Prvá část, zasvěcená žhavé současnosti ve státním zastupitelství, ukázala, že s novým vedením ministerstva spravedlnosti bude veselo, protože nás bude trvale překvapovat neotřelými nápady. Poměry v resortu stále nesou stopy zvyklostí, vytvořených za působení nejdéle sloužícího ministra spravedlnosti, politizujícího advokátního koncipienta Jiřího Pospíšila. Od něho se dámy Helena Válková a Hana Marvanová výrazně odlišují: nejsou svázané stranickopolitickými ohledy, nestarají se o svou osobní oblíbenost a sumou znalostí a praktických zkušeností z trestního řízení jej výrazně převyšují. Do zahnívajícího rybníka vpluly štiky.
Proto nepřekvapuje, že z ministerstva spravedlnosti zaznělo „král je nahý“ na adresu výkonů státního zastupitelství na úrovni hlavního města Prahy a krajských stupňů, a to v nebývalém souladu s oprávněným znepokojením veřejnosti nad podivným průběhem některých trestních kauz, týkajících se orgánů veřejné moci.
Vystoupení paní ministryně i její 1. náměstkyně zapůsobila až dojmem, že se pod pražskou městskou státní zástupkyní začíná třást židle. To je ovšem omyl : je téměř nemožné, aby ministryně spravedlnosti odvolala vedoucího státního zástupce bez návrhu jeho nadřízeného.
Václav Moravec si tedy přivedl do studia nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, aby znepokojivý obraz přetřel na růžovo. Volil dobře: Pavel Zeman je velmi inteligentní právník, znalý svého státnězástupcovského řemesla, vynikající kultivovaným projevem. Musím mu přiznat, že se snažil poctivě a ledacos z bulvárního nánosu z obrazu stavu státního zastupitelství skutečně setřel. Také dal správný rozměr svalnatým řečem bývalého předsedy vlády Petra Nečase o vypuknutí „nagygate“ jako poslední záchrany Roberta Šlachty před odvoláním.
Ovšem hlavní hodnota jeho vystoupení spočívá ve „vedlejších produktech“, které ukazují na nutnost systémových změn ve státním zastupitelství.
Na nejvyššího státního zástupce se obrací jako na nejvyšší instanci ve státním zastupitelství nejen vedení ministerstva s požadavkem, aby vyřešil problémy, znepokojující veřejnost, ale velmi často v úzkostech a se stížnostmi obyčejní občané, kteří se cítí poškozeni nebo naopak nedostatečně chráněni orgány trestního řízení. Ti všichni naivně věří, že moc sílí s formální výškou postavení. Ale velmi často se jim místo řešení a účinné pomoci dostane jen hladce vykroužených slov. Nejvyšší státní zástupce sice stojí na vrcholu instanční pyramidy státního zastupitelství, ale jeho reálný vliv na uspokojení požadavků veřejnosti nestačí: vždyť mimo osádky svého úřadu je nadřízeným pouze dvou vrchních státních zástupců a hlouběji jeho moc nesahá. Mafiáni a „kmotři“ by měli tvůrcům čtyřstupňové soustavy státního zastupitelství vyplácet z vděčnosti tučnou doživotní rentu, protože soustava bez silné sjednocující ruky je neúčinná.
Z uvedeného vyplývá naléhavost změny struktury státního zastupitelství přechodem na třístupňovou soustavu. Obavy, že se tím vrátíme blíže k předlistopadové prokuratuře, jsou liché, i kdyby tomu tak bylo: příčina zla nebyla ve formě, ale v jejím zneužití k vykonávání zločinné trestní politiky.
Debata o důvodnosti nedůvěry k pražské městské státní zástupkyni Janě Hercegové odhalila další slabinu soustavy, kterou je vymezení kárné odpovědnosti státních zástupců a pravidel jejich odvolávání. Pavel Zeman přirozeně nemohl říci, že si přeje její pád. Důvody naznačil připomínkou obtíží, které nastaly při odvolání pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly. Ten se bránil právními prostředky a střídavě svůj úřad opouštěl a zase se do něj vracel, což na jeho chod mělo neblahý vliv. Ministerstvo dosáhlo svého až poté, kdy Jiří Pospíšil svěřil zastupování v soudním řízení externí advokátce, nynější 1. náměstkyni Haně Marvanové. Je jasné, že takovou zkušenost Pavel Zeman nehodlá podstoupit znova. A zatímco paní ministryně, její 1.náměstkyně a určitě aspoň část „zákazníků“ pražské justice jsou s Janou Hercegovou hluboce nespokojeni, nejvyšší státní zástupce, částečně odříznutý od soustavy ve své „věži ze slonoviny“, dostatečné důvody nevidí.
Současný systém odvolávání vedoucích činitelů justice a státního zastupitelství je na jedné straně chrání před svévolí vyšších míst, na druhé straně je překážkou pružného provádění účelných personálních změn. A skrývá v sobě nebezpečí dlouhodobého rozvracení organizačních jednotek, řízených vzpouzejícími se odvolanými: vedoucí pracovník, který v závislosti na vývoji své pře střídavě opouští místo a zase se na ně aspoň dočasně vrací, je pro řízený kolektiv neštěstím. Systém proto vyžaduje přehodnocení a novou úpravu.
Tento problém zde není od nepaměti. Ačkoli institucionálně byl možný i dříve, ctila se zásada „kdo jmenuje, ten odvolává“ a nebývalo zvykem, že by se odvolaní tvrdě bránili. Možnosti soudní ochrany jako první zneužila předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, která se vzepřela rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání z funkce a našla spásu v retroaktivním zásahu Ústavního soudu. Záhy našla následovníky ve státním zastupitelství i mezi policejními důstojníky.
Současná úprava nadřazuje individuální existenční jistotu nad veřejný zájem na bezchybném fungování a vysoké výkonnosti organizačních složek státu. Pavel Zeman ve svém přístupu absolutizuje dodržování zákona v činnosti vedoucího pracovníka, ačkoli to je jen jedno z možných kritérií hodnocení osobnosti. Vedoucí státní zástupce se může úzkostlivě držet zákona, ale současně může být nezpůsobilý vést kolektiv, nemusí mít schopnost správně určit priority, jimiž se má jeho úřad zabývat, může si libovat v neefektivních postupech vedení procesů (viz narážka na neúčelné rozdělování kauz v praxi pražského státního zastupitelství), takže navzdory úctě k zákonům může být nepoužitelný pro vedoucí postavení.
Také další část, věnovaná „ukrajinské krizi“, přiléhavě zapadla do normalizačního glajchšaltování vědomí občanů médii. Hosty Václava Moravce v ní byli ministr hospodářství Jan Mládek a bývalý ministr financí Miroslav Machiavelli Kalousek. Oba pánové pronesli mnoho moudrých slov, která vytržena z kontextu mají povahu axiomat politického myšlení: ústavnost, zákonnost, lidská práva, nezávislost, územní integrita, zákaz vojenské intervence a další. Zapadli do pitoreskního křepčení politiků států NATO, svolávajících hromy a blesky na Vladimíra Putina a jeho souputníky. V jejich očích mají události v zásadě jednotný půdorys: v Kyjevě vládne legitimní demokratická vláda, v Sevastopolu parlament, rozpuštěný kyjevským. Výsledek plebiscitu, konaného pod hlavněmi tanků, nelze uznat. Vpád ruských ozbrojenců na Krym je anšlus, porušení norem mezinárodního práva. Státy Evropské unie projevily nevoli směšnými individuálními sankcemi proti představitelům „agresora“ a jednotlivé vlády oznamují rozhodnutí výsledky krymského referenda neuznat. Tváří se, že věří kapitulaci Kremlu před jejich míněním, vytrvají-li přiměřeně dlouhou dobu.
Zastírá se skutečnost, že na Ukrajině došlo k násilnému převratu, který údajně směřoval proti brzdám připojení země k Evropské unii. Jeho průběh byl civilizační úrovní nebo lépe řečeno chaosem nesrovnatelný s krymským poklidným plebiscitem pod hlavněmi samopalů ruských jednotek a domobrany. Posun k Evropské unii a později k Severoatlantické alianci Rusko vnímá jako krok ke zhoršení své bezpečnosti, neboť na Krymu je hlavní základna ruského válečného námořnictva, na východní Ukrajině zbrojní průmysl, důležitý pro ruskou armádu. Na kritickém území žije smíšené obyvatelstvo s velkým podílem Rusů, kteří na Krymu převažují nad ostatními etniky.
Posléze vše se odehrává nikoli ve staré dobré Evropě, ale na území bývalého ruského impéria. Existence Krymu jako přičleněné součásti Ukrajiny je epizodou v jeho dějinách, a ani samostatnost Ukrajiny nemá velkou tradici. Historickou setrvačnost si většinou neuvědomujeme. Přesto ovlivňuje politiku kulturně vyspělých států.
Nelíbí se mi to, ale nezbývá než vzít na vědomí, že Rusko své poměry uspořádá podle svých potřeb bez ohledu na křepčení evropské a americké veřejnosti. Politici všech zemí se spojí v křiku, ale časem se o Krymu přestane mluvit. Máme přece historickou zkušenost s okupací Československa v r.1968: kromě slovního odsouzení nikdo nehnul prstem, a tak to bude i s Krymem. Baťuška Vladimír Vladimirovič Putin rozhodl, a bude po jeho. Je na nás, abychom byli způsobilí spojit v rámci euroatlantického společenství své síly na obranu naší východní hranice pro případ, že by se přes ni zahleděl na západ.
Další vývoj ukáže, zda všichni, kdo dnes vykřikují o nutnosti klást odpor agresi, to myslí skutečně vážně. Soudím, že nezjistitelná skupina zkušených politiků s naplněním nutnosti obrany vůbec nepočítá. To jim nebrání hrát role Rozhořčených ve frašce o obraně územní celistvosti Ukrajiny.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
