Ve srovnání se západní Evropou u nás není tak časté, že veřejnost takto odsoudí extremismus. Čím to podle vás je?
Mnohdy asi panuje představa, že na podobných akcích stojí proti sobě jen různé typy „extremistů“; že mezi těmi, kteří pochodují, a těmi, kdo blokují, není podstatný rozdíl a „normální člověk“ je nad obojí povznesen a spořádaně se věnuje práci nebo rodině. Svoji roli mohou hrát také určitá lhostejnost vůči společenským problémům obecně nebo i částečné sympatie k tomu, co neonacisté hlásají.
V Brně budou mezi blokujícími občany i regionální politici. Měli by se vůči extremismu občansky vymezit i politici z „vyšších pater“ české politiky?
Ano, ale mělo by se opatrněji zacházet se slovem extremismus. Často se používá jako nálepka, která má delegitimizovat jakýkoli postoj, který je „příliš daleko“ od politického středu, ať už je daleko směrem k iluzi rasové čistoty nebo směrem k prohlubování a rozšiřování demokracie a samosprávy. Pro mě je ale mezi neonacisty a například lidmi ze squatterského hnutí propastný rozdíl a tento rozdíl je v pojmu extremismu setřen. Pokud to slovo vůbec používat, tak jen pro takové aktivity, které otevřeně usilují o to, zbavit některé skupiny obyvatelstva základních práv a jejichž stoupenci se uchylují k násilí nebo k němu vybízejí.
Jak jsme na tom obecně v ČR s tolerancí a vůči etnickým menšinám? A jak je to s tolerancí extremismu?
Máme historickou zkušenost s menšinou, která přispěla k okupaci našeho státu jiným státem. To samozřejmě poznamená každou společnost. Reakcí na válečné události bylo vyhnání či odsunutí oné menšiny, což přispělo k tomu, že česká společnost se stala příliš stejnorodou a má malou schopnost budovat solidaritu napříč etnickými nebo kulturními odlišnostmi. Když se dnes vynořuje potřeba takové solidarity, reakce jsou často šovinistické a xenofobní a velká část společnosti je k takovým reakcím relativně tolerantní. Na druhou stranu většina obyvatel se k nim aktivně nepřidává.
Neonacisté v Brně cílí na sociálně vyloučenou lokalitu tzv. brněnského Bronxu. Co by měl stát dělat pro odstranění takových ghett?
Není to jen o roli státu. Ten by měl například vytvořit podmínky pro rozvoj sociálního bydlení, integrovaného vzdělávání a komunitní práci, ale úspěch závisí i na postoji místních samospráv a samozřejmě samotných skupin, které sociálním vyloučením trpí. Bez jejich spoluúčasti a schopnosti kolektivního jednání, které překoná individuální či rodinné zájmy, budou i dobře míněné státní programy příliš paternalistické, budou se realizovat příliš „shora“, bez dostatečného citu pro skutečné potřeby těch, jimž mají pomoci.
Co mohou udělat sami Romové a jejich vlastní občanská sdružení a organizace? Na jaké úrovni je podle vás romská občanská společnost?
Nerad bych jim udílel jakési knížecí rady. Ale obecně je známým fenoménem, že schopnost systematické občanské angažovanosti schází nejčastěji právě tam, kde by jí bylo nejvíc zapotřebí, totiž u sociálně nejslabší části populace. Má to bohužel svoji logiku – mezi nedostatkem ekonomického a sociálního či kulturního kapitálu je zjevně určitá vazba. Zlepšení se patrně neobejde bez zapojení střední třídy, jejíž příslušníci se nespokojí s tím, že „unikli z ghetta“, ale svým způsobem najdou cestu zpátky a vezmou to ghetto za své, stanou se jeho mluvčími.
Jak se díváte na možnost přijímání uprchlíků v ČR, zatím zde budí silnou xenofobii i současný minimální počet domácích muslimů?
Kapacita každé země přijmout a integrovat nově příchozí je omezená. Není to jen otázka zdrojů, ale také mentality domovského obyvatelstva; bez jistých kulturních dovedností, potřebných pro vyrovnávání se s cizím a neznámým, převáží ve veřejném prostoru strach z cizího – xenofobie. Ty kapacity nicméně nejsou nic provždy daného, je možné a je nutné pracovat na jejich zlepšování, pokud máme být věrni ideálům, na kterých náš stát vyrostl.
Co se týče muslimů, řekl bych, že navzdory islamofobní vlně, která se zvedla začátkem tohoto roku, nemá toto téma dostatečný potenciál, aby si na něm někdo vysloveně založil politickou kariéru. Lidé jako Martin Konvička budou časem nuceni hledat další terče a nějak tu agendu rozšířit.
Jak vidíte perspektivu Strany zelených v České republice a její šance vstoupit opět do Parlamentu, eventuálně do budoucí vládní koalice?
Jsem optimista, pokud jde o vstup do Sněmovny (v Parlamentu už jsme – máme několik senátorů). S potenciální koaliční spoluprací to bude obtížnější, protože bychom potřebovali partnery, kteří by byli z našeho hlediska dostatečně ekologicky a zároveň sociálně citliví. A vstup do vlády už zeleným jednou uškodil. Nicméně jakékoli úvahy na toto téma by byly jen spekulací.
Co by měl podle vás aktuálně akcentovat program Strany zelených, jaká témata mohou podle vás oslovit občany?
Jsem jedním ze signatářů platformy Zelená re:vize, která se snaží nasměrovat SZ k některým tématům běžným v programech západoevropských zelených stran. Nemá jít o nějakou razantní programovou změnu, spíš je to otázka většího důrazu v některých oblastech, např. v sociálních otázkách nebo v kritice současného ekonomického modelu.
Dnes existuje obrovský rozpor mezi tím, co lze vyčíst z odborné literatury, publikované v reakci na finanční krizi z roku 2008 nebo na politiku tzv. austerity, a tím, jak se daří, resp. nedaří, toto poznání promítnout do politické praxe. Je to něco podobného jako s klimatickou změnou – víme, co bychom asi měli dělat, ale politicky se to neprosadí. Odborně se tomu říká kognitivní disonance – člověk jedná v rozporu s tím, jak ví, že by jednat měl. A protože u zelených je procentuálně asi více intelektuálů a akademiků než v jiných stranách, ta disonance je pro nás o něco méně snesitelná.
Ale abych uvedl nějaká konkrétní témata. Momentálně jsme zahájili kampaň na obranu limitů těžby. Podle mého názoru velmi dobře zvolené téma. Ukazuje, jak může být klasická fosilní ekonomika neslučitelná s pojetím země jako domova, nejen zdroje surovin; to samozřejmě platí na planetární úrovni, ale tady je to vidět v malém, velmi konkrétně, a proto pro veřejnost srozumitelněji. Navíc je to téma, na kterém lze demonstrovat falešnost pozice zastávané tradiční levicí, která říká, že musíme ustoupit od ekologických požadavků, abychom zachránili zaměstnanost a předešli sociálním problémům. Ve skutečnosti se už dvacet let mohl ten region systematicky připravovat na přechod na jiný typ ekonomiky a právě do takového přechodu mohly směřovat zisky z uhlí. Místo toho se situace účelově zablokovala v současném stavu brzdícím rozvoj a odbory výměnou za hubený podíl na rentách uhlobaronů prodávají budoucnost těch, jejichž zájmy by měly hájit. To není jen neekologické, je to taky asociální.
Druhým tématem, ke kterému chceme dělat kampaň, je TTIP. Opět vysloveně zelené téma, protože umožňuje vést diskusi nejen o této konkrétní smlouvě, ale vůbec o dopadu tzv. volného obchodu na společnost.
Měla by Strana zelených nějak změnit svou komunikační strategii s ohledem na tradiční i nová média?
To si vůbec netroufám posoudit. Přenechám to našemu PR oddělení.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Daniel
