V pátek 8. února 2013 zveřejnila vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová plat svůj a také platy svých kolegů. Ve čtvrtek 14. února ji stejným krokem následoval nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Ve stejné době dospělo ministerstvo školství k závěru, že platy musí zveřejnit i rektoři veřejných vysokých škol. Tím to jistě nekončí; ostatně to ani Lenkou Bradáčovou nezačalo – jde o dlouhodobou tendenci. Veřejnost se zajímá a média se dotazují stále častěji, objevují dosud nevyzkoušené možnosti a meze zákona o svobodném přístupu k informacím. Téměř všichni se z prvních úspěchů nové transparence veřejné správy radují. Já ne.
Proč netleskám
Primárním zdrojem platů státních zaměstnanců jsou daňové výnosy státu. Daňový poplatník si o výši svých daní autonomně nerozhoduje, v demokratickém rozhodování má velmi omezený vliv. Je tedy pochopitelné, že občan, daňový poplatník, který to všechno platí, chce vědět, kam jeho peníze plynou, jak se s nimi nakládá. To samozřejmě nezpochybňuji a je i v mém zájmu hlídat efektivnost nakládání s veřejnými prostředky. Domnívám se však, že právo daňových poplatníků na informace končí u pravidel (chcete-li principu) jejich nakládání. Občan by měl mít právo vědět, kolik ho stojí ten který úřad, ten který odbor; kolik na něm sedí státních zaměstnanců jaké platové třídy. Měl by znát tabulky, jimiž se odměňování státních zaměstnanců řídí. Tyto informace by měly standardně obsahovat výroční zprávy každé státní instituce.
Právem veřejnosti na svobodný přístup k informacím však podle mě nelze válcovat právo na soukromí státních zaměstnanců. Nežijeme ve fízlovském státě (alespoň v to doufám), abychom měli právo na informace ze soukromí ostatních lidí. Zejména ne na tak intimní a citlivou informaci, jakou je výše platu. A já se obávám, že některým aktivistům z řad veřejnosti, jakož i některým novinářům, nejde o zjištění, jak efektivně úřad pracuje a kolik daňové poplatníky vlastně jeho zaměstnanci stojí, nýbrž právě o prolomení soukromí konkrétních úředníků. Kdyby své právo na přístup k informacím využili otázkou, jakou platovou tabulkou se daná pozice ve státní správě řídí a do jaké platové třídy úředníci spadají, bylo by vše v pořádku. Bohužel se tazatelé někdy ptají na příjem zcela konkrétní osoby a to má se starostí o efektivnost státní správy pramálo společného.
Musí se s tím smířit, když to chce dělat
Častým argumentem je, že když chce někdo pracovat pro stát, tedy chce-li žít z peněz daňových poplatníků, musí se s tím smířit. Než se na tento argument podíváme blíž, je třeba připomenout, že státní zaměstnanci, jakkoliv k výsledkům jejich práce můžeme být kritičtí, mají naprosto stejné právo na soukromí, jako kdokoliv jiný. Tento argument je jistě možné uplatnit na politiky, kteří si svou cestu vybrali zcela dobrovolně. Ne každý státní zaměstnanec však pracuje ve veřejném sektoru proto, že by to byl jeho životní sen. Mimořádně přebujelý stát vysává soukromý sektor a ten se nemusí být schopný se ztrátou financí rychle vypořádat jinak, než propouštěním. Propuštěným zaměstnancům, na které už v soukromém sektoru nezbyly peníze, tak mnohdy nezbývá jiné řešení, než se smířit s prací ve veřejné sféře.
Dokážu si představit, že kromě politiků bude veřejně známý i plat některých státních zaměstnanců, zejména těch, kteří se pohybují na pomezí politiky a úředničiny, tedy ti, kteří nemají politický mandát, ale politikům pomáhají realizovat jejich politický program. Dokážu si to představit jedině za předpokladu všeobecně zřejmého taxativního výčtu pozic, kterých se to týká a že takový požadavek bude součástí jejich pracovní smlouvy se státní institucí.
Závěrem
Ve Spojených státech 19. století měla každá obec devatenáct hlavních funkcí, které zastávali tzv. select-mani (od constabla, který plnil funkci policisty, přes výběrčího daní, pokladníka a zapisovatele až po dozorčího nad cestami, který řídil opravy silnic). Select-mani byli každoročně přímo volení úředníci, o jejichž platech rozhodovali přímo občané a jejichž výdaje schvalovali opět přímo občané. V první polovině 19. století neměly jednotlivé státy konfederace prakticky žádné pravomoci a měly tedy i zanedbatelný aparát. Stejně tak federální vláda Spojených států. Většinu veřejného sektoru tvořili právě select-mani přímo v jednotlivých obcích. Kdybychom se vydali cestou rušení celých zbytečných úřadů a agendy státu, cestou navrácení starostí o věci veřejné z úrovně EU a státu na úroveň obcí, mohli bychom se skutečně soustředit na to, jak efektivně pracuje obecní konstábl či správce cest a chodníků, namísto neetického fízlování cifry, kterou vydělává úředník, kterého osobně ani neznáme, abychom mu ji mohli závidět.
Autor je místopředsedou Svobodných a redaktorem časopisu Laissez Faire
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Svobodni.cz
