Vláda Petra Nečase, která slíbila, že bude reformní, rozpočtově odpovědná a protikorupční, začíná odvolávat nejšílenější reformní nesmysly Topolánkovy vlády, které zemi strhávají do dluhové propasti, ale nakonec nejspíš zhavaruje hlavně na svých korupčních skandálech. Nátlak ministra financí Miroslava Kalouska na policii, aby se přestala zabývat předražováním zbrojních zakázek, vyvolává podezření, že ohrožen je neobhajitelný systém dobývání kořisti. A protože se nikdo v koalici ani nepokouší Kalouskovi v jeho útocích na nezávislou policii a justici zabránit, tato vláda nemůže mít důvěru cti dbalé Poslanecké sněmovny.

Jednou věcí je však výsledek hlasování nad formálním návrhem na vyslovení nedůvěry vládě Petra Nečase a druhou její faktické výsledky, kterými se zapíše do historie. A tady není problém doložit, že je jednoznačně nejhorší vládou České republiky, a nejspíš by bodovala i ve srovnání se špatnými vládami hlouběji v české minulosti.

Výsledek reformního úsilí je tragický. Připomeňme si, že smyslem celého reformního projektu pravice, se kterým šel už Mirek Topolánek do voleb roku 2006, bylo snížit státní zadluženost a povzbudit hospodářský růst. Skutečnost je taková, že HDP je stále pod úrovní roku 2008, od té doby nepřibyl ani o korunu. To jsou ztracená léta, která však hrozí pokračováním.

Někdejší reformní zápal je potichu likvidován ( Kalousek z roku 2012 opravuje Kalouska z roku 2007) zrušením superhrubé mzdy, nenápadnou obnovou progresivního zdanění fyzických osob, odstraněním stropu zdravotního pojištění, zvýšením příjmových daní a dalšími kroky. Zrušení starých nesmyslů však přichází příliš pozdě a na cestě jsou nové reformy a zásadní rozhodnutí, které by nejlépe prospěly, kdyby vůbec nebyly nebo byly aspoň odloženy (církevní restituce, daňová reforma, penzijní reforma, školné, zvyšování spoluúčasti ve zdravotnictví, destrukce sociální sítě).

Nečasova vláda však na kritiku vlastních opatření neslyší. Přitom se marně snaží uskočit před dříve nepředstavitelnou dluhovou lavinou. Sám Kalousek přiznal, že jen náklady na úrokovou obsluhu dluhu budou ve volebním roce 2014 činit 105 až 110 miliard korun. Podle oficiální zprávy jeho ministerstva bude ve stejném roce splatná největší porce českých státních dluhopisů v zahraniční měně.

Jak velký však bude státní dluh doopravdy, to se dá těžko odhadnout. Na konci června činil jen letošní přírůstek hrubé státní zadluženosti 185 miliard korun, protože se musí zajistit také finanční rezervy na evropské dotace, které byly zastaveny v důsledku selhání auditu Ministerstva financí ČR. Další peníze bude ministr Kalousek potřebovat na pokrytí chybějících daňových příjmů, protože tupé škrty ve státním rozpočtu systematicky ničí předpoklad, na kterém jsou jeho rozpočty postaveny - že ekonomika poroste.

Neporoste. Jsme už přes půl roku v recesi. Ještě v květnu se premiér Nečas pokoušel tvrdit, že je všechno v pořádku. Po summitu EU 24. května v Bruselu, který se snažil prosadit nějaká prorůstová opatření, poučoval:  „Udržitelný růst musí být ale postaven na zdravých veřejných financích. V tomto ohledu je Česká republika v hlavním evropském proudu.“

Nečas ví zřejmě něco, co Evropa neví. Doporučení Evropské rady k národnímu plánu reforem, které bylo o měsíc později zpracováno na závěr druhého cyklu hlubší koordinace hospodářských politik EU („evropského semestru“), zní na adresu ČR poněkud jinak. Uvádí, že plošné škrty, na které česká rozpočtová konsolidace zatím jednostranně spoléhala, omezily i prorůstové výdaje. A naznačuje hrozící fiasko: Povaha a rozsah konsolidace českých rozpočtů obsahuje závažné riziko, že v navazujícím období nebudou udržitelné.

Nečasova vláda tedy nepředstavuje žádný hlavní evropský proud, ale chromou kachnu v karanténě. Onou karanténou je fakt, že bylo potvrzeno také zastavení evropských dotací. Ve hře jsou stovky miliard korun, jejichž osud je přímo závislý na důvěře Bruselu, že česká vláda je schopna odstranit všudypřítomný korupční systém. Premiér Petr Nečas a osoba odpovědná za audit těchto prostředků, Miroslav Kalousek, mají tedy nelehký úkol dokázat, že právě oni dva jsou těmi „čistými“, o které se může Brusel při obraně peněz evropských daňových poplatníků opřít. Jak asi může uspět Kalouskova teorie, že „cena obvyklá se nedá zjistit“?

A co nás čeká, když se to nepovede? Pokud se má snížit letošní schodek státního rozpočtu na 105 miliard korun, musíme proti loňsku ušetřit 37 miliard. Protože však ekonomika neroste, vznikla potřeba dalších škrtivých opatření přesahujících dvacet miliard, která už jsou na cestě. Jenže zvýšení DPH, jeden ze zdrojů, na který se spoléhalo, nefunguje a zřejmě nepřidá očekávaných 24 miliard korun. Až je Kalousek zkusí vyždímat dalším omezením poptávky, strhne ekonomiku do ještě hlubšího poklesu a způsobí další pokles daňových příjmů, další potřebu škrtat – a tak dále.

Letošní finanční záloha na nevyplacené evropské dotace zatím přesahuje 60 miliard korun. Státní rozpočet počítal s přídělem 100 miliard korun, zatím přišly dvě miliardy. Tohle všechno budeme muset zaplatit. A na papíře jsou narýsovány další škrty do dalších let, které hrozí dopadnout podobně jako ty předtím.

Riziko, o kterém se mluví v doporučení Evropské rady, je tedy reálné. Tohle není udržitelné.

Rozhodnout si to ale musí lidé v ČR sami. Proto vyslovujeme nedůvěru Nečasově vládě a snažíme se přiblížit okamžik, kdy občané dostanou k novému volebnímu rozhodnutí příležitost.