Odmítám používání násilí jako nástroje k projevení názoru na problémy společnosti, varuji před jeho tolerováním a trvám na tom, že úřední osoby mají nárok na ochranu proti zmatencům, kteří si chtějí násilím proti nim vylít zlost za cokoli zlého, co se jim v životě stalo. Nárok na ochranu musí zůstat zachován, i kdyby skutečně vykonávali funkci špatně. Na nápravu špatného výkonu úřadu jsou určeny jiné prostředky, důstojné kulturní společnosti.
Nevztahuji tuto výhradu na prvém místě k osobě: Václav Klaus neměl nárok na ochranu především jako občan Václav Klaus, ale jako nositel úřadu prezidenta republiky. Není pochyb o tom, že prezident republiky je úřední osoba a Václav Klaus plnil v Chrastavě služební povinnost. Jeho nárok na zákonnou ochranu byl nezpochybnitelný. Ostatně pachatel sám uvedl, že jej napadl jako představitele politiky, která působí nesnáze významné části obyvatelstva. Útok air-softovou pistolí lze sice považovat za simulované násilí, a způsobená škoda byla zanedbatelná, ale prvky násilí v sobě zahrnuje: přinejmenším mohl prezidenta vyděsit, vyděsil i některé přihlížející a napadenému jistě způsobil bolest. Navodil situaci, v které prezidentova ochranka mohla začít střílet: v hustém davu mohlo dojít k poranění nevinných přihlížejících.
Na druhém místě musíme ale připustit, že „operetním atentátem“ se „chrastavský ostrostřelec“ dotkl osobní důstojnosti občana Václava Klause, kterého v očích jeho nenávistníků zesměšnil.
Navíc by nebylo divu, kdyby Václav Klaus tento „operetní atentát“ považoval ve spojitosti s podivnou nečinností své ochranky jako výstrahu před uskutečněním nějakých politických kroků, jež by se nelíbily lidem, kteří se mohli skrývat za zády Pavla Vondrouše. Mohl pak činit některá rozhodnutí pod tlakem nepříjemného zážitku.
V této souvislosti je ovšem zcela nepochopitelné, že pan soudce Lukáš Korbas nepředvolal Václava Klause jako svědka-poškozeného a přirozeně pak ani nepřihlédl k jeho hodnocení události, ke způsobu, jakým ji subjektivně vnímal. Jako laik soudím, že tím došlo k porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti dokazování, tedy k hrubému poškození práva poškozeného na spravedlivý proces. Nelze vyloučit, že tím byl naopak zvýhodněn obžalovaný. Výhrada platí i v případě, že snad pan exprezident sdělil soudu, že své vystoupení před soudem nepovažuje za potřebné. Soud se musí snažit dobrat spravedlnosti bez ohledu na subjektivní zájmy stran řízení. Trestní řízení ve věcech fyzického násilí bez slyšení poškozeného je obecně velmi výjimečnou záležitostí.
Posuzování případu musí být zasazeno do souvislosti s jinými obdobnými kauzami. Např. z porovnání s trestním stíháním předsedy spolku Šalamoun Johna Boka, který byl obžalován pro přečin násilí proti úřední osobě kvůli nikým neviděnému políčku strážníkovi městské policie vyplývá, že liberecký soud cení úřad prezidenta republiky méně než pražský soud strážníka městské policie.
V zemi, v které jsou projevy násilí ve společnosti stále častější a brutálnější, a v které současně dochází k obecnému poklesu autority orgánů veřejné moci, není žádná shovívavost v takových případech na místě. Na ochranu úředních osob je třeba klást zvláštní důraz. Překvapuje mě, že vstřícnost vůči pachateli násilí projevuje zrovna soud v kraji, který je z hlediska násilí ve společnosti zvlášť problematický. Přičítám ji jinak kladným osobnostním vlastnostem pana soudce, ale ani pak ji nemohu přijmout.
V souladu s dříve vysloveným názorem na právní kvalifikaci skutku nenamítám nic proti nízkému trestu, který bylo možné uložit i při zachování kvalifikace dle obžaloby, tj. podle §325 odst.1,2 zák. 40/2009 Sb. násilí proti úřední osobě, u které je spodní hranice trestní sazby šest měsíců. Na rozdíl od bulvárních novinářů nemyslím, že „ostrostřelci“ by při zachování této kvalifikace hrozila horní hranice trestní sazby, tedy šest let ve vězení.
Při zachování původní kvalifikace by bylo možné číst rozsudek jako vzkaz zmatencům s násilnickými sklony, že stát nebude trpět obtěžování úředních osob jako způsob vyjádření nespokojenosti s poměry. Vynesený rozsudek ale spíše ukazuje na to, že podobné kousky, jakým byla chrastavská střelba z air-softové pistole, by mohly být prakticky beztrestné. Povzbuzuje to k následování špatného příkladu.
Pokud se takovému počínání nebudou stavět hráze, intenzita násilí poroste. Kdysi zlehčovali Václava Klause bezdůvodně a beztrestně jacísi felčaři, pak proti němu pod ochranou svých nadřízených veřejně štval státní zástupce Marek Bodlák. Je otázka, zda by si dodal Pavel Vondrouš odvahu ke svému činu, kdyby neviděl, že se proti Václavu Klausovi dlouhodobě rozvíjí nenávistná kampaň a každý si do něj smí mediálně beztrestně kopnout. A jako další si můžeme klást otázku, jakou formu násilí proti nějakému představiteli státu použije Vondroušův případný následovník.
Shrnuji: původní kvalifikace skutku v obžalobě byla dle mého laického úsudku přiléhavá, naopak rozsudek je nemístně shovívavý. Proto očekávám, že neúspěšný žalobce nebude váhat s odvoláním v neprospěch obžalovaného. Nemyslím ale, že úspěch odvolání by vedl k nepodmíněnému trestu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
