Grebeníček (KSČM): Chceš se vyhnout hříchům? Zaplať

Vážený pane předsedající, dámy a pánové, není žádným tajemstvím, že už 23 let ruším poklid novodobých mocipánů a kazím jim chuť při jejich sametových bohoslužbách. Zastávám totiž názor, že různé nepravosti a jejich schvalování a provádění je nutné odsoudit vždy a za všech okolností. Na moji maličkost si brousili zuby mistři skandalizačních ptákovin řadu let. Když jim chyběla logika důkazů, začali vypouštět fámy a zamlžené signály mající s realitou pramálo společného. Byla to pak především značná trpělivost, s níž jsem dával příležitost svým odpůrcům, aby se znemožnili. V žádném případě se však nedomnívám, že by snad nyní prožívali nějaké znechucení nad svým vlastním morálním bahnem. Takoví nejsou. Vyznačují se etikou predátorů s pramalým pochopením pro hodnoty slušného lidského soužití. Inklinují ke kultu bezmezného povrchního sobectví, mocichtivosti, chamtivosti, úplatkářství, korupce, pomstychtivosti, prostě k podrazům všeho druhu.

Zajímavé je, že výhrůžky vůči mojí maličkosti se objevovaly zejména tehdy, když jsem veřejně vystupoval k problémům vrácení majetku šlechtických kolaborantů a napojení špiček katolické církve na sudetoněmecký landsmanšaft. Ano, v mém případě došlo dokonce ke kriminalizaci takzvaných verbálních trestných činů. Těchto činů jsem se údajně dopustil například tím, že jsem veřejně mluvil o mši na srazu sudetoněmeckého landsmanšaftu, kterou tehdy odsloužil olomoucký biskup Jan Graubner. A bylo až k smíchu, když jsem pak musel vysvětlovat, že Vatikán skutečně uzavřel ve 30. letech minulého století konkordát s Hitlerem a že němečtí, či fašističtí vojáci nesli na svých opascích nápis "Gott mit uns", tedy Bůh s námi. "Ty asi nevěříš v Boha?", cituji z rozhovoru Karla Hvížďaly s Arnoštem Lustigem. "Věřím, i nevěřím, jsem někde mezi", cituji Lustigova slova. "Ale moje maminka byla velmi pobožná, přestala se modlit až v Osvětimi Březince, když viděla osmimetrové jámy, kam Němci házeli židovská batolata, polévali je benzínem, prokládali poleny a pálili."

Nejen 20. století reprezentuje značně rozporuplný historický vývoj, v němž nacházíme i zjevnou alternativnost jeho možností, z nichž se nakonec realizovala jen jedna. Ani údajně poražená alternativa však nezmizí z historie úplně, i ona má tendenci prosazovat se dál v určité podobě, za určité nové situace. Ano, jde především o to vysvětlit ono lidské hemžení a pochopit, co se stalo a proč se tak stalo, a to v kontextu tehdejší doby.

Mám na mysli např. jistého Karla Schwarzenberga, který v roce 1889 na Zemském sněmu českém pronesl následující slova: "My nejsme potomci oné husitské šlechty, která protestovala v roce 1415 na Sněmu českém proti koncilu kostnickému. My jsme potomci oné katolické šlechty, která u Lipan porazila Tábory a na Bílé hoře husitské sbory české. My vidíme v husitech nejen slavné bohatýry, ale bandu lupičů a žhářů, komunisty 15. století. A my Schwarzenbergové budeme bojovat i proti vám, husitům, s touž vážností, jako pánové z Růže bojovali proti starým husitům."

Ne, nechci se stylizovat do role horlivého aktéra historického šermu. Vadí mi ovšem, že v Kostnici byl nejvyšším prelátem Baltazar Cossa, mořský pirát, lupič a vrah, cynik a prostopášník, který holdoval i sodomii. Jsem na straně Giordana Bruna, který byl vlečen z papežského vězení v Andělském hradě k upálení na římském náměstí Květinového pole s železným náhubkem, aby cestou nemohl ani ceknout.

A vadí mi taky nejen to, že novokřtěnecký kazatel z rodné jižní Moravy Baltazar Hubmaier byl upálen, ale i to, že jeho nevinná žena byla prý humánně utopena v Dunaji s kamenem na krku.

Opakovaně jsem také odsoudil i všechny nezákonnosti z padesátých let 20. století a vyslovil jsem upřímné politování nad jejich projevy ve všech podobách a neodčinitelných důsledcích. Ne, nemám hroší kůži a kavčí žaludek. Proto mně vadí i týrání, kterého se dopouštěli na iráckých vězních američtí a britští vojáci, kteří je bili tyčemi, pouštěli na ně psy, přivazovali jim elektrické dráty ke genitáliím a pouštěli jim elektrický proud do penisu. A o waterboardingu, tedy navozování mučivého pocitu tonutí, věděli i demokraté. Kdykoliv slyším o používání této metody (hlasité projevy z pravé strany Sněmovny)...

Kdykoliv se mně tedy vybaví tyto metody, vybaví se mi španělská inkvizice, jejíž odsouzeníhodná činnost byla zdrojem tučných příjmů. Ano, patří k jizvám na tváři dějin, že neštěstí jedněch přináší druhým užitek a zisk. Je skutečností, že podle zákona z 21. března 1948 o nové pozemkové reformě nemohl půdu vlastnit subjekt, který na ní sám nepracoval, čímž církev přišla o zcela konkrétní pozemkový majetek, a to podobně, jako ve Francii počátkem 20. století bez náhrady. Z privilegované veřejné korporace se stala soukromá právnická osoba.

Teze o tom, že co komunisté ukradli, musejí vrátit - napsal v dané věci spisovatel a scénárista Zdeněk Mahler - je fundamentální. Komunisté si počínali skutečně jako Robin Hood nebo Jánošík - to, co církvi vzali, vzápětí dali veřejnosti, ve veřejných institucích to poté používali všichni, včetně katolíků.

Církev vždy učila, že jestliže něco, co slouží měšci, hubí duši, tak přednost by měla získat duchovní blaženost. Rovněž tak neuznávala za mravné hromadit více peněz, než ten či onen člověk potřebuje k životu. Považuji za vhodné připomenout i tato svatá slova: "Spíše projde velbloud uchem jehly, než bohatec vejde do království nebeského."

Ovšem to, co zejména katolická církev říkala a co ve skutečnosti dělala, nebylo a není ani dnes totéž. Vskutku nadčasově tak zní následující slova Tomáše Garrigua Masaryka: "Je nutno vynaložit velmi mnoho úsilí na odpolitizování církve, která touží získat co největší hospodářskou i politickou moc."

Církve se však nedovedou zříci politizování stejně, jako majetku. Neustále usilují o svou ztracenou moc.

"Děkuji vám za váš projev k tzv. církevním restitucím," oslovil mne nedávno písemně jistý Jaroslav Beer. "Jsem ročník 1974 a se zájmem poslouchám vaše projevy. Přijal jsem Ježíše Krista jako syna božího a nemohu souhlasit s tím, co provádějí naše církve - tzv. ekumena. Jde to ostře proti Bibli, proti Kristu a čeká je za takové jednání jednoznačná odplata. Bible, Kristus hovoří jasně. Celkově, pokud jde o celý ten systém papežství, Vatikánu, katolicizmu, to, jak před papežem klesají mocní a obyčejní tohoto světa"- cituji stále z uvedeného dopisu - "je něco strašného a odporného."

V závěru svého dopisu pak uvedený autor napsal: "Děkuji, že se našel někdo, kdo použil Bibli k tomu, aby usvědčil nyní a zde ty, kteří by to měli vědět nejlépe."

Pozoruhodný dopis, z jeho obsahu jasně vyplývá, že i člověk ctící skutečné křesťanské hodnoty, může posuzovat tzv. církevní restituce i mocenské hry církevních hodnostářů kritickým, takřka masarykovským pohledem.

"Mně nebude vadit" - prohlásil poněkud naivně v srpnu 2004 tehdejší premiér Stanislav Gross - "když bohatí budou ještě bohatší, ale bude mi velmi vadit, když chudí budou ještě chudší." Bohužel, nic nepotvrzuje, že jedno bez druhého je snad možné. A tak na jedné straně prudce přibývá občanů republiky, kteří zemřeli tak chudí, že po nich nezbylo ani na vlastní pohřeb. A na druhé straně vláda hodlá rozdávat miliardy církevním prelátům. A to mně vadí.

O to víc oceňuji nedávné prohlášení Synodní rady Českobratrské církve evangelické, v němž pranýřuje koaliční vládu a politiky, že nedokážou řádně hospodařit a dluhy řeší na úkor sociálně slabých. Evangelíci se pustili i do vládních reforem, které, jak vyplývá z jejich prohlášení, uvádějí ty nejpotřebnější do ještě větší bídy. Žádná vyspělá demokracie - cituji stále z jejich prohlášení - si nesmí dovolit házet tyto lidi přes palubu.

"V této chvíli není na církvích" - uvádím slova evangelického kazatele a předsedy Ekumenické rady církví Joela Rumla - "aby přicházely se zákonodárnými iniciativami. Vláda má sama rozpoznat své možnosti a síly. Pokud chce něco změnit, tak ať zastaví projednávání ve Sněmovně a přijde za námi. Premiér, ministr financí, celá koaliční vláda a preláti římskokatolické církve i v této pohnuté době, kdy chudne český stát a kdy chybí prostředky na pomoc potřebným, zastávají podivný mravní kánon, který ve svých kázáních zmiňoval již Mistr Jan Hus. Ten mravní kánon, pro který římskokatolickou církev kritizoval Karel Havlíček Borovský a pro který z ní vystoupil Tomáš Garrigue Masaryk.

Ten Masaryk, který se již od mládí vyjadřoval o katolicismu a katolické církvi kriticky, který ji vinil, že od středověku postavila svou autoritu, moc a materiální zájmy nad lásku k bližnímu. Ten Masaryk, který jako důvod svého vstupu do evangelické církve uváděl nejen vnitřní rozchod s katolictvím, ale hlavně touhu žít vírou opřenou o písmo a českou tradici.

Na adresu katolické církve pak prohlásil: Odmítám Ježíše, jakého nám vnucuje církev, vzpouzím se proti papežské neomylnosti a jestliže se církev snaží dělat trochu sociální politiky, tak to nikoho jenom trochu prozíravého nemůže oklamat.

Proč nehorázné majetkové nároky římskokatolických prelátů neodmítne koaliční vláda zadlužené a krizí zmítané České republiky? Komu a proč se hodí tento kšeft? Znovu se mně vybavují prozíravá slova T. G. Masaryka: Viděl jsem a vidím stále, jak katolická církev přijímá za své obhájce lidi mravně inferiorní a kompromitované.

Dámy a pánové, na minulém jednání nám zde ministr financí zvýšeným hlasem vykládal cosi o ukradených hodinkách v ceně 135 mld., které je prý třeba kardinálu Dukovi a jemu podobným vrátit. Ty hodinky prý podle ministra Kalouska kardinálovi ukradl Josef II., T. G. Masaryk, E. Beneš a komunisté. Obávám se, že ministr Kalousek, zmámený představou velkého kšeftu, nechce znát ani bibli ani světské právo. Snadno by mohl zjistit, že ony stomiliardové hodinky, po kterých tak touží Vatikán, kardinál Duka a další hodnostáři, patřily a patří - řečeno slovy bible - císaři. Řečeno slovy moderního práva patří českému státu a jeho občanům.

Tyto požadavky většina veřejnosti považuje za nemravné. Ne, nepatřím k těm, kdo by žádali od kardinála odškodné za křížové výpravy a násilnou pobělohorskou rekatolizaci. Ale pokud císař, tedy jazykem práva moc světská, cosi propůjčil Dukovým předchůdcům, případně pokud v rozporu s biblickým příkazem skromnosti si římskokatolická církev mnohé přisvojila a vynutila od poddaných, od lidí v tísni a nouzi, slušela by dnes římskokatolické církvi pokora.

Proč a na čí účet si chce vláda uplatit církevní preláty v této vytunelované, rozkradené, zadlužené, nezaměstnaností, ekonomickou krizí a sociální chudobou ohrožené republice? A o jakých hodnotách, o jaké potřeby lepších mravů to mluví státem placení a zaopatření katoličtí preláti, kteří ve spojení s kmotry a politickými šíbry chtějí bez souhlasu a proti vůli občanů připravit chudnoucí stát o dalších 135 mld. v nemovitostech a v penězích.

Ministr financí Kalousek je, jak známo, pragmatický politický obchodník, který jde vždy tvrdě za svým cílem. V současné ekonomické krizi a při současném zadlužení státu, ke kterému on sám ve všech možných vládách vydatně přispíval, diktuje nekřesťansky kruté úspory a škrty veřejných výdajů. Pro nadcházející léta bez milosti snižuje kupní sílu penzí, omezuje sociální dávky, výdaje na vzdělání, na kulturu, na bezpečnost občanů a jejich majetek. V příštím roce se chystá vláda ořezat i příspěvky na bydlení, které zajišťují mnohým sociálně slabým střechu nad hlavou.

Čím si tedy vysvětlit tu neobvyklou štědrost vlády a asociálního ministra financí k římskokatolické církvi? Čím vysvětlit, že ministr financí na lidech sociálně slabých a na nejpotřebnějších veřejných službách nemilosrdně šetří každou korunu, zatímco římskokatolické církvi chce rozdávat desítky miliard?

Zdá se, že Dominik Duka ve vrcholných církevních funkcích zavrhuje odkaz biblického Krista a žádá po státu a lidu, který je podle ústavy zdrojem veškeré moci, mnohamiliardové majetky a desítky miliard korun v hotovosti, jakoby i dnes církevní hodnostáři českým občanům svými požadavky říkali: Chceš odpuštění hříchů dědičných? Zaplať! Chceš pokřtít dítě, chceš se oženit, chceš se vyhnout soudům, kterými ti hrozí Dominik Duka? Zaplať!

Ve své lačnosti majetku a peněz Čechů, Moravanů a Slezanů je kardinál až nezvykle tvrdý. K argumentům, že je český stát v krizi a že šetří i na rodinách s dětmi, na důchodcích, na sociálně slabých a zdravotně postižených, zaujímá postoj hodný kupčíka a biblického penězoměnce.

Kardinál otevřeně českému státu a lidu jménem římskokatolické církve vzkazuje: Krize nekrize, plaťte a dávejte, chceme půdu, lesy a peníze, a to hned, děj se co děj.

A tak považuji za vhodné ještě jednou konstatovat, že církve mají podle posuzované předlohy zákona dostat majetek za 75 mld. Kč a k tomu 59 mld., které se při třicetiletém splácení a při započtení inflace mohou podle vládních odhadů zvednout až na 96 mld.

Snahu předhodit platby na příští vlády a příští generace považuji za neuvěřitelnou podlost. Ano, ti samí politici, kteří farizejsky varují před narůstáním státního dluhu, dělají všechno pro to, aby republiku zadlužili co nejvíce.

To vše a mnohé další důvody činí z posuzovaného návrhu zákona o takzvaných církevních restitucích věc značně podezřelou. Pro mne osobně dokonce naprosto nepřijatelnou. Stále totiž platí, že není-li mravná cesta, nemůže být mravný ani cíl.

Lze pak důvodně předpokládat, že přijetí zákona zvýší sociální napětí ve společnosti, povede k většímu rozhořčení mezi občany a dlouhodobě poškodí náboženská sdružení, která tento dar na úkor sociálních potřeb občanů získají.

A tak si ještě závěrem dovolím citovat pozoruhodná slova velkého Američana Abrahama Lincolna, která pronesl 12. ledna 1848 ve Sněmovně reprezentantů: Každý národ má všude právo povstat, zbavit se své vlády a vytvořit vládu novou, která se mu lépe hodí, touží-li po tom a má-li dost síly.

Ano, to je nejcennější nejsvětější právo, které - jak doufám a věřím - osvobodí i Českou republiku.

Děkuji za pozornost. (Potlesk z levé strany sálu.)