Dolejš (KSČM): Malý výlet proti řece času

Střední Povltaví je dnes typická rekreační oblast. Ale i tady na vás může z obyčejného křoví vybafnout nefalšovaná historická romantika. Jako když. v místech soutoku Vltavy a říčky Mastníka narazíte na stopy .po českém rytířském rodu Břekovců, jako barvitý doklad našich pohnutých dějin v XV. století.

Mastník je napájen vodami ze Sedlčanska a přitéká zprava do Vltavy, vzedmuté v těch místech slapskou přehradou. A přímo nad tímto zatopeným soutokem se dá nalézt rodové sídlo Břekovců, zbytky původně gotické pevnosti Ostromeč, která zde střežila tuto důležitou vodní cestu z jihu do Prahy a ovládala i celý zdejší kraj, který je dnes rájem pro rekreační turistiku a vodní sporty.

Jak jsem si našel ze starých análů, Břekovcové jako páni stavu rytířského jsou v kraji Vltavském uvádění od XIV. století. Lze nalézt i v Ottově slovníku naučném, že heraldikové jim připisují erb se štítem červeným a se stříbrným pruhem pokosem. Svůj vrchol zažil tento rod za Jiřího z Poděbrad. Kdy Ostromeč doopravdy vznikla se možná již asi nedozvíme, ale některé prameny dovozují, že základy byly postaveny v XIV. století na místě ještě staršího hradiště. O podobě tehdejší stavby se nic neví. Dnešní zbytky jsou už z pozdějších, husitských dob, kdy byla původně dřevěná pevnost přestavěna na kamenný hrad.

Nyní jsou trosky hradu už sotva patrné, zarostlé mimořádně hustým náletovým porostem. Ale i bez většího detektivního úsilí lze zjistit, že tady něco opravdu stálo. Po přístupové cestě se dostaneme k hranaté prohlubni, kde jsou zřejmé zbytky zdiva hradního jádra. Ve srázu k Vltavě jsou patrné zbytky příkopu, relikty brány a masivních hradeb. Na nejvyšším místě hradního prostoru stával palác, zřejmě sídlo pána hradu. Kolem bylo lehčí opevnění s předsunutými baštami a zřejmě dřevěné předhradí pro prosté vojáky a lid služebný. Postát chvíli v těchto místech a ani by vás nepřekvapilo, kdyby na vás z mlází vyskočila postava v středověké kytlici a kápi mávající nějakou sudlicí či kropáčem..

Břekovcové za krále Václava IV. zpočátku sympatizovali s husitským hnutím. Jejich sídlo Ostromeč získalo důležitý význam během husitských bouří a svou roli sehrál i v časech bojů krále Jiřího z Poděbrad s panskou jednotou. Tuto kapitolu z dějin hradu lze dohledat v kronikách :

13. července 1424 obsadili Ostromeč Táborité, kteří zde vystavěli mohutné opevnění,. aby se stalo opěrným bodem proti nepřátelům kalicha. Zpočátku jim velel hejtman Jan Hvězda z Vícemilic řečený Bzdinka. V letech 1425-1427 velel zdejší posádce táborský hejtman Zákon. Ten ale padl v srážce s karlštejnskou posádkou u Mníšku a v dalším roce Ostromeč přepadli Bechyňští a celý jej pobořili. Husité však hrad v následujících letech obnovili. Velitelem posádky Táboritů se v období 1427-1429 stal Mikuláš z Padařova, který na jaře 1429 obléhal marně hrad Zvíkov. Jeho bratr Filip z Padařova tu velel v letech 1430-1435. Spolu s vojsky Prokopa Holého vytáhli tehdy do Uher a do Rakous. Za Filipa z Padařova na Ostromeči opisoval v letech 1432-1434 písař Jan z Prahy řečený Aliapars se skvostnými iluminacemi český překlad bible (tzv. padařovská bible je dnes uložena v universitní knihovně ve Vídni).

Ukázka iluminací z padařovské bible

Posádkou Táboritů v čele s hejtmanem Filipem z Padařova zůstal Ostromeč obsazen i po porážce husitů v bitvě u Lipan v roce 1434. Proto ke hradu přitáhlo24. března 1435 vojsko zemské hotovosti panské jednoty pod velením Hynce Ptáčka z Pirkštejna a Jana Sádla z Kostelce a hrad byl obležen. Těžké boje trvaly do 22. května; poté posádka Ostroměře kapitulovala a hrad pod podmínkou svého volného odchodu odevzdala obléhatelům. Po čestném odchodu husitské posádky do Tábora byl pobořený hrad a zboží k němu náležící připojen ke zboží Konopišťskému (mezi těmi kdo dobyli Ostromeč byl i lid paní Perchty Konopišťské a Aleše ze Šternberka)

Hrad pak zůstal v troskách do roku 1450, kdy Zdeněk Konopišťský ze Šternberka nechal Ostromeč znovu opravit a poté obsadit posádkou. Hrad následně sehrál roli opěrného bodu ve válce Jednoty zelenohorské proti králi Jiřímu z Poděbrad. Akce pořádané Šternberky ale měly spíše charakter loupeživých výpadů. Posádka hradu také bránila plavbě po Vltavě a zadržovala zejm. dodávky dřeva a soli. Hrad Ostromeč se tak stal překážkou zásobování Prahy, proto rozhodl zemský sněm v roce 1471 o jeho opětovném zboření. Pevnost se ale tentokrát držela a ani královské vojsko Jiříka z Poděbrad ji onoho roku 1471 nedobylo. Do obléhání se mimochodem zapojili z nedaleké Bystřice u Benešova a za odměnu jim byl udělen statut městyse a do znaku vůz z prakem. Pan Zdeněk ze Šternberka si své postavení udržel i po smrtí krále Jiřího z Poděbrad. Za krále Vladislava mu bylo v roce 1475 dokonce přiřčeno právo cla na Vltavě pod Ostromečem. Hrad byl proto ještě v té době předmětem zájmu loupeživých rytířů, kteří chtěli také svůj díl z plavby dřeva a soli po Vltavě.

Když pan Zdeněk ze Šternberka 4. prosince 1476 umírá, Ostromeč se vrací zpět do rukou rodu Břekovců. Ještě v roce 1503 je vzpomínán jako pán z Ostromeče i rytíř Bohuslav Břekovec. Hrad, protože byl poměrně stranou veškerého žití, nakonec postupně chátral. S pokrokem ztrácely tradiční pevnostní hrady pro šlechtu svůj význam a tak i hrad Ostromeč byl počátkem XVI. století svými majiteli opuštěn. Hrad pak definitivně zchátral a roku 1542 je poprvé uváděn jako zcela pustý.

Břekovcové i v uvedeném pohnutém období 1424-1476 nadále sluli po hradu Ostromeči, ale přímo za nimi bylo třeba tehdy jít o trochu dále. Dnes je to krásná trasa pro pěší výlet od ústí říčky Mastníku do Vltavy. Asi kilometr proti proudu Mastníku po jeho levém břehu nalezneme malebné pozůstatky dalšího hradu, archeologicky prý datované do XIII. století. Stojí na úzkém skalnatém hřebenu obtočeném Mastníkem. se dvou stran. Původně bylo toto sídlo zvané prostě Hrádek. Jak jsme si přečetl bylo toto sídlo již v roce 1369 uváděno v predikátu pánů z Hrádku. Později neslo toto sídlo název Kozí hřbet. Trosky tohoto hrádku nad Mastníkem jsou dnes v lepším stavu než předchozí Ostroměř.

V hradním jádru se tu dochovaly zříceniny dvou brán, velké obytné čtyřhrané věže a obdélné obytné budovy. Zachoval se také příkop, který odděluje hrad od ostatní části hřbetu, bývalé nádvoří je dnes prorostlé mohutnými jedlemi. Co je pro opevněné místo zajímavé, hrad podle vykopávek neměl vlastní studni a voda byla přiváděna nyní zasypaným dřevěným vodovodem. I tady se můžete snadno vcítit do středověké atmosféry. Když pohlédnete ze strmého svahu dolů k bublajícímu Mastníku, jako byste slyšeli supění a nadávky mužů v těžké zbroji snažících se s pomocí dobývacích strojů stéci opevnění. Ono jenom se vyškrábat vzhůru k hradu není mimochodem snadné ani dnes v tričku a šortkách.

S předchozí zastávkou na Ostromeči toto místo spojuje fakt, že v roce 1392 tento hrad získal Bohuslav z rodu Břekovců a v majetku tohoto rodu zůstal až do roku 1475. I o tomto sídle rodu Břekovců můžeme najít v kronikách řadu dalších zajímavostí.

Bohuslavův syn udatný rytíř Petr Břekovec, který zde sídlil za husitských válek místo v původním sídle Ostromeči, hrad pojmenoval Kozí hřbet podle tvaru skalnatého hřebenu. Ani na tomto hradě si Břekovcové neužili klidu. Když Petr Břekovec přešel v lednu 1440 podpisem všeobecného zemského míru na stranu umírněných utrakvistů, pokusila se nesmiřitelná skupina Táboritů v roce 1441 hradu zmocnit. Rod Břekovců původně sympatizující s husitským hnutím vinila tato skupina ze zrady táborských ideálů. Husitské války byly ale už dávno skočeny a tak není divu, že útočníci byli krvavě odraženi, část jich byla posádkou pana Břekovce zajata a následně v Benešově oběšena. jako rušitelé míru.

Rytíř Petr Břekovec na sklonku života zbohatl. Od roku 1456 získali Břekovcové ještě Suchdol, který byl připojen v roce 1473 ke Kozímu hrádku.V roce 1466 koupil Petr Břekovec od svého švagra Jana Sádla ze Smilova hrad Kámen a přidal k němu ještě Hořepník na Pelhřimovsku. V roce 1467 dobyl ještě Červenou Řečici, kterou ale v zápětí prodal. Nebyly ale jen zisky a vítězství. Rytíř Břekovec, pán na Kameni, Suchdole a Kozím hrádku, zůstal věrný Jiřímu z Poděbrad v jeho sporu se Zdeňkem ze Šternberka a se Zelenohorskou jednotou. Proto tento velmož v roce 1468 Kozí hřbet napadl, dobyl a zle poškodil.

Douška k osudu tohoto dalšího sídla rytířů Břekovců je už neslavná. Po smrti Petra Břekovce v roce 1499 byl zpustlý Kozí hřbet i se zbožím prodán a připojen k majetku rytířů Osečanských z Osečan. Svůj sídelní význam ale ztratil a jeho majitelé o něj nepečovali. V záznamech o majetkových převodech zboží v letech 1530, 1541, 1550, 1553 a 1560 je pak už vždy zmiňován jako „zámek opuštěný“. Ale jak se lze dočíst u Augusta Sedláčka, podle místní tradice byl zchátralý hrad ještě v 18. století v relativně dobrém stavu. Při stavbě nového mlýna však nařídil správce z nedalekého Radíče používat jeho zdiva jako stavebního materiálu a jeho příkladu pak následovalo i okolní obyvatelstvo, takže zbytky hradu byly značně pobořeny.

Tady můžeme náš krátký výlet po historických stopách rodu Břekovců ukončit. Na jedno odpoledne je to hezká a i docela poučná procházka a to jen kousek od hladiny slapské přehrady. Rytíř Bohuslav Březovec z Ostromeče je v roce 1508 ještě jmenován sídlem na nedalekém zámku (tehdy vlastně ještě pozdně gotické tvrzi) Červeném Hrádku u Sedlčan. Předal ho svým synovcům, bratrům Janu a Petrovi, aby ho tito v roce 1560 prodali panu z Adlaru. To by ale už byl jiný příběh.