Jednou z mála výhod vyššího věku je, že člověk hodně pamatuje. Politika mne zasáhla již jako sedmnáctiletého studenta průmyslovky v Kutné Hoře. Cestou do školy jsem nemohl vynechat trafiku a ze skromného studentského kapesného jsem pravidelně kupoval Literární noviny. Nadějná atmosféra pražského jara skončila o prázdninách roku 1968 vpádem okupačních vojsk. Maturoval jsem o 3 roky později a to už byly řady našich skvělých profesorů vytříděny normalizačními kádrováky.
Zůstal jsem u profese technika, protože moje hodnota byla v tom, že vím, kam zapojit který drát a svoji výplatu jsem si zasloužil i bez marxistického školení. Posléze jsem potkal své životní štěstí a tábor míru a socialismu jsme posílili o čtyři zdravé děti. Možná to dnes není moderní, ale já cítím v Sokratových slovech: „Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní.“ stále stejný význam.
Rok 1989 mi umožnil vstoupit do politiky zcela bez zábran a otevřít celý svět nejen sobě, ale i svým dětem a jejich vrstevníkům. Kupodivu jsem za to byl občas osudem i odměněn či pověřen něčím výjimečným. Stal jsem se starostou své rodné obce a posléze senátorem své svobodné republiky.
Letošní volby byly pro mne testem, zda paměť občana – voliče je delší než od rána do soumraku. Pokud se něčím odlišuji od dnešního politického průměru, pak je to v tom, že zůstávám snílkem a idealistou a kupodivu se mi to většinou vyplácí. Mohu se radovat z toho, že moje děti jsou slušné a pracovité, podobně jako většina neveklovských dětí, pro které jsme postavili krásnou novou školu.
Mohu se radovat i z toho, že potkávám své sousedy, s úsměvem se pozdravíme a pokud je to potřeba, dokážeme si vzájemně pomoci.
Mohu se radovat i z toho, že jsem se v Senátu se ctí vyrovnal s mnoha úkoly, které jsem do té doby vůbec neznal. Nebyl to můj nápad, obhajovat svůj mandát. Čas od času mě k tomu vyzval třeba i neznámý člověk. Poznal jsem v politice také celou řadu skvělých lidí a je škoda, že tyto osobnosti nebývají v ohnisku zájmu dnešní médií.
Myslím, že v tuto chvíli vím docela dobře, co tato společnost potřebuje. Chybí nám dobré vzory s přirozenou autoritou. Kdysi za popěvek: „Ať žije naše České republika, zpíváme všichni z plných plic, ctíme a vážíme si Masaryka, ale sami neděláme nic...“ hrozilo popotahování od Státní bezpečnosti. Morem dneška je apatie, ale jak říkám, jsem bytostný optimista a snažím se to změnit. Post senátora by byl pro tuto činnost ideální nástroj.
Svého soupeře nehodlám nijak dehonestovat. Luďka Jeništu znám jako úspěšného starostu a začínajícího poslance. Jeho dosavadní práce si vážím. Pokud bych se měl v duchu tradice Járy Cimrmana pochválit sám, pak bych řekl, že moje životní zkušenost je to nejcennější, co mohou voliči v mém volebním obvodě získat, a to jedině ode mne.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Karel Šebek - profil
