Liberalizace poštovního trhu totiž vychází z evropské směrnice a na nás je, coby členském státu EU, tuto směrnici implementovat. Neznamená to však, že budeme se založenýma rukama sledovat, jak si s něčím takovým volný trh poradí. To by bylo značně neuvážené a pro mnoho lidí by to mohlo mít katastrofální důsledky.
Tentokrát mi to nedá a dříve, než se pustím do hlubšího rozboru problému, napíši pár poněkud osobních vět. Mám historický motocykl a rád relaxuji nejen jízdou, ale i tím, že provádím občasnou údržbu. Potřebné díly samozřejmě v obchodě posledních zhruba 20 let nevedou, tak mi nezbývá, než se spolehnout na soukromé inzeráty a internet. A tady je kámen úrazu. Pokud mi něco prodávající pošle pomocí některé soukromé společnosti, dost často se se svým balíkem minu. Jsem značně zaměstnaný, bydlím zhruba 40 kilometrů od Prahy, navíc jsem občas na zahraničních cestách… Leckdy proto takové doručování připomíná spíš akční komedii. Když mi naopak zásilka přijde „normální“ poštou, prostě si ji vyzvednu na pobočce pár metrů od bydliště, až budu mít čas. A tím se dostáváme k prvnímu problému.
Česká pošta si něco takového může dovolit, protože má již od Rakouska-Uherska vybudovanou hustou síť poboček, kde může uskladnit nejen můj balík, ale třeba i doporučený dopis s trestním příkazem pro pana XY. A zatímco já nedoručení svého balíku nějak přežiji, pro pana XY může něco podobného mít fatální následky. Soukromý poštovní přepravce si určitě otevře pobočku v Praze, možná dokonce několik poboček, nejspíš si otevře pobočku i v Čáslavi, ale vesnice o pár číslech někde v pohraničí pro něj atraktivní nebude. Je to úplně stejné jako v dopravě, kde si draví soukromníci zabrali nejlukrativnější trasy, a leckdy o ně mezi sebou i bojují – zatímco na lokálky se sami nepohrnou.
To ostatně věděl i americký prezident Benjamin Franklin, který v jednom z historicky prvních poštovních zákonů jasně uvedl, že poštovní služba má být dostupná.
V zásadě jsou zde tedy dvě možnosti. Buď jasně stanovit cosi jako „poštovní obslužnost“, která vymezí, kde budou muset pobočky být. Na tyto pobočky se pak uzavře výběrové řízení a stát bude vítězné společnosti proplácet jasně stanovenou „prokazatelnou ztrátu“.
Druhou možností je pak vznik garančního fondu, do kterého by všechny společnosti přispívaly a České poště by z něj byla ztráta kompenzována. Česká pošta by si tak mohla udržet jak pobočky, tak zaměstnance.
Podle mého názoru je zcela jasně lepší ta druhá možnost. Argumentů je celá řada. Zaprvé – Česká pošta dotyčné pobočky má, jsou funkční, a lidé jsou na ně zvyklí. Cílem nás politiků by přitom mělo být občanům sloužit, ne jim komplikovat život – a zrušit něco, co desítky let bezvadně funguje a budovat pak na stejném místě něco jiného, takovou komplikací bezesporu je.
Zadruhé – Česká pošta je se svými 33 tisíci zaměstnanci jedním z největších zaměstnavatelů v ČR. Krize ještě nedozněla a jejich případné hromadné propouštění – hovoří se konkrétně o 25% - by se dotklo koupěschopnosti tisíců rodin. A to by byl spolu s DPH, zrušením paušálů živnostníkům či výši spotřební daně z paliv další z drobných krůčků k tomu, abychom se z krize nikdy nedostali.
V neposlední řadě je Česká pošta státní, vždy tomu tak bylo (i v liberály obdivovaném 19. století) a nevidím důvod, proč bychom měli likvidovat další z atributů státu. Ano, konkurence České poště jistě prospěje – ale nesmí ji zničit. To by byl velmi špatný odkaz budoucím generacím.
PS: Kolegové z pravé strany politického spektra, konkrétně Starostové a nezávislí, to vidí úplně stejně. A když se na něčem shodne levice s pravicí, asi na tom něco bude.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
