Evropy, ale dokonce i v USA, se uplatňovaly pro nejvyšší příjmová pásma téměř konfiskační sazby nad 90 procent. Naznačovalo to, že slušný příjem na určité hranici končí, a pak už nikdo o moc víc peněz nepotřebuje. V polistopadovém Československu jsme krátce měli podobný systém ve mzdách, neboť mzdová regulace stanovovala nevysoký strop, nad který každou korunu, o kterou chtěl zaměstnavatel mzdu zvýšit, musel doplnit třemi korunami odvodů, aby si to rozmyslel. Tady ovšem nešlo o solidaritu. Částečně to šlo proti inflaci a částečně (můj odhad) to byl první signál toho, že práce zaměstnance se stává podřadným způsobem obživy. Vítězný kapitalismus nestojí na těch, kdo berou mzdu, ale kdo vydělává na jiných. Zisky se zdaňovaly normálně.

Nyní jsme tedy na opačném extrému a máme rovné daně. Když se přitom zamyslíme nad tím, jak u nás vznikala velká osobní bohatství, kdy se státní majetek vzniklý prací generací dost neprůhledně rozdával či okázale rozkrádal, je konstrukce rovné daně výsměchem. Nebo dokonce projevem násilí, ukázkou toho, co všechno si mohou dovolit lidé, kteří z toho těží. Je zprávou, že běžný občan ať se klidně staví na hlavu, s tímhle nic nenadělá.

A pak tu máme rovné zdanění organizací, přestože česká ekonomika je rozdělena do dvou naprosto odlišných segmentů. Jeden, složený z velkých společností většinou v zahraničním vlastnictví, vydělává hodně, a druhý složený z menších českých firem, drhne. Velkým firmám, bankám a podnikům v síťových odvětvích by proto slušelo druhé daňové pásmo s vyšší sazbou. Nehledě na to, že velké zahraniční společnosti používají spousty triků, viz Apple v Irsku, jak zaměnit placení daní za (nedovolenou) státní pomoc.

Zlepšuje se tedy zatím jen férovost placení daní, protože řada nových kontrolních nástrojů na straně státu a povinností na straně daňových subjektů usnadňuje a hlavně automatizuje kontrolu. První den školního roku byl zároveň prvním dnem registrace firem v ubytování, stravování a pohostinství, které budou zapojeny do první vlny elektronické evidence tržeb ještě v prosinci letošního roku. Pak tu jsou kontrolní hlášení, rozšiřování platby DPH na konci (reverse charge), prokazování původu majetku, zapojení celní správy do vyšetřování daňových deliktů. To je něco jiného než spěchající kontrolor, který napaří mírnou pokutu za prvních pár formálních nedostatků v hromadě papírů na stole, protože musí zase někam jinam. Nebo se domluví s kontrolovaným, ať se mírně osolí sám, aby měl dalších dvě stě let pokoj.

Měl jsem nedávno to potěšení vyslechnout výklad ministra financí Andreje Babiše (ANO), že není principiálně proti zvyšování sazeb, ale nemělo smysl o něčem takovém uvažovat v prostředí, kde se peníze nedaří vybrat, a když se vyberou, tak se rozkradou. Zrychlování přírůstku daňového výběru je dokladem, že jistý pokrok už za sebou máme, výběr se lepší, a lze věřit, že při stejném stavu ekonomiky zaznamenáme příští rok další miliardy korun daňových příjmů navíc.

To, že tyto peníze pak navyšují rozpočtový přebytek, může signalizovat, že ani to kradení už není, co bývalo. Za přebytkem hledejme hlavně pokles investic, ale to může být signálem toho, že zdaleka už neprojde to, na co se daly vytáhnout veřejné zdroje dřív. Projektů je málo, protože těch smysluplných bylo vždycky málo.

Statistiky měsíčního pokladního plnění státního rozpočtu (obsahující i údaje o celostátním výběru daní) tedy ukazují, že republika se v něčem pohnula směrem, který označují směrovky „fungující stát“ či „bude líp“. Kdo se o co zasloužil víc, ať se poperou mezi sebou (a že to dělají). Efekt tu je. Což je dobrá zpráva pro občana a špatná zpráva pro novináře. Novináře totiž, jak známo, živí špatné zprávy. Ale i ti novináři si nakonec nějak poradí.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.