Jedním z hlavních témat, o kterých se v posledních dnech hovoří v souvislosti s protiepidemickými opatřeními, je návrat dětí do škol. Jak hodnotíte současnou situaci vy jako bývalá ministryně školství? Je situace vážná?
Situace není vážná, protože je tragická. Jak už bylo na mnoha místech zopakováno, naše děti strávily na distanční výuce v podstatě nejvíc času z celé Evropy. Nelze se tvářit, že se nic nestalo. Kdyby šlo o měsíc, lze to nějak dohnat, ale u některých se jedná v podstatě o celý školní rok.
Co se samotného návratu dětí do škol týká, už musí skončit to přehazování si odpovědnosti mezi školstvím a zdravotnictvím ve stylu – až budou podmínky, tak uděláme toto a toto. Nikoliv. Musí být určena jasná data a v nich musí být splněny podmínky – proočkování učitelů, dostatek kvalitních naprosto důvěryhodných testů, vyhodnocení pilotních projektů. To jsou ty základní, ale samozřejmě ne jediné – musí zde být zásobení škol dalšími pomůckami, nezpochybnitelná a s učiteli i se školami a s rodiči projednaná metodika testování.
Já často říkám, že něco musíme odpracovat. Ono to není populární, ale přesné. Musíme to nejprve odpracovat. Nejpozději od půlky dubna musí začít návrat dětí do škol a musí být rychlý: mateřské školy, první stupeň nebo alespoň první až třetí třída, tak zvaná elementaristika, hned pak čtvrtá a pátá, obratem potom zbytek základních škol a střední školy, prostě ráz na ráz. Musíme ihned vytvořit podmínky pro praxe, vrhnout prostředky a zdroje na to, aby děti z učňovských a středních odborných škol mohly získat dovednosti, které získávat nemohly. Zapojit do toho zaměstnavatele, průmysl. Musíme myslet i na školy speciální, ale také na základní umělecké školy. Pomyslel třeba někdo alespoň na chvíli na taneční konzervatoře? Zeptal se jich někdo, co pro ně může ministerstvo udělat? Dost o tom pochybuji.
Jste autorkou Národního plánu dorovnání dopadů covidu-19 do vzdělán. V dokumentu navrhujete, aby stát uvolnil zhruba 7,5 miliard korun nad rámec stávajícího rozpočtu; na co konkrétně by měly být využity?
Ten plán se týká všech dětí, žáků i studentů, snaží se myslet právě na všechny oblasti školství a snaží se do nich nasměrovat nové peníze na smysluplné věci. To, že jsem plán zveřejnila, vyvolalo přinejmenším jednu dobrou věc. Ministr Plaga obratem přispěchal s tvrzením, že už na něčem takovém pracuje. Takže víme, že už něco vzniká i na MŠMT, ale má to v tento okamžik nejasné obrysy. Hlavní rozdíl: Spoléhají se na evropské peníze. Jenže ty tady nebudou dostatečně rychle a nebude jich dost. Navíc, co jsem zachytila, tak na systémy doučování má jít podle ministra v příštích čtyřech letech asi 1,5 miliardy korun. To je, dle mého, špatný pohled na věc.
Můj plán počítá na samotné systematické individuální a skupinové „doučování“ se sumou zhruba dvě a půl miliardy během školního roku 2021/2022. V tom jsou ale i například programy pro učně a střední odborné školy na doplnění manuálních, řemeslných a odborných vědomostí a dovedností. Ministerský plán počítá s 1,5 miliardy na školení pro učitele a pedagogické pracovníky. Byla bych poslední, kdo by brojil proti celoživotnímu vzdělávání učitelů, naopak. To je jedna z věcí, která dělá tuto profesi tak těžkou a náročnou. Učitel celý život učí, ale zároveň se celý život učí. Jenže si neumím představit, jak někdo bude naše učitele učit doučovat.
Já myslím, že je musíme poprosit o to, aby našim dětem věnovali v dalším roce, a asi bude potřeba škody napravovat déle, tak i v dalších letech, ještě více času. Poprosit je, aby zajistili doučovací projekty naprosto mimořádného rozsahu. a k té prosbě musíme přidat jasně garantované ujištění, že na tuto jejich mimořádnou snahu jsou vyčleněny mimořádné peníze, že to dostanou opravdu poctivě zaplaceno. Nevidím důvod, proč je ještě honit po kurzech a seminářích.
Ministerstvo udělá lépe, když připraví jasné a konkrétní materiály a didaktické podklady. ostatně na to má svá odborná pracoviště, tak je čas, aby se ukázala. Ale popravdě ještě lepší by bylo, kdyby ministerstvo zorganizovalo portál přístupný pedagogům, kde si budou moci vyměňovat svoje zkušenosti, nápady, praktické postupy. Máme desítky tisíc zkušených profesionálů, z nichž většina umí skvěle svoji práci a mnozí jsou naprosto excelentní. Když jim dá ministerstvo možnosti sdílet zkušenosti, nahrát nějaké hodiny, ukázat navzájem jejich vlastní praxi pro využití jinými, když tam pustí i pedagogy z alternativních škol, získáme daleko lepší odbornou základnu, než 1,5 miliardy na nějaká školení. Učitelé si s tou krizí poradí – pokud jim k tomu dáme důvěru, prostor a prostředky.
Jedním z vašich návrhů je organizovat mimořádné vzdělávací kempy, školy v přírodě či různé skupinové doučování, o jakém období zhruba mluvíte?
Za prvé musím zdůraznit, že plán předpokládá projekty, které budou trvat po celý příští školní rok, tedy v podstatě dlouhodobé dorovnávání těch zpoždění, které vzdělávání nabralo. A za druhé pak mimořádné a intenzivní aktivity na období dejme tomu od letošního června do října. Kempy, mimořádné školy v přírodě by měly probíhat právě během léta.
V této rovině plán v základě předpokládá, že by na každé dítě v zemi byla poskytnuta dotace 7000 korun za určitých základních podmínek. Tou hlavní by bylo zajištění profesionálních pedagogických služeb dětem v podobě individuálního a skupinového doučování. Školy by pak dle svého uvážení mohly tyto prostředky využít na pořádání letních kempů, můžeme říct i prázdninových škol v přírodě, příměstských táborů, mohly by se k tomu účelu sdružovat nebo se dohodnout se zřizovatelem nebo s krajem a zapojit se do jejich aktivit. Samozřejmě jsou zde instituce, které tradičně pořádají letní tábory, mají obrovské zkušenosti, mají určité zázemí, to všechno můžeme využít. A znovu: Měli bychom poprosit organizace jako Junák a další skautské struktury, ostatní dětské organizace, Sokol, sportovní oddíly, aby spolu se školami připravily na tuto dobu pro děti také mimořádné sportovní a další aktivity.
Dokážu si velmi dobře představit, že právě sportovní oddíly by ve spolupráci se školami mohly připravit tyto akce pro své dětské členy a kombinovat „dohánění sportu“ s „doháněním školy“. Takový miniprojekt v rámci léta ministerstvo se školními sportovními kluby zkusilo minulý rok. Fandila jsem tomu, ale nikam se to neposunulo, po roce je situace vážnější. Ředitelé škol volali po informacích a vypsání programů co nejdříve. Koneckonců rodiče ví, že přihlašování na tradiční letní tábory je v plném proudu a bude složité nebo v podstatě nemožné bez jasného plánu vše časově sladit a organizačně připravit. Ostatně nulové sportování dětí se opomíjí dosud zcela. Naše děti trpěly nejen tím, že nebyly ve třídách. Ony nemohly sportovat, nemohly dělat řadu věcí. Desítky tisíc dětských sportovců se nemohlo připravovat v oddílech.
Vrátím se k těm intenzivním akcím v období zhruba červen až říjen. Základ je, že by mělo jít v optimálním případě o čtrnáctidenní turnusy. A dalším základem je, že každé dítě by mělo mít právo na takovou akci. Zároveň si nemyslím, že všichni rodiče by toho využili. Plán předpokládá asi 700.000 dětí zapojených do tohoto projektu. Nicméně máme zde sociální pracovníky. Ty, co pracují s rodinami, pomáhají, kteří by tam, kde by dětem podobný pobyt skutečně mimořádně prospěl, mohli svým vlivem působit na rodiče, aby upřednostnili zájmy dětí před svými plány nebo pohodlím nebo nezájmem. Bohužel i takoví se mohou najít.
Když bych teď přešla k těm dlouhodobým aktivitám, tak si velmi dobře dovedu představit, že zapojíme naši unikátní síť družin, naše střediska mládeže a domy dětí a mládeže, základní umělecké školy i další vzdělávací a volnočasové instituce. Tady jde vlastně o akci rozloženou minimálně do dvou kalendářních let – ne jeden prázdninový měsíc. Potřebujeme tu síť aktivizovat, požádat o pomoc, nastartovat a samozřejmě zafinancovat. Ale pracuje tam řada skvělých lidí, kteří mají dětem co dát. To je náš největší kapitál.
Máte nějaká data, ze kterých je možné zjistit, co děti zameškaly, jaké to bude mít dopady? A lze tyto reálné ztráty za celý rok dohnat?
Máme nějaké zprávy školní inspekce, ale to jsou údaje o průměrech a jak víme, tak není nic více matoucí než průměr. Já věřím učitelům, učitelé nejlépe vědí, jak na tom jejich žáci jsou. Oni mohou pracovat na jejich individuálních plánech, na rozvíjení jejich schopností a oni dokážou nejlépe najít to, co kterému dítěti pomůže. A koneckonců je tu i další prvek. Samotné děti samozřejmě vědí, čemu nerozumí, co nechápou, v čem „plavou“. Při lidském a citlivém přístupu se tohle všechno dá skloubit a dosáhnout dobrých výsledků.
Co víme jistě, tak to, že byly obrovské rozdíly mezi školami v tom, jak byla zvládána distanční výuka. Na mnoha místech běžela výborně, někde to drhlo, jinde v podstatě neprobíhala vůbec. Což nemusela být vina učitelů. Víme třeba, že část ředitelů uvěřila chybným prognózám, že se školy zavírají na „pár týdnů“, a když se ukázalo, že pravda je jiná, uteklo příliš mnoho času. Víme zcela jistě, že se asi deset tisíc dětí zcela „ztratilo z dohledu“, že byly odříznuty od spolužáků a nemohly se účastnit ani distanční výuky. Na tyto děti se musíme zaměřit speciálně. Já teď skutečně nechci řešit, jestli za to mohli jejich rodiče, objektivní příčiny, škola nebo někdo jiný. Já vím jedno: Nemohly za to ty děti. Takže než někde hledat viníky a dohadovat se, co a jak mělo být, ale nebylo, tak upřednostňuji pomoc dětem. Až jim pomůžeme, tak hledejme systémové příčiny selhání.
Fotogalerie: - Ne rozvolnění
S „doučováním“ by, podle vás, měly organizačně pomáhat příslušné školy s podporovou zřizovatelů, obcí a krajů. Máte již nějakou zpětnou vazbu, zda o to školy mají zájem, zda je to reálné? Jak by se dalo vše organizačně zvládnout?
Dostala jsem řadu mailů a zpráv, které dokazují, že zájem je. Dlouhý a podnětný mail mi napsal Radek Sárközi z Pedagogické komory. Je tam řada věcí, které je třeba vzít v potaz a diskutovat o tom. Hovořila jsem s množstvím odborníků, s učiteli, s lidmi z profesních sdružení, školských odborů, s lidmi z Unie CZESHA, s představiteli Sdružení učňovských škol, se zaměstnavatelskými svazy. Mluvila jsem i s lidmi z mládežnických organizací. Všichni říkají (dlouhou dobu), že jsou schopni se zapojit do systému individuálního a skupinového doučovaní, do vzdělávacích a sportovních aktivit. To, co cítím až hmatatelně, to je zájem „učitelstva“ i těch dalších – v tom děti nenechat. Na tom je třeba stavět. A hlavně začít takový systém a přístup připravovat. Nevznikne jen novinovým titulkem. Návrhy existují od podzimu, pozitivní zahraniční příklady jsou již z loňského léta.
Cítíte podporu vašeho plánu ze strany školského výboru Poslanecké sněmovny, jehož jste místopředsedkyní?
Ač politických vyznání jsme různých, zájem o děti a jejich vzdělání nás spojuje. To cítím. Kolegové si jistě mnohé věci představují jinak, ale základní shoda na tom, že jsme prožili mimořádnou dobu a náprava škod si žádá mimořádné postupy, ta tam určitě je.
Fotogalerie: - Zastupitelé za plexiskly
Uvedla jste, že vidíte tendenci upřednostňovat problémy maturantů a deváťáků, ale učivo bude chybět i ostatním ročníkům, tento problém by Národní plán vyřešil? Nebo alespoň pomohl vyřešit?
To není nic proti maturantům, hlavně nechci, aby to takhle vyznělo. Oni jsou skutečně spolu s deváťáky v nejhorší situaci, protože jsou v době přechodu z jednoho stupně do dalšího. Čili zdůrazňuji, že jsou zde děti a studenti, kteří jsou ještě pod větším tlakem než ostatní. Ale ten základní fakt „přišli jsme o rok školy“, ten mají společný úplně všichni. Stejně děti ve třetí třídě základky jako učni ve druhém ročníku nebo studenti střední školy ve třetím. Naší povinností je pomoci každému tak, jak potřebuje a jak nejvíce jsme schopni. Takže doučovací systémy, kempy nebo třeba večerní kurzy pro učně na doplnění jejich dovedností, to všechno je stejně důležité a vyžaduje to stejnou pozornost.
V posledních týdnech se také hovoří o možnosti opakování ročníku, umíte si to představit?
Nelze opakovat celý ročník a tvářit se, jako by nebyl. Za prvé by to bylo absurdní vzhledem k tomu, že na mnoha a mnoha školách běžela opravdu kvalitní distanční výuka, často podmínkám navzdory a bez dostatečné systémové podpory. Za druhé náš systém nelze nafouknout tak, že bychom měli celonárodně zároveň například dvě první třídy. A to ani nemluvím o faktu, že v dalším školním roce bychom neměli první ročníky na vysokých školách, že by do praxe nenastoupilo nějakých sto tisíc sestřiček, lékařů, instalatérů a tak dále.
Samozřejmě je jasné, že mnoho dětí bude „opakovat“, protože to pro ně bude nejlepší řešení. To ale musíme řešit individuálně a s citem pro detaily. Nemůže to být systémové řešení. Nezvládli bychom to personálně, technicky, finančně, prostě nijak.
Kdyby bylo na vás, v jakém režimu by v současné době fungovaly školy?
Kdyby bylo po mém, kdybych měla pravomoc a možnost disponovat dostatečnými veřejnými zdroji, tak školy by byly dávno otevřené. Jsem přesvědčena, že pokud bychom reagovali včas, správně a dostatečně razantně, mohli jsme mít proočkované učitelky a učitele alespoň pro mateřské školy a elementaristiku nebo i celý první stupeň základních škol. Pokud bychom pružně reagovali na hlasy z terénu, dávno mohly běžet skupinové odborné přípravy v malých počtech učňů a studentů, řada věcí mohla být zvládnuta podstatně lépe.
Je mi líto, že to říkám jako koaliční poslankyně, uznávám odpovědnost za tento stav, omlouvám se hluboce dětem i rodičům, učitelům i všem dalším za to, že jsme tu situaci nezvládli tak, jak ji zvládnout bylo možné. Konkrétní vinu nesou konkrétní lidé, politickou odpovědnost neseme v rámci koalice všichni.
Jak situaci ohledně školství v době pandemie zvládá ministr školství Plaga, potažmo celá vláda?
Já to v podstatě asi nechci komentovat více, než jsem už řekla. Jako místopředsedkyně sněmovního školského výboru a právnička jsem dělala, co jsem uměla. Dětem, učitelům a rodičům jsem naslouchala a spolu se školským výborem jsme také konali. Omlouvám se, že i tak to někdy nestačilo. Ale nejsem opatrovnicí ministra, který se tváří, že není ve vládě a že ostatní ministry ani nezná. Snad přijde okamžik, kdy před národ předstoupí ti, kteří nesou a nesli přímou odpovědnost a složí účty. Koneckonců a když jsme u toho: Finální účet vystaví voliči v říjnu. I v tom politickém světě platí, že lež má krátké nohy. Titulky v novinách nestačí, lidí se dotknou až činy.
Anketa
V případě, že byste mohli volit předsedu ČSSD, byste dali hlas
69%
11%
hlasovalo: 7334 lidí
Již v době před pandemií se hojně řešila závislost dětí na on-line prostředí, tabletech, telefonech, počítačích. Aktuálně dětští psychologové bijí na poplach. Dá se vůbec nastavit nějaký rámec, který by na jednu stranu děti chránil, a na druhou stranu by jim umožnil vzdělávat se alespoň distančně?
To je strašně těžká věc. Mám sítě i maily plné zpráv od trochu zoufalých rodičů i učitelů, kteří s tím bojují, jak umí. Co slýchávám, by se dalo shrnout takto: Proč už dávno někdo z ministerstva školství nebo zdravotnictví nevystoupil, neřekl k tomu něco relevantního, proč nedostali rodiče nějaký „návod na použití distanční výuky“?
Já těm hlasům moc dobře rozumím. Mám dvě dcery. Znám to z domova. Rodičům strašně vadí, že byly zavřené školy, ale jim se ani nedostalo pomoci z vlády. Nříkat, že chtěli nějakou „metodiku“, ale pár rad by se hodilo. Ministr školství se občas neobjevoval celé týdny, pak řekl něco on a něco jiného premiér, rodiče se půl dne těšili, že za týden půjdou děti do školy, aby se večer dozvěděli, že minimálně měsíc budou ještě doma. Ani náhodou, že by jim někdo vyjádřil sounáležitost, že by ocenil fakt, že stovky tisíc rodin řeší absolutně absurdní situaci.
Netroufám si někomu radit. Takže čistě osobní názor je, že jediný rámec, který se dá nastavit, je trpělivost a vysvětlování, že toto je mimořádná doba, že počítač je pracovní nástroj, že to je škola a že ve zbytku dne musí být počítač vzácným zbožím, protože je to s ním jako s ohněm: Dobrý sluha, ale špatný pán.
To se samozřejmě lehko řekne, ale hůře provede. Zvláště, když odpoledne děti nemohou na tréninky, na kroužky... Je to strašné a mám jako máma obrovské výčitky z toho, čemu děti musí rok čelit.
Řeší se dostatečně nejen samotné studium, ale také psychický stav dětí, potažmo další jejich dovednosti, které na domácí výuce nejsou (komunikace mezi dětmi, schopnost diskuse, ale také tělesná výchova a další praktické předměty)? Myslíte si, že i to může děti do budoucna poznamenat?
Řekněme si otevřeně, že vůči dětem jsme pandemii nezvládli dobře. Řekněme si stejně otevřeně, že je to nejen může poznamenat,ale že to mnohé skutečně poznamená. Minulost již nezměníme, s tou toho mnoho neuděláme. Máme ale propříště možnost zvolit nějaký model chování. Můžeme se třeba tvářit, že se nic nestalo a že jedeme dál. Nebo koaliční politici se mohou tvářit, že ti opoziční by byli ještě méně úspěšní. Opoziční politici mohou trávit hodiny přesvědčováním, že oni by to zvládli tisíckrát lépe. Jenže to všechno je vytváření alternativní reality. Nic z toho dětem nepomůže. Z toho mi plyne, že teď musíme napnout maximum sil, abychom zvládli skutečně dobře tu postkovidovou dobu, abychom dětem nahradili maximum z toho, o co přišly.
Děláme největší zářezy do veřejných financí v dějinách této země, s trochou nadsázky řeknu, že minimálně od dob Jana Lucemburského. Takže v tom vršení vládního dluhu bychom se skutečně neměli dohadovat o několika miliardách pro děti, jakkoliv naprosto nechci snižovat tu sumu a jakkoliv moc dobře vím, kolik lidí muselo udělat kolik práce, aby ty miliardy v rozpočtu byly.
Ale po Janu Lucemburském přišel do zdevastované země Karel IV. a jedna z věcí, kterou se každé české dítě o něm učí, je, že založil v Praze univerzitu. Naší povinností je i v tom marasmu, v jakém jsme, myslet na vzdělanost a na to, že vzdělání je skutečná, naprostá, absolutní priorita. Dětem nevrátíme rok života. Ale můžeme jim ho alespoň v rámci možností vynahradit.
V neděli si připomeneme narození J. A. Komenského a Den učitelů. Udělejme učiteli národů radost a udělejme i jeho nástupcům radost. A také platí, že učitelé a rodiče musí držet spolu. Zvláště, když jde o děti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Barbora Richterová
