Zeman: Užití prezidentského veta chápu jako alibismus a výraz zoufalství

Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, děkuji Milanu Štěchovi za pozvání do Senátu.

Chtěl bych navázat na svůj inaugurační projev, kdy jsem se zavázal, že svým dílem přispěji k uklidnění české politické scény. Je mi samozřejmě jasné, že toto je úkol, který nezvládne jakýkoliv jedinec, byť by to byl prezident republiky, bez pomoci ostatních. O tuto pomoc jsem vás přišel požádat.

Už včera na vládě jsem řekl, že bychom se měli snažit řešit nejdříve problémy, kde je určitá naděje, že dospějeme k shodě a ke kompromisu. Protože na konflikty je vždycky času dost, a teprve tehdy, až dokážeme absorbovat ty otázky, které tak příliš konfliktní nejsou.

Chtěl bych vás proto informovat, že jsem se rozhodl, a to v souladu s vůlí jak Poslanecké sněmovny, tak Senátu, s vůlí, která byla vyjádřena kvalifikovanou většinou - 3. dubna tohoto roku při příležitosti návštěvy předsedy Evropské unie pana Barrosa, podepsat tzv. Evropský stabilizační pakt zvaný "euroval". S vědomím, že se jedná o doplněk Lisabonské smlouvy, který v této fázi Českou republiku nezavazuje k finančním transakcím, protože tento závazek bude platit až při vstupu do eurozóny, a jen "bůh a sv. Václav" vědí, kdy vlastně do eurozóny vstoupíme.

Stejně tak jsem se rozhodl vztyčit vlajku Evropské unie na Pražském hradě. A to nikoliv vedle prezidentské standarty, ale na jednom z nádvoří, kde bude vlát společně s vlajkou České republiky.

Chápu, že pokračování integračních procesů v rámci Evropské unie je i v národním zájmu České republiky.

Rád bych - místo pustých frází - tento národní zájem konkretizoval alespoň jedním jediným případem, a tím jsou evropské, nebo spíše transevropské sítě. Dobře víte, že tyto sítě jsou financovány z kohezních fondů, pro něž neplatí onen známý princip N plus 2, tzn., že kohezní fondy budou existovat daleko delší dobu. A je v zájmu České republiky, aby si vymohla takové postavení, kde by Evropská unie ve svém vlastním zájmu spolupracovala na budování té části transevropských sítí, které budou procházet územím České republiky.

To je první bod, který bych vám chtěl sdělit.

Ten druhý bod bych uvedl slovy Johanna Wolfganga Goetha, který napsal knihu "Die Wahlverwandtschaften" – "Spřízněni volbou". Uvědomuji si, že my všichni – jak tady sedíme – jsme spřízněni volbou. Protože volební systém při volbě senátorů je v zásadě identický s volebním systémem při volbě prezidenta.

Chtěl bych na Senátu a senátorech ocenit především to, že aby se do horní komory vůbec dostali, pak jim k tomu nestačí stranická podpora, ať je jakkoliv významná. Že musí být především sami o sobě výrazné osobnosti, které osloví své voliče a získají jejich důvěru. A právě proto se v Senátu objevují i nestraničtí kandidáti, a o to důležitější je, že svoji podporu získali bez podpory jakékoliv politické strany.

Právě proto bych vám chtěl předložit námět, u něhož jsem si vědom, že o něm dnes nebudete jednat, a že bude předmětem sporu – spíše než v Senátu – v Poslanecké sněmovně. Námět na změnu volebního systému.

Jsem přesvědčen o tom, že by našemu volebnímu systému v zájmu větší participace občanů na politickém dění než je dnes – za prvé – prospělo, kdyby se snížilo preferenční procento z dnešních pěti na tři procenta. Ale chtěl bych vás varovat před návrhem, který naštěstí už v Senátu jednou neprošel, snížit toto preferenční procento na nulu, a to z toho prostého důvodu, že do Poslanecké sněmovny by pak byli vybíráni pouze občané z velkých měst, a zastoupení menších a středních obcí by kleslo na nulu.

Vždycky je dobré nějaké návrhy, než je předložíme, trošku domyslet – pokud máme čím.

Druhý návrh, který bych chtěl předložit k vaší úvaze, je zvýšení počtu volebních krajů. Zdůrazňuji – volebních krajů, nikoliv samosprávných krajů. Důvod je velice prostý. Dnes průměrně na kandidátce do Poslanecké sněmovny je 50 kandidátů. A když si představíte, že v kraji kandiduje 20 stran či hnutí, tak máte 1000 kandidátů na jedné krajské kandidátce, tedy množině těchto kandidátek.

A sami si odpovězte otázku, kolik z té tisícovky lidí voliči skutečně znají, takže je to tak trochu podvod na voličích, protože jsou nuceni, aby vybírali z anonymních kandidátů, které v životě neviděli a o nichž nic neví.

Domnívám se, že zvýšení počtu volebních krajů by jednak snížilo počet kandidátů, jednak umožnilo těmto kandidátům, aby svůj volební kraj objeli a seznámili voliče se svým programem, a že by to tedy zvýšilo participaci veřejnosti na věcech veřejných, čímž ani nemyslím politickou stranu jako skutečné věci veřejné.

A konečně třetí, a poslední bod, abych vás dlouho nezdržoval, se týká problému, kterému se říká panašování. Už jsem se setkal s téměř jednomyslným odporem všech politických stran proti této myšlence, a musím říci, že důvody tohoto odporu plně chápu, protože každá strana má zájem umístit na onu, dejme tomu, padesátičlennou kandidátku i lidi, o nichž nikdo nic neví, což se při senátních volbách buď vůbec nemůže přihodit. Anebo pokud se to přihodí, tak ti senátoři propadnou.

A panašování je v podstatě opakování pozitivní zkušenosti z komunálních voleb, která zde již dlouhodobě existuje. A já se domnívám, že ona možnost výběru napříč kandidátkami dává nejenom větší svobodu voličům, kteří nejsou sevřeni do svírací kazajky jedné, ať už jakékoli politické strany, ale vytváří velmi nepříjemný tlak na všechny, opakuji, všechny politické strany, aby do čela svých kandidátek dávaly skutečné osobnosti a nikoliv – kdysi, když jsem nebyl prezident, jsem tomu říkal šedivé myši, dnes musím volit zdvořilejší terminologii, takže dejme tomu – lidi bez výrazných osobnostních rysů. Doufám, že tento eufemismus vás poněkud potěší.

A právě proto, že se tím jednak zabraňuje politickým stranám umístit své vysloužilé funkcionáře na čelná a zdánlivě volitelná místa kandidátek, a jednak a především se - po vzoru Senátu - politické strany nutí k tomu, aby nezadupávaly do země výrazné osobnosti, ale naopak jich využily, a to zejména osobnosti z komunální, regionální, ale i podnikatelské a dalších sfér, prostě ti, kdo už v životě něco reálného dokázali.

Právě proto budu mít s prosazováním tohoto návrhu a zejména té části, která se týká panašování, v Poslanecké sněmovně zatracené problémy. Ale protože, jak víte, volební zákon musí schválit obě dvě komory, tak se obracím na vás s prosbou, abyste o tom alespoň přemýšleli.

A jako poslední argument bych uvedl, že panašování na parlamentní úrovni dnes existuje například ve Švýcarsku nebo v Lucembursku, což jsou shodou okolností dva nejbohatší státy Evropy. A já nebudu takový demagog, abych vám tvrdil, že se nejbohatšími státy staly právě kvůli panašování. Nicméně se zdá, že panašování nebylo u jejich bohatství žádnou překážkou, možná spíše naopak.

Mluvil jsem snad až příliš dlouho, ale snažil jsem se být konkrétní. Jako politik jsem se také občas naučil pronášet pusté zdvořilostní fráze na téma - jsem rád, že vás vidím, doufám, že budeme dobře spolupracovat, a kromě toho nic neříci...

A já bych si velmi přál, abych v Senátu našel oporu a spojence v této, ale samozřejmě i v dalších věcech, právě proto, že jsem se senátory spřízněn volbou.

Nechci zbytečně vetovat žádné zákony. Veto je podle mého názoru alibismus. Veto je výraz jakéhosi zoufalství. A veto je také důkaz toho, že prezident republiky se nesnažil s oběma komorami Parlamentu před svým vetem řádně diskutovat, přednášet svoje argumenty a případně být přesvědčen argumenty těchto komor, protože každý z nás má právo na změnu svého názoru.

Nicméně zcela závěrem, paní senátorky, páni senátoři, dovolte mně, abych vám poděkoval za jednu věc, kterou jste nedávno udělali. A sice, že jste prakticky jednomyslně zamítli návrh na změnu jednacího řádu Poslanecké sněmovny, protože jsem ohlásil těsně po svém zvolení prezidentem, že tento zákon přes veškeré výhrady k institutu veta budu vetovat z toho prostého důvodu, že pravidla se nemají měnit v průběhu hry a že jestliže jakákoli politická strana neprojde ohněm voleb, neměla by vylepšovat svoje postavení na úkor stran, které tímto ohněm prošly.

Děkuji vám, že jste mě přijali, a těším se na další spolupráci!

(Senátorky a senátoři povstávají. Následuje déletrvající potlesk.)