Ještě za tmy mě probudilo urputné bouchání na vrata. V rozespalosti jsem nechápal, co se děje. Vybavil se mi popis zvyklostí StB při zatýkání. Ulevilo se mi, když před vraty stál jen rozčilený soused, ale i na mne se přeneslo jeho napětí, když mi oznámil, že do země vpadla vojska Varšavské smlouvy. Stalo se to, co jsme mnozí považovali za neuskutečnitelné, i když jsme viděli kolony tanků v tehdejší NDR poblíž našich hranic. Cenzura utajila obsah varování Jánose Kadára a George Marchaise Alexandru Dubčekovi.
Následovaly dny plné nejistoty. Kolovaly divoké zvěsti o připravovaných deportacích nepohodlných osob na Sibiř. Připravoval se přechod některých z nich do ilegality, včetně jejich vybavení falešnými doklady. Komunisté „se otevřeli lidu“ a přizvali na zasedání svých orgánů představitele nekomunistických stran a některých společenských organizací. Okresní tajemník KSČ se uchýlil do místní továrny. Když přišlo varování, že jej jedou zatknout estébáci z krajského města, závodní jednotka Lidových milicí nastoupila do zbraně a ochránila jej. K hranicím se valily proudy uprchlíků, kterým v prvních dnech v odjezdu nikdo nebránil. Okupanti obsadili rozhlas a televizní stanice, ale umlčeli je jen dočasně: ke cti přišlo technické vybavení civilní obrany, které nedokázali najít. Generálního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka unesla sovětská vojska do Moskvy. Delegace, která jej přivezla zpět, podepsala potupnou smlouvu o dočasném pobytu vojsk. Nepodepsal ji jen starý komunista a interbrigadista František Kriegel. Začala „normalizace.“
Situace se postupně zklidnila. Okupační vojska se stáhla do vyhrazených prostorů. Hranice se znova uzavřela. Obnovilo se oficiální vysílání rozhlasu a televize a vydávání tisku, usměrněné podle potřeb okupačního režimu. V obchodech se objevilo dříve nedostupné zboží, zásobování se zlepšilo. Již se veřejně nešířil manifest „Dva tisíce slov…“, zato jej nahradilo pseudomarxistické „Poučení z krizového vývoje…“ z prosince 1970, v němž chyběla jakákoli zmínka o přítomnosti okupantů jako o zdroji napětí ve společnosti. K deportacím nedošlo, případy trestního stíhání aktivistů „pražského jara“ byly vzácné. Zato nastalo masové vylučování členů KSČ, kteří se před okupací hlásili k tzv. „polednové politice“ a nesouhlasili se vstupem vojsk. Někteří komunisté opustili stranu dobrovolně na protest proti jejímu souhlasu s okupací. Na stranické čistky navazovaly desetitisíce vyhazovů ze zaměstnání. Mnoho lidí bylo okolnostmi přinuceno k přestěhování, někteří byli vypuzeni ze země. Nepovolní umělci se dostali na černé listiny, čímž byli připraveni o zdroje obživy. Jiní ochotně podepsali Antichartu. Došlo k decimování intelektuálních elit, které se dosud zcela nezotavily z pogromu, jenž následoval po únorovém puči v r.1948.
Uvolněná místa ve straně, společenských organizacích a státních firmách začaly zaplňovat „šedé myši“, nevybočující z řady, zato vybavené pružnou páteří a „kačením“ žaludkem. Tito lidé přistoupili dobrovolně na službu okupačnímu režimu. Podrobili se pravidlu, že je nutné souhlasit s rozmístěním sovětských vojsk na našem území, ctít vedoucí úlohu KSČ a dělat kariéru nejlépe s rudou knížkou v kapse. Zrodila se intelektuální pseudoelita zplozenců normalizace, oproštěná od mravních a politických ideálů, uznávající hmotný prospěch a kariérní vzestup za základní životní principy.
Listopadový převrat v r.1989 zboural institucionální základnu jejich existencí, čímž se stali pohrobky normalizace. Nezničilo je to. Jen nepatrná část byla vyloučena z veřejného života. Většina zahodila stranické knížky a převlékla se za demokraty a div ne disidenty. Infiltrovali politické strany a mnozí se přes ně znova domohli politického vlivu. Antichartisté nestoudně mentorují chartisty, zatímco autentičtí disidenti byli vytlačeni z vlivu na veřejné dění.
Někteří pohrobci normalizace změnili působiště, ale s výjimkou vyloučených věkem pokračují v nastartovaných kariérách a vede se jim skvěle. Bodrý absurdistánský národ s krátkou pamětí možná i některého z nich zvolí v přímé volbě prezidentem republiky. Normalizace neskončila, jen trochu změnila tvář a pány. „Pražské jaro“ byl jen krásný sen.
Vyšlo 19.8.2012 na Politikonu
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
