„Environmentální luxus“. Až čtvrtina elektřiny může chybět. Ekonom Smutný mluví o taškařici, ale sranda to není

Německo podle zprávy Spolkové agentury pro sítě (BNA) vyrobilo v minulém roce 55 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Vy určitě nepatříte k těm, co by za to našim západním sousedům aplaudovali. Vidíte přesto v tom výsledku něco pozitivního?

Péče o zdravé životní prostředí je potřebou pro všechny odpovědné lidi na této planetě, nesmí se ale stát jen záminkou k ovládání občanů strachem a šířením klimatické hysterie. Z toho totiž na hony kouká prvořadé úsilí klimaticko-energetického komplexu zajistit si lobbisticky obrovské zisky na masové šíření technologií, jež jsou postaveny na povětrnostních podmínkách. Ve skutečnosti s občasnými zdroji energie (OZE), dnes dominantně solárními a větrnými, nejsou spojeny nízké, ale naopak obrovské a stále rostoucí náklady.

Na jedné straně tak nesmírně bohatnou ti, kdo jsou se zeleným byznysem spojeni, na straně druhé vše musí zaplatit občané ve svých účtech za elektřinu, plyn, ale také rostoucími „trestnými“ emisními daněmi uvalenými na benzín, naftu, letecký petrolej, bydlení a tak dále. Jen ekonomicky zajištění, odpovědní a informovaní občané budou činit vše možné pro udržitelné životní prostředí, prudce zchudlí lidé si takový „enviromentální luxus“ nebudou moci dovolit – bez skrupulí v kamnech třeba spálí jakékoli plasty a jiné odpady, aby měli dostupné teplo.

Evropská unie ve své zanícenosti pro zelené zítřky s něčím takovým určitě nepočítá. Jaká další opatření v blízké budoucnosti hrozí snížením životní úrovně běžné populace?

K emisním povolenkám, kterými zeleným oligarchům vlastně všichni spotřebitelé mj. asi jednou korunou z každé spotřebované kWh elektřiny nechtěně dotačně financují jejich miliardové příjmy, přijdou od roku 2027 emisní cla na produkty, jež země Evropské unie ve stále větší míře dovážejí ze zemí jako Čína či Indie. Evropská komise toto clo nazvala Mechanismem pro úpravu uhlíkových hranic (Carbon Border Adjustment Mechanism, CBAM). I když oficiálně to má zabránit tomu, aby podniky v EU po tvrdém uplatnění emisních certifikátů CO2 přesouvaly svou výrobu do zemí mimo Evropu. Ve skutečnosti si země EU dále zdraží dovoz životně důležitých komodit a služeb (například ocele, cementu a dalších), jež už dle stále restriktivnějších ekologických podmínek, a tedy ani ziskově, nepůjde v EU produkovat.

Je sice pěkný výsledek, že Němci své emise od roku 1990 snížili o 36 %, ale ve stejném období je Čína a Indie zvýšily o bezmála 400 % a otevírají stále nové uhelné zdroje. O čem se v EU vlastně bavíme, je omezení emisí hlavně z elektroenergetiky, svět je stále z více než 80 % spotřeby primárních zdrojů energie závislý na uhlí, ropě a zemním plynu a dle americké vládní Agentury pro informace v energetice tento podíl do roku 2050 dále poroste, protože rozvojové země nemají alternativu jiných zdrojů pro svůj hospodářský růst.

Obnovitelné zdroje budeme muset čím dál více využívat i u nás. Jak si s tímto vynuceným způsobem výroby a dodávání energie poradí česká ekonomika?

K občasným zdrojům energie, které v českých podmínkách mají v solárech maximálně 13% roční časovou využitelnost a ve větrnících nejvýše 23 %, se musí v elektroenergetické soustavě vždy zachovat stabilní zdroje, které spolehlivě dodají elektřinu, když slunce nesvítí a vítr nefouká. To může být na rozdíl od tvrzení zelených propagandistů souběh nefunkčnosti kdykoli a hlavně za tzv. temného období (německy Dunkelflaute). Typicky to platí pro situaci mrazivé inverze.

Představa, že vzniklou obří díru v dodávkách elektřiny mohou zacelit bateriová úložiště či zdroje spalující zelený vodík vzniklý elektrolýzou demineralizované vody (55 kWh elektřiny a 11 litrů upravené vody potřeba na výrobu 1 kg vodíku, který musí být stlačen a zchlazen na mínus 252 °C a jehož logistika je velmi složitá a drahá), naráží na obří náklady a tedy i ceny takto vyprodukované energie. Dle výpočtu předního českého energetického experta prof. Františka Hrdličky z ČVUT by obří baterie pro zajištění dodávky elektřiny pro Česko na pouhých 24 hodin přišla na cenu srovnatelnou s HDP ČR (asi 6 000 miliard korun) a s životností asi 10 let. Jedna kilowatthodina z baterie tak přijde i dle optimistické kalkulace společnosti Tesla na 2200 korun (nikoli MWh, ale skutečně jen 1 kWh).

Přestože německé ministerstvo hospodářství a ochrany klimatu oslavuje, že „padesátiprocentní hranice získané elektřiny z obnovitelných zdrojů energie byla pokořena“, může dlouhodobě fungovat neustále rostoucí podíl OZE na celkové produkci energie za cenu ekonomické stagnace či poklesu?

Výsledkem takové zelené tranzice příkladně na Německu je budování paralelních dvou větví energetiky: politicko-ideologické upřednostňovaných a již 23 let dotovaných OZE (dnes je se 150 GW vlastně rovna dvojnásobku nejvyššího denního zatížení soustavy v Německu) a trpně přijímaných „rezervních, záložních“ zdrojů z uhlí (38 GW) a zemního plynu (32 GW), které dostávají dotační, tzv. kapacitní platby, jež provozovatelům kompenzují ztráty z omezování výroby. Poslední tři moderní jaderné elektrárny si atomem vystrašení Němci pod vedením populistických politiků zavřeli 15. dubna 2023. Kapacita zeleného vodíku zatím v Německu neexistuje a má se zřejmě ze 100 % do země dovážet, snad z Afriky a Chile. Nad tím vším se buduje zcela nová distribuční síť, která se speciálními datovými centry a zapojením umělé inteligence musí zvládat v minutových intervalech obrovskou výkonovou nerovnováhu zaviněnou závislosti OZE na povětrnostních podmínkách.

Nelze se tedy divit, že běžná cena elektřiny v Německu je kolem 0,40 eura/kWh (9,80 Kč), a někteří experti se domnívají, že s dalším plánovaným (ale nereálným) růstem instalovaného výkonu OZE na 350 GW v roce 2030 (80% podíl na energetickém mixu) a na 700 GW v roce 2035 (100% podíl v energetickém mixu) cena elektřiny vyskočí až na 0,80 eura/kWh (19,60 Kč). Už současná cena elektřiny je ale pro německý průmysl nepřijatelná, kdy například šéf koncernu Volkswagen Oliver Blume pro zachování konkurenceschopnosti obří německé automobilky požaduje finální cenu elektřiny 0,07 eura (1,70 Kč). Firmy v Německu, kde vládě v Berlíně docházejí prostředky na dotování těchto cen energie, již opouštějí zemi a přenášejí výrobu do Asie či Ameriky.

Česko jde už léta bezmyšlenkovítě ve stopách svého západního souseda a nejinak je tomu i v případě energetiky. Čeká nás tedy stejně neblahý vývoj?

Podobnému vývoji čelíme v České republice, kde se kopírují německé dotace do solárů a větrníků, a dokonce předčasně se má ukončit výroba z uhlí bez myslitelné náhrady, nejpozději mají být všechny tepelné elektrárny odstaveny už v roce 2033. Německá vláda ovšem dosud nerevidovala svůj plán ukončit produkci energie z uhlí až v roce 2038. A nebude to moci učinit, protože nemá peníze na rychlou výstavbu 55 velkých paroplynových elektráren (výkon 25 GW), které by měly uhelné zdroje přechodně nahradit, než je zase má substituovat zelený vodík. Koncem roku 2023 Spolková agentura pro sítě (BNA) vydala zprávu, která v kruzích expertů vyvolala senzaci. Ovšem česká média ji „velkoryse“ pominula, protože není v souladu s mainstreamovým zeleným narativem. Přinejmenším do konce března 2031 vlastně vládě zakázala odstavit 26 velkých uhelných elektráren, jež jsou dle BNA „zcela nezbytné pro stabilitu sítě“.

Ovšem v rámci politické taškařice jménem dekarbonizace tyto zdroje budou postaveny mimo trh (tedy jakoby v systému nebudou existovat) a budou dostávat peníze ve formě kapacitních plateb mj. za to, že jsou v pohotovosti pro případ potřeby. A ty samozřejmě nastávají neustále, nejen v zimě. Zájemci o tuto tematiku vše mohou velmi dobře sledovat a analyzovat v Německu i další zemích na portále Electricity Maps.

U nás to bude fungovat podobně?

Ne. Česko si totiž kapacitní platby na uhelné a plynové zdroje v Bruselu „zapomnělo“ dojednat. Česku tak už v roce 2025 hrozí, že se stane vysoce závislým na dovozech (dosud export 10-12 % produkce), jež v krizových zimních měsících nebude ani odkud importovat (Němci také dovážejí) a může ve špičkách spotřeby o pracovních dnech chybět až ¼ stabilní elektřiny. Uvažovaná „regulace na straně spotřeby“ by nutně v takové situaci znamenala odstavování velkých a energeticky náročných průmyslových firem.

Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.

ODS
předseda vlády

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Jaké jsou hlavní negativní důsledky toho, že podíl standardních zdrojů energie v Německu klesl pod polovinu?

Německý příklad sebevražedného charakteru německé zelené tranzice s nechvalně proslulým názvem Energiewende, lze dokumentovat následovně: mezi říjnem 2022 a 2023 musela německá vláda z peněz daňových poplatníků částkou 12 miliard eur (cca 295 miliard korun) dotovat náklady na činnost OZE, které kvůli jejich vzájemné kanibalizaci v obrovské typicky letní nadprodukci, nejsou s to vyrovnat výrobní náklady. Letos to nebude jiné. Jaká je cesta? Německo loni poprvé po 20 letech dovezlo asi o 10 TWh více elektřiny, než dovezlo. V zahraničí jsou prý nižší ceny. Přitom pro zrušení dotací by bylo nutné výkupní ceny silové složky elektřiny ještě zvýšit a ještě více tak zatížit už dnes nepřijatelné vysoké ceny elektřiny pro spotřebitele, kde už náklady na regulované položky jako distribuce, daně a poplatky tvoří drtivou většinu konečné ceny. Podobný vývoj jako Německu se dá očekávat v cenách elektřiny (a i plynu) také v Česku, protože, jak ukázala minulá energetická krize, obchodníci se v touze po maximalizaci zisků „referenčně“ řídí cenovým vývojem burzy v Lipsku, i když se tam z české produkce elektřiny prodá maximálně 10 %.

Snížení emisí využitím obnovitelných zdrojů energie tedy významem zdaleka nevykompenzuje všechna ta negativa?

Ano, obnovitelné zdroje při vhodných povětrnostních podmínkách omezením výroby z uhlí a plynu pomáhají sice snížit emise, ale zároveň tak činí za stále vyšších nákladů, které jsou doslova zničující pro průmysl a i domácnosti. Výsledky vidíme: v deindustrializaci a politických důsledcích stoupajících protestů jak proti vládě v Berlíně, tak v Praze. Takto Evropskou unií po souhlasu národních vlád zvolená zelená tranzice, kterou nezvládá ani průmysl tvořící HDP a ani domácnosti omezující spotřebu, což vede také k poklesu HDP, je nerealizovatelná a bude mít za následek jednak obrovské sociálně-ekonomické škody, jednak se může přeměnit v nástup krajních politických sil a extremistů. Nedávné vítězství Geerta Wilderse v Nizozemsku a obrovský vzestup politických preferencí pro Alternativu pro Německo (s 23 % již druhá za CDU/CSU s 32 %, vládně koaliční strany SPD 15%, Zelení 12 % a FDP 5%) jsou důkazem takového vývoje v důsledku stále více nespokojených evropských voličů.

Ale to se zatím týká jen pár evropských států, ačkoli je mezi nimi i ten nejmocnější. Co to však znamená pro Evropskou unii jako celek?

Evropská unie a její země zásadně ekonomicky oslabují a samozřejmě tím i geopoliticky. Přitom by měly mj. nyní v konfrontaci s největším vojenským konfliktem v Evropě od 2. světové války v podobě agrese Ruska proti Ukrajině začít výrazně investovat do své obrany s cílem odradit Rusko od dalších expanzívních plánů. Je absurdní, že zbrojním firmám v zemích EU jsou v důsledku zelené agendy (důsledně aplikující normu enviromentální udržitelnosti ESG) omezovány a někdy doslova odmítány úvěry na další rozvoj zbrojních kapacit. Ve vojenských výdajích západní země v Evropě zoufale a pacifisticky zaostaly po pádu železné opony s naivní (zejména německou) představou a politikou, že Rusko se dá „zcivilizovat“ vzájemně výhodným obchodem (zkolabovala tak tzv. Ostpolitik premiérů Gerharda Schrödera – SPD, Angely Merkelové – CDU, s heslem „Wandel durch Handel“. Změna obchodem). Unijní ideologie Green Deal tak zásadně oslabuje schopnost zemí EU čelit destruktivním praktikám Ruska i stále asertivnějšímu chování a mocenským ambicím Číny.

V Česku meziročně klesla výroba elektřiny o 10 procent na 72 terawatthodiny (TWh) elektřiny, což je nejnižší výroba elektřiny v zemi od roku 2002. Jakým způsobem lze na tuto skutečnost pohlížet a co taková úspora ve svém důsledku znamená?

Výsledkem slepé sázky na v konečných důsledcích nesmírně drahé občasné zdroje energie jako plánovaná dominantní síla v energetice je tak drahá energie, že vrátila jak německou, tak českou ekonomiku o desítky let zpět. Pokles spotřeby elektřiny i plynu je v drtivé části zaviněn hospodářskou recesí, v daleko menší míře v úsporách energie, když pomineme úzkostlivé šetření domácností.

Ing. Jozef Síkela

BPP
ministr průmyslu a obchodu

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Existuje v Německu oponentní názor k tomuto vytyčenému směru ve využívání energií?

Existují, ale jsou zatím minoritní. Mezi jinými je možné uvést jednoho z nejvýznamnějších německých ekonomů, profesora Sinna. Německo dává svou klimatickou politikou „negativní příklad celému světu“, řekl bývalý prezident respektovaného ekonomického institutu Ifo Hans-Werner Sinn. V nebývale otevřeném a kritickém rozhovoru uvedl, že Německo „nemá šanci“ dosáhnout cíle spolkové vlády zbavit se fosilních paliv do roku 2045, přesto dělá z 83 milionů obyvatel pokusné králíky. Řeči o Green Dealu jako vzoru pro svět a konkurenční výhodě jsou pouhou propagandou, řekl v rozhovoru pro Neue Osnabrücker Zeitung (NOZ) Sinn. Dalším ostrým kritikem německé Energiewende je bývalý čelný politik a energetický expert profesor Fritz Vahrenholt.

Jaderná energie už je u našich západních sousedů definitivně passé?

Opoziční konzervativní pravicový blok CDU/CSU v médiích opakovaně označil odstavení jaderných elektráren za chybu a naznačuje, že v případě vítězství v parlamentních volbách 2025 to bude chtít revidovat. To ale bude běh na řadu let, protože jaderné elektrárny, za něž dostali provozovatelé odškodnění v řádu mnoha miliard eur, se již demontují. Němci by museli modernizovat tuto technologii, zajistit si s předstihem palivo a hlavně, s politickou deklarací konce jaderné energetiky, kterou kancléřka Merkelová vyhlásila už v roce 2011, Němci přestali tento obor studovat a zoufale jim chybí kvalifikovaný jaderný personál. Nicméně při posledních průzkumech veřejného mínění je už nadpoloviční většina Němců nakloněna návratu k jaderné energetice.

Když vidíme, kam to v Německu spěje, může Česká republika, ač pod tlakem národní i unijní zelené lobby a ideologie, sejít z cesty kopírování podstaty německé Energiewende a přestat stavět také na solárních a větrných zdrojích a jejich zpětinásobení do roku 2030? Co by k tomu bylo zapotřebí?

Koncept zakotvený v Národním klimaticko-energetickém plánu (NKEP, viz tabulka) je iracionální a dovedl by Česko do energetické a tím i ekonomické katastrofy.

Vládou schválený model NKEP predikuje výrobu elektřiny pouze v celoročních bilancích, model ignoruje dodávku 24/7/365, takže výsledek je deformovaný.

Hlavní zdroj energie	Jednotka	2022			2030			2050
Hlavní zdroj energie	Jednotka	inst. výkon v GW	koef. využití	brutto výroba v TWh	inst. výkon v GW	koef. využití	brutto výroba v TWh	inst. výkon v GW	koef. využití	brutto výroba v TWh
Jaderné	GWe	4,3	0,83	31,26	4,3	0,83	31,14	5,9	0,83	42,72
Solární	GWe	2,1	0,13	2,39	10,1	0,13	11,08	26,1	0,13	28,64
Větrná	GWe	0,3	0,23	0,60	1,5	0,23	3,05	5,5	0,23	11,18
Zemní plyn / Vodík	GWe	2,4	0,31	6,52	3,2	0,31	8,60	4,0	0,31	10,74
Uhlí	GWe	9,4	0,50	41,17	3,0	0,50	13,08	0	0,50	0,00
Celkem		18,5		81,95	22,1		66,95	41,5		93,29

Tabulka: Jiří Marek, think-tank Realistická energetika a ekologie

Výroba elektřiny by v roce 2030 kvůli 6,4 GW výkonu z uhlí prudce klesla, přičemž i v tabulce uvedená výsledná brutto produkce 66,95 TWh musí být ještě ponížena zhruba o 10 TWh kvůli vlastní spotřebě elektřiny v elektrárnách a ztrátám v síti. Navíc se samozřejmě sčítá celoroční produkce z OZE a účelově se pomíjí fakt, že například v lednu 2023 tehdejší kapacita 2,5 GW v solárních zdrojích dle statistiky Energetického regulačního úřadu vyrobila pouhý podíl 0,6 % z celkové bilance elektroenergetiky. Pětinásobek plánovaného výkonu ve FVE v roce 2030 by při projekci na reálnou situaci ledna 2023 přinesl jen 3 % elektřiny, pětinásobek z větru 5 %. Ovšem snížením výkonu znuhlí z 9,4 GW v roce 2022 na pouhé 3 GW by znamenal výpadek výroby elektřiny v lednu 2030 o 68 procent a pětinásobek OZE by z toho nahradil jen 8 %! V tabulce a NKEP uvažovanou jednu velkou paroplynovou elektrárnu navíc kvůli chybějícím dotacím a neexistujícím kapacitním platbám v Česku nikdo do roku 2030 nepostaví. Ovšem uhelné zdroje mohou vinou drahých povolenek skončit už v roce 2025. S tímto plánem slepě přijímajícím unijní dekarbonizační požadavky (které Německo, samotná vedoucí země zelené tranzice EU, jak uvedeno výše, sama neplní) by Česká republika spáchala doslova energetickou a tím také sociálně-ekonomickou sebevraždu.

Ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkelu ani celou Fialovu vládu tohle netrápí?

Je dokonce zarážející, že Evropská komise v komentáři k českému NKEP předloženému do Bruselu ke schválení sama upozornila Českou republiku, že před plánováným zprovozněním nových velkých jaderných reaktorů (nejspíše až ve 40. letech) nemá země dost zdrojů, aby jimi pokryla plánované odstavení uhelných zdrojů. To je asi v poslední době to nejhorší vysvědčení, jak vláda ČR a celá její administrativa (ne)obhajuje legitimní národní zájmy.

Spolek Realistická energetika a ekologie už několik let na všech fórech a úrovních upozorňuje, že než dokážeme vybudovat a zprovoznit novou flotilu jaderných elektráren, která má dominovat energetickému mixu (nejlépe po příkladu Francie), nemůže se vzdát zdrojů z uhlí, protože je v klíčovém výkonu, což se týká také teplárenství, nemá fakticky co nahradit.