Historik Skála z KSČM: Uprchlická krize je debaklem „happyendu dějin“. Evropa se chaosu na export, který ji chce držet pod krkem, už musí konečně postavit

31. 8. 2015 19:59

ROZHOVOR Historik a zahraničněpolitický expert KSČM Josef Skála se pro ParlamentníListy.cz zamýšlí nad příčinami a možnými následky uprchlické krize. Ti, kteří současnou tragickou situaci zavinili, podle něho chtějí vytvořeným chaosem držet pod krkem celou Evropu. Skála vyzývá, abychom se nenechali urážet, že jsme rasisté.

Historik Skála z KSČM: Uprchlická krize je debaklem „happyendu dějin“. Evropa se chaosu na export, který ji chce držet pod krkem, už musí konečně postavit
Foto: red
Popisek: PhDr. Josef Skála, CSc. (KSČM)

Němci očekávají, že počty žadatelů o azyl během letošního roku dosáhnou rekordního čísla 800 tisíc. Historicky patří Německo vedle Švédska k zemím, které přijaly nejvíce imigrantů. Žádají proto nyní jejich přerozdělování a koordinované řešení. Neměli bychom dát za pravdu těm, kteří označují českou společnost za rasistickou, a začít jednat v rámci unijní jednoty a ochotně imigranty přijímat a poskytnout jim základní zaopatření? Jaké kroky by teď EU měla dělat?

Nás dějiny tvarovaly jako národ plebejský, a ne velkopanský. Skutečného rasismu, toho nadutého a krutého – a ne jenom hospodských vtípků, které nikomu nezkřiví ani vlásek – je tu nesrovnatelně méně než u většiny sousedů. Nenechme se trapnými nálepkami urážet od těch, kdo uprchlickou krizi zavinili anebo jejich chamtivé idiocii bezhlavě fandili. Na tom, zda z čiré hlouposti nebo přízemního kariérismu, už dnes nezáleží.  

EU se samozřejmě musí nějak postavit i k následkům. Přesněji, následkům následků. Zatím si neví vůbec rady ani s nimi. Těch pár papalášů, kteří si o příčinách troufnou aspoň špitnout, se ovšem ke skutečným prazdrojům nedopracovalo ani na „Přihořívá!“. Uprchlická krize – stejně jako protektorát nad Řeckem a válka na Ukrajině – jsou z debaklů „happy endu dějin“, jehož fanfáry tu roky opruzovaly. Z pravých „vítězů studené války“ – a  dementních mrákot, na něž vábila lidi.   

Bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann řekl, že pokud se na řešení přistěhovalecké vlny nebudou podílet všechny země EU, bude nutné přistoupit k obnově hraničních kontrol. Kromě toho nedávno zaznělo, že pokud zavede hraniční kontroly Německo, Česká republika se přidá. Blíží se konec Schengenu? A šlo by o správný krok?

Když se „pravdoláska“ prodrala ke korytům, vyrazila „stříhat dráty“. Chlapy, kteří ty hranice hlídali, vláčí dodnes jako zločince. Schengen zůstane tím, co si píše na čelo, jedině zázrakem trumfujícím evangelia. Než z něj zbude jen rachitické torzo, bude nám „ředitelna Evropy“ rozepisovat kvóty, z jejichž nadílky se nestačíme divit.

Bavorský ministr mluví za kapitál, který si nahrabal jak v zemích, odkud uprchlická vlna míří, tak u nás i jinde v Evropě. Nás obral záchvat „spojenecké vděčnosti“ i o trhy na Středním východě a v severní Africe. Průmyslové koncerny, které tam měly skvělé renomé, k tomu přidal jako nášup. Tím větší máme právo nešilhat přes plot. Jednat ve vlastním zájmu.

Správná nebyla politika vedoucí k uprchlické krizi. Osud Schengenu rozhodnou její následky, a ne úvahy, co „by bylo správné, kdyby“. V sázce není jen Schengen. Eurohujerům hrozí generální frustrace.  

Až by to skončilo až u „drátů“ – ať tam, co už byly, nebo kolem „pevnosti Evropa“ – mrákoty „pravdolásky“ dostanou ránu z milosti. Všem, kdo k nim zůstali imunní, to nabídne satisfakci sice hořkou, o to však zaslouženější.      

Evropa potřebuje pracovní sílu a podle některých analytiků se bez imigrace neobejde. Proč tzv. uprchlické krize nevyužít a neudělat maximum pro integraci a asimilaci imigrantů? A čím to, že třeba i mnoho nám kulturně blízkých Ukrajinců, kteří mají vysokoškolský diplom, sem jde pracovat jako dělníci nebo pokladní v marketech?

Flikovat mrákotu, co už krachuje, tím, že se dudlá z palce její dvojče, není jen groteskní. Tváří v tvář všemu, co se na nás valí, je to i vysloveně riskantní. Poslední z fantasmagorií v pořadí se asi opravdu ukájí nadějí, že spousta vzdělaných talentů, po nichž pase globální kapitál, se s gustem usadí právě u nás. Terminus technicus pro hon na talenty zní  „brain drain“. Český překlad – „únik mozků“ – ho obrací naruby. Dezerci špičkové šedé kůry ze zubožených zemí připisuje jen jí. „Drain“ však znamená „drenáž“. A tedy cílené tunelování intelektuální extraligy. Amerika – a pár dalších metropolí, kam míří světového zisku nejvíc – na to má „skauty“, co jí ty talenty stahují už jako studenty. Proseje si je už na vlastních univerzitách. A ty, co si vyselektuje, koupí za peníze, na něž nemáme.  

Tím spíš, že velká část našich produkčních kapacit, kde by se takové talenty zhodnotily, je nenávratně pryč. Montovny a sklady, „obchodní galerie“ a „call centra“ potřebují pracovní sílu, u níž je větší invence spíš na obtíž. „Gastarbeitery“ do produktivní výroby poptávala „technologická struktura“, řečeno s Kondratěvem, které už ujíždí vlak. Hlavně z Itálie, Jugoslávie – a maximálně Turecka, jež bylo tehdy ovšem sekulárním státem. Ti muži měli rodiny doma – a tam se pak z velké části i vraceli. Muslimské enklávy na západoevropských předměstích jsou z jiného soudku. Horkou bramborou jsou i pro země obézní z koloniální loupeže. Zkoušet se po nich opičit je pozvánka do čistých ztrát, rizik a dramat. Ukrajinci s diplomem, které k nám vyhání „postkomunistická“ devastace – a teď i válka v cizím darebáckém zájmu – se tu uživí jen na úkor českých rukou. Front na pracovních úřadech a sociálního rasismu, v němž se vyžívá privatizační galerka, proti všem, kdo prý jen „zneužívají dávky“.  

Hodokvas absurdit zjevuje – v kostce a „bez závoje“ – naše zdravotnictví. Deficit domácího personálu – a to i sester a bílých plášťů – dohání importem. My zase ze svých daní dotujeme i vzdělání lékařů a sester, co tu kolektivní investici zhodnotí privátně v cizině. Lékař i sestra, nemá-li pracovat napůl naslepo, musí pacientovi rozumět do posledního slova – i když je deformuje věk, bolest nebo paralýza. Pár cizími jazyky nevládnu o nic méně než česky zahraniční personál našich nemocnic. Garantovat, že bych vše bezchybně odečetl ze rtů i babičce, jíž kdesi ve skotském špitálu selhává i hlas, si však netroufám.       

Mnozí varují, že nadprůměrné množství muslimů páchá trestnou činnost, ve věznicích je velké procento muslimů a panuje sentiment, že kriminalita mezi muslimy je větší. Nedaří se jejich integrace do evropských společností? Co dělat s lidmi, kteří přijdou a domáhají se dávek či pracovních míst?

Kriminalita je patologií sociální, a ne etnické povahy. Efektivně ji krotí jen poměry, nabízející důstojný život. Já měl to štěstí projet desítky rozvojových zemí už v 80. letech. Zdaleka nejen sice, ale i v podstatě všechny „socialistické orientace“. Vad na kráse měly mraky. Státní rezónu leckde hyzdily nepotismus i korupce. Hlavně ty, co ležely v žaludku Americe – a ta se jim mstila i terorem všelijakých „contras“ – však sledovaly cíle skutečného rozvoje a v širokém demokratickém zájmu. Drtivá většina jejich populace o tom neměla pochybnost – a místo na slunci si hledala doma. Tolik žebráků bez domova, jako teď před Hlavním nádražím v Praze, nebylo tehdy nejen v Damašku, ale celé Sýrii. 

Stále sílí varovné apely komentátorů, že jsou mezi uprchlíky objektivně lidé prchající před násilím a my jim musíme pomoci a nelze uplatňovat princip kolektivní viny, že všichni jen touží po evropských sociálních systémech apod. Jak se zachovat, abychom nejednali nespravedlivě, nehumánně? Anebo je to naopak tak, že my jsme jejich problémy nezpůsobili a nemůžeme je ani řešit?

Otázka „kolektivní viny“ stojí v jiném gardu. Týká se všech vlád, politiků a korporací, kteří se na té pohromě podepsali. Žijeme v éře „lustrací“. Konečně mají i nezpochybnitelné kritérium. Kdokoli z neštěstí zemí, z nichž se k nám migrační vlna valí, třískal kapitál nebo honil kariéru, měl by mít doživotní prohibici jako řemen – na jedinou korunu ze státní kasy, ať už v podobě platu nebo státní zakázky, o dotacích ani nemluvě. Najde-li se síla, co tomu dá třeba jen váhu masové petice, sváže idiotské politice ruce aspoň do budoucna.

A právě to je i ze všeho nejdůležitější. Zvrátit perverzní spirálu, jež lidi vyhání z domova. Právě to je i arénou, kde není demokratická veřejnost beze zbraní. Vzdá-li to na ní, bude už jenom hůř. Psancům migrační vlny – i evropskému podhradí. Pokud se vývozcům nouze a chaosu nezatrhne tipec, jen užitečného idiota jim bude dělat i sebevětší charita.    

V Makedonii je už několik dní vyhlášen výjimečný stav. Do země se z Řecka snaží dostat desetitisíce uprchlíků. Policie nejprve bránila hranice i za pomoci omračujících granátů a slzného plynu, pak to vzdala. Do Srbska, kudy mnoho z migrantů míří do EU, jich jen v noci ze soboty na neděli přešlo sedm tisíc a dá se čekat, že vlna ještě vzroste. Co dělat? Nepřijde chvíle, kdy bude nával imigrantů tak masivní, že se mu kapacitně neubráníme?

Právě v tom tkví přece klíčové riziko dnešní křižovatky, s níž si panstvo neví rady. To, jak se vyrovná s první vlnou, založí precedens. A ten průchodnému řešení všeho, co teprve hrozí, buď položí solidní základ, anebo podrazí nohy. Migrační vlnu žene reálné zoufalství. Konkrétní podoba, jíž nabyla, však není „spontánní“ o nic víc než kyjevský „Majdan“. Cyničtí hráči v pozadí jsou minimálně tři: převaděčské mafie, řídicí centra džihádu – a „ředitel zeměkoule“, co by rád chaosem držel pod krkem i Evropu. Psanci, riskující smrt na mořském dně či v zamčeném kamionu, u nás „své“ politiky a novináře mají asi sotva. Zatím to snad platí i o převaděčských mafiích a „Islámském státu“.

Tím víc tykadel tu má třetí z těch pavouků. Válkám za „změnu režimů“, vraždícím po statisících, velebili jako boží dar. Teď si nás troufají procvičovat na doby z „humanismu“ a „solidarity“ – a dokonce nelichotivě cejchovat všechny ty, koho na tu nudli neutáhnou. Tady dnes platí ještě víc pravidlo, které za poslední víc než čtvrtstoletí nezklamalo jednou jedinkrát: za vším, co z těchto kruhů vypadne, hledat opak „hodnot“, do nichž své jeremiády balí. A tím větší pozor si dát na darebáctví, která tím pokaždé pašují.      

Britský komentátor Ruben Andersson v deníku The Guardian tvrdí, že bychom měli reagovat jako některé evropské země po druhé světové válce a vzít to jako příležitost a namísto potápění člunů a nasazování policie a armády na hranicích bychom uprchlíkům měli nabídnout víza a letenky. Nebylo by to humánnější nebo „evropštější“?

Většinu výnosů „globalizace“ shrábly americké „elity“. Jejich strategií je i „export chaosu“. Evropě neškodí jen „kolaterálně“, ale naprosto cíleně. Bruselská eurokracie se naparuje, že je „samostatný hráč“. Vzít ji za slovo je nejvyšší čas. Za pustošivé intervence, co Evropu obkličují zónami devastace, musí žádat reparace. Pokud to neudělá, nastal čas politické defenestrace. Restituce suverénní Evropy. O víza a letenky ať se laskavě postará ten, kdo nás do dnešních trablů navážel. Spousta volných matrací je jistě i v podpalubí US Navy.

„Evropské hodnoty“ – o zájmech ani nemluvě – jsou tím posledním, oč eurokracii kráčí. V tichosti právě kolaboruje i na scénáři, hrozícím tektonickými následky. To jemu míry podřizuje nejen „řešení“ řecké krize, ale právě i migrační vlny. Pod záminkou, že stále víc otázek má širší než jen „národní“ dimenzi, pracuje na usurpaci všech směrodatných pravomocí do rukou Bruselu. Do státní suverenity je to „tunel“, jaký moderní Evropa v míru nepamatuje. Cílem je degradovat národní exekutivu i legislativu na subalterní filiálku řízenou už jen dálkovým ovladačem. Sama Evropská komise se zase degraduje na guberniální oficínu, řízenou zpoza „Velké louže“. Čím vším to hrozí, pokud jde o naše vlastní právo na sebemenší změnu, je jako na dlani. Papoušci hororů o „omezené suverenitě“ nám chystají „suverenitu nulovou“.       

Návrhů na dlouhodobé řešení mnoho není. Agentura Reuters přišla s komentářem navrhujícím vybudování trvalejších uprchlických táborů s možností nabídky práce v dosud třeba prázdných či nehostinných oblastech s pomocí OSN. Nelze prý doufat, že problém sám časem vyšumí, protože zoufalství a životní situace imigranty činí agresivnějšími, nemají co ztratit. Je to správný recept? A proč lídři EU s ničím takovým dosud nepřišli?

Do Patagonie chtěl Jan Baťa stěhovat i nás. Abychom nepřekáželi „teutonské rase“, co je „árijsky čistá“. Chce snad kdo Araby, zvyklé na vedra, stěhovat mezi lední medvědy? „Sociální inženýrství“ se vyčítalo levici, co není na prodej. Teď je to koníček opačného pólu stíhaného bumerangy vlastní ortodoxie. Lidským právem je důstojný život doma, a ne v kýmsi oktrojovaném vyhnanství.

Drtivá většina těch, kdo se teď valí do Evropy, sem nemíří s cílem cosi „zneužívat“. Ti lidé ztratili doma naději, že to tam kdy bude aspoň trochu lepší. Tu až získají znovu, o celé řády se ztenčí i migrační vlna. Panstvo, vládnoucí „prvnímu světu“, však nenabízí ani ji. I dnes drmolí jen „recepty“, které už lidi napálily. Tím větší zpětný ráz to vyvolává i v podobě migrace.     

Premiér Bohuslav Sobotka uvedl, že před imigrační krizí nemůžeme utéct a je třeba řešit příčinu této krize. Sobotka dokonce připustil, že v sázce je schengenský systém a volný pohyb osob v rámci EU. V souvislosti se Schengenem už před časem expremiér Petr Nečas řekl pro PL, že bychom měli debatovat o možnosti jeho zrušení. Přijde to podle vás časem na pořad dne? A pomohlo by to něčemu? Jak hodnotit současnou činnost české vlády v případě uprchlické krize?

Říkají-li to i ti, kdo na sklapovačkách před Bruselem udělali kariéru, je to básníkova kapka rosy. A tedy i další důkaz, jaké nám vládnou garnitury. Zpátečky, jež hází s křížkem po funuse, na tom mění pramálo. Zatím však ze všeho, co naší zemi ublížilo, profitovali sami viníci. Tentokrát se jim to už dopřát nesmí. Hrozba, přicházející s uprchlickou krizí, musí českou politikou zatřást od základů.  

Fotogalerie: - Uprchlíci na Sicílii

Europoslanec Tomáš Zdechovský navštívil uprchlický...
Europoslanec Tomáš Zdechovský navštívil uprchlický...
Europoslanec Tomáš Zdechovský navštívil uprchlický...
Europoslanec Tomáš Zdechovský navštívil uprchlický...
Europoslanec Tomáš Zdechovský navštívil uprchlický...
Europoslanec Tomáš Zdechovský navštívil uprchlický...

Nijak ojedinělé nejsou názory, že sice situace značné části běženců je tragická, že utíkají před válkou a násilím, jenže sami máme stoupající množství lidí pod hranicí chudoby, bezdomovce, děti v dětských domovech s nejistou budoucností atd. Co tedy říci na argumenty, že na prvním místě mají být naši občané v tragické životní situaci?

Poslední čtvrtstoletí je o tom, že někdo loupí a často neváhá ani masově vraždit – a spouští, kterou tím vyvolá, pak ještě vydírá i ty, koho bere na hůl všude jinde. Děsivá expanze nouze – v okolním světě i u nás – má společnou pupeční šňůru. Tkví v privatizaci zisků do pracek globálního mamonu – a „znárodňování“ ztrát a nákladů, rozepisovaných globálnímu podhradí. Obrátit ten ničivý koloběh je nejvyšší čas. Znárodnit výnosy – a manka privatizovat těm, kdo je mají na svědomí. 

Dnešní expanzi nouze už nic polovičatějšího nezvrátí. Komu to zní jako svatokrádež, rád bych ho gratis varoval. Až by se dočkal lecčeho znovu „na lístky“ – a policejního režimu jako za války – bude to i trest za jeho slepou víru. Charita podhradí „prvního světa“ vytrhne bídu, plenící ten „třetí“, asi jako dvacetikoruna, věnovaná bezdomovci, co se zrovna připletl do cesty.   

Častým argumentem odpůrců imigrace je, že na Západě tvoří často migranti ghetta, která vybydlují, koncentrují se tam sociální problémy a vycházejí z toho radikálně islamistické nálady. Je příčinou těchto ghett štědrý sociální systém, nebo neschopnost západní Evropy je integrovat? Co udělat pro to, aby se tyto věci v případě velkého přílivu migrantů neodehrávaly u nás?

Čemu jinému než patologiím všeho druhu může přát ghetto, sousedící s faraónským luxusem? Co jiného než sociální dávky je uživí, chybí-li pro ně důstojná práce? Nad čím jiným si mnou pracky – kondotiéři fanatismu? My se musíme řídit národním zájmem a mezinárodním právem. Jasně se distancovat od agresí, co po něm šlapou. Skoncovat s „expedičním“ posluhováním naší armády. Vrátit ji striktně do role vymezené ústavou. Vyrazit do boje za demokratizaci mezinárodních vztahů. Politických i ekonomických. A pomoc těm, koho vyhání z domova bída a války, přenést tam, kde jsou doma.   

Je možné se vůbec vyvarovat těmto negativům ohledně ghett, když přijdou desetitisíce chudých lidí bez majetku a znalosti jazyka z úplně jiného prostředí a chtějí si zajistit existenci? Jaké mají možnosti? A je možné najít všeobecně fungující modely pro začleňování chudých imigrantů?

Za ten „model“ se vydával „multikulturalismus“. S problémem naložil asi jako „pravdoláska“ s Romy. Vodopádem pobízivých zaklínadel – a bianko šekem politice, generující oceány sociálního vyloučení. „Humanismus“, vykastrovaný na „toleranci“ (a „jinak nám laskavě vlezte na záda“), je trapnou karikaturou a atrapou. Závazkem nastěhovat půl světa do Evropy však není ani humanismus, co do uvozovek nemusí. Ta by těch, co potřebují pomoc, stejně unesla jen zlomek. Většině těch, kdo ji potřebují, by to nepomohlo ani za nehet.

Spousta jich prchá i ze Sýrie. Před válkou a džihádem, a ne před Asadem. Syrská vláda zvládá migrantů, přemísťujících se vlastní zemí, miliony. Zvládne i další, nebude-li za džihádem stát i Západ. A až tu teroristickou verbež dorazí, drtivá většina migrantů se vrátí domů.

Příval „chudých imigrantů“ je ovšem i sklizní nekalé reklamy. Největší loupež, jakou dějiny pamatují, inzerovala jako „globalizaci“ všeobecné hojnosti. Největší iluze vzbudila u těch nejmladších. Právě je nejvíc obklíčila i reklamou a telenovelami, v nichž se život redukuje na lukulský konzum. Reálné poměry to braly opačným směrem. Politikou umí otřást i menší rozčarování. Tahle propast, vězící mezi sliby a realitou, však nemá srovnání. Škrtá-li plány do života už na jeho startu: Tím je i explozivnější. Jedny žene do náruče fanatiků. Jiné – do sítí převaděčských mafií. Ti první se světu, co je podvedl, mstí terorem. Ti druzí si pro to, co jim upřel, vyrážejí až přes jeho práh.           

Nepřátelské nálady, které příslušníci ghett vůči většinové společnosti mají, jsou podle vás dané faktem chudoby a sociálního vyčlenění, nebo, jak někdy tvrdí odpůrci imigrace, je to způsobeno tím, že se muslimové z důvodu svého náboženství nemohou a nechtějí začlenit?

Zkuste si to představit v opačném gardu. Tedy že jsme to my, koho život vyhnal do zemí, tvarovaných islámskou tradicí. Chtělo by se vám „integrovat“ do všeho, co s ní souvisí? Problém je v nepřirozených příčinách imigrace, a ne až v komplikacích „začlenění“. Exaltovaná religiozita – je-li to masový jev, a ne rarita – bývá nouzovým východem ze „slzavého údolí tohoto světa“. A proto i čímsi na způsob „opia“. Ty metafory jsem si půjčil z Marxe. Kdejaký trouba se jim léta poškleboval. Teď má to, o čem jsou, přímo pod nosem. On si to docela zaslouží. My ostatní rozhodně ne. 

Ekonom a publicista Lukáš Kovanda je přesvědčen, že vlna imigrantů nebude pro Evropu ekonomicky přínosná. Podle něho to nelze srovnávat s tím, kdy lidé ze sovětského bloku utíkali na Západ a po letech byli pro hostitelské země přínosem, jako například Miloš Forman pro Ameriku. Co říci na tyto argumenty?

Ekonom má samozřejmě pravdu. Podává-li ji ovšem tak, jak ji reprodukujete, pak je to přes cedník, který ji znetvořuje. Ty, kdo „ze sovětského bloku utíkali na Západ“, tam nevyháněla bída. S tou u nás totiž skoncovala až éra „sovětského bloku“. „Na Západ utíkali lidé,“ vybavení vzděláním a rozhledem, které je na tamních podmínkách bonifikovaly. Profitovali tak právě z toho, co jim dala země, z níž „utíkali“. Dnešní masovou migraci vyhání nouze. Trpí kvalifikačním deficitem, a ne náskokem. Opak je jen stopovým prvkem. Zvlášť ze zemí mimo někdejší „sovětský blok“.      

Zhruba před týdnem se objevila tzv. výzva vědců, která bije na poplach před šířením xenofobních a rasistických nálad ve společnosti kvůli přívalu běženců. Vědci spílají české většinové společnosti, že nechce pomáhat lidem v nouzi, a veřejnost naopak zcela z druhé strany většinově přijímání migrantů razantně odmítá. Kdo je v právu? Jak se postavit k mínění většiny, měli by ho politici respektovat, nebo lidem vysvětlovat, že se mýlí?

Věda se liší od pavlače tím, že nestřečkuje po povrchu, ale pátrá po příčinách. A teprve z jejich zorného úhlu dešifruje i následky – a navrhuje řešení. Ten pamflet to bere přesně opačně. Maluje na zeď čerty xenofobie a rasismu, místo aby zamířil k tomu, co se jejich živnou půdou teprve skutečně může stát. Místo kritiky chamtivého šarlatánství, co na migrační vlnu zadělalo, přizvukuje říkankám, jímž si myje ruce. Má-li být hlasem vědy právě to, soudná politika by si měla zacpat uši.     

Někteří komentátoři začali hovořit o tzv. předběžné opatrnosti v přístupu k uprchlické krizi. Stejně jako v případě údajné hrozby globálního oteplování či výbuchu jaderné elektrárny ve Fukušimě, kdy následovala předběžná opatření, přestože nám stejné riziko nehrozilo. Na totéž bychom prý měli mít právo i v případě masivních vln imigrantů. Vnímáte to jako logické opatření ve snaze ochrany bezpečnosti, anebo bychom takto vůbec v případě uprchlíků neměli uvažovat? Co k tomu říci?

„Předběžná opatrnost“ je pro zodpovědnou politiku zhruba tím, čím Hippokratova přísaha pro medicínu. Já ovšem za hlasy, skloňujícími ji v daném případě, tuším hned dvě zrady. Jednak v podobě dalšího „tunelu“, jímž by si namastili kapsy „neziskovky“ i podnikatelské subjekty spřažené se státními zadavateli „outsourcingu“. Tady jsme přece v časové tísni, čímž odpadá i povinnost vybírat cestou veřejného tendru – a také nevyzpytatelný rozsah toho, co vše nás ještě může potkat, velí neskrblit.

„Předběžná opatrnost“ je však i ideální kamufláží pro „utažení šroubů“. Právě tak ji „legalizoval“ už Bushův „Patriot Act“, v tichosti prolongovaný i Obamou. Kritické nálady sílí. Roste hlad po „železném koštěti“. A s ním i poptávka po skutečné alternativě, a ne jen recyklovaných frázích a dinosaurech. Čím by se většina dnešních papalášů uživila, vypadnou-li z kola? Ti po nich by spáchali harakiri, pokud by dnešní sinekury zachovali, natož rozdávali právě jim. Třeba „slyším jen trávu růst“. Tady je ovšem „předběžná opatrnost“ namístě víc než kdekoli jinde.     

Pokud jde o debaty kolem vracení uprchlíků, jejich výběr, kdo u nás může zůstat a koho pošleme zpět, jak bychom měli rozlišovat? Co by mělo být měřítkem nebo ukazatelem? A především, které konkrétní země původu brát jako ty, z nichž by Evropa neměla ilegální imigranty přijímat?

Všechny ty dřísty, jak si budeme vyzobávat jen ty, co se nám hodí, nejsou než pískem do naivních očí. Kde vezmou instituce, jimž ta selekce připadne, směrodatné informace? Závisí-li v zemích typu Sýrie nebo Libye na týpcích, importovaných z velké části zvenčí – a od místní populace i funkčních státních struktur fatálně izolovaných? Být kápem „Islámského státu“, plácám se do stehen. A z tržeb inkasovaných za ropu ukradenou Iráku a Sýrii – od tureckých i izraelských vykuků – rozdávám na výpalné pro převaděče dalším statisícům těch, kdo jsou s to riskovat i smrt na dně Středozemního moře. Tím snáz mezi ně prostrkám i „svoje lidi“, ochotné, až jim to hvízdnu, rozpoutat džihád i v „židovsko-křesťanské Evropě“. Otázkou času je i zlatý hřeb celé maškarády. Přijde s ním buď parta Juliana Assange, či Edwarda Snowdena – anebo rovnou bývalých důstojníků CIA, což se na to už nemohou dívat. Bude o hemžení jejich nástupců právě tam, kde se ten chaos, exportovaný do Evropy, inscenuje.      

Do debaty o uprchlících se zapojil vicepremiér Andrej Babiš poměrně razantním výrokem o okamžitém uzavření Schengenu. Pomoci s obranou hranic by podle něho mělo i NATO. Co o tom soudíte?

Andrej Babiš „maká“ i jako Mydlář. Některá deliria „pravdolásky“ stíná přímo. Jiné zas nečekanou piruetou, hýřící kouzlem nechtěného. NATO, bránící Evropu před kalamitou, již způsobilo samo, to tu ještě nebylo. Pro toho, komu NATO říká pane, je ovšem darem z nebes právě kalamita. S obranou evropských břehů bude dělat drahoty. A ty, kdo je berou útokem, ponoukat „lidskoprávními“ žvásty. Ledaže by to vzal z opačného konce. A zavelel změnit Středozemní moře v ostnatý drát a střelnici, jež provozuje na mexické hranici. Evropě by tím nadělil džihád ještě zběsilejší. 

Migrační krize není solitér. Je to návěstí křižovatky, jíž se svět už nemá kudy vyhnout. Návěstí prekérnější než všechna dosud. Tím větší okno otevírá až do anatomie. A mění v akutní výzvu právě to, o čem je sama strategie pokroku. Tím více se ti, komu voní jako bůček mešitě, snaží zmrzačit k nepoznání, oč jde. A stavět „solidaritou“, na niž sami zvysoka kašlou, do haptáku síly demokracie.

Pokud si to nechají líbit, nepadne jenom šance, jaká tu nebyla už dlouho. Hrozí civilizační degradace, jež dosud patřila jen k válce. Na hřišti, kolíkovaném parazitní smetánkou, se to vyhrát nedá. To je jen v silách suverénní iniciativy mířící k jádru věci. S psí hlavou „sobce“ – ne-li i „národovce“ a „xenofoba“ – neskončí jen ta. Protože udeří na žábu na prameni. A už jí nedá pokoj. Těm, kdo k nám prchají z domova, pomůže jen to. Pouze to odvrátí i civilizační harakiri samotné Evropy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Herec: Havlovo bombardování? Nebylo humanitární. A když jsem viděl, co chodí za lidi do Občanského fóra...

4:44 Herec: Havlovo bombardování? Nebylo humanitární. A když jsem viděl, co chodí za lidi do Občanského fóra...

ROZHOVOR „Až se jednou spočítá, co to stálo lidských životů, tak nevím, jak se na to lidi budou tvář…