Ježíš říká, ať milujeme i své nepřátele. Jen to je skutečná láska, vzkazuje odpůrcům imigrace kněz. Evropská kultura stojí na otevřenosti všem

16. 3. 2016 20:13

CIVILIZACE A MY Katolický duchovní Jan Hanák je ve věci uprchlické krize a šancí Evropy optimistou, situace je pro něj spíš výzvou, i když je v ní obsaženo mnoho rizik. Na pořad podle Hanáka přicházejí otázky – kdo jsme vlastně my, co jsou ty hodnoty, o kterých mluvíme, co je vlastně ta naše kultura, když se tímto tématem stále šermuje.

Ježíš říká, ať milujeme i své nepřátele. Jen to je skutečná láska, vzkazuje odpůrcům imigrace kněz. Evropská kultura stojí na otevřenosti všem
Foto: archiv J. Hanák
Popisek: Katolický duchovní Jan Hanák

Během posledního roku řada věcí nabrala jak u nás, tak ve světě, značnou dynamiku. Jak vnímáte současnou situaci?

Z hlediska toho jak vnímám vysokou politiku, mám pocit, že jde o moc, vliv a peníze, a když se prosadí i něco dobrého, je to jen vedlejší záležitost.  Změna je vidět na rychlém střídání témat, byla zde Ukrajina a pak najednou naskočilo jiné téma uprchlické krize, a Ukrajina nikoho nezajímá. Zdá se, že politikům nejde o to lidi doprovázet, ale je to jen udělat nějaký výstřel, je to jako špatná novinařina – otevře se kauza, ale už se tím dál nikdo nezabývá a nesleduje ji.

Pokud jde o uprchlíky, vidím zde vývoj k lepšímu. Objevují se jejich konkrétní tváře a příběhy a to, co vypadalo jako beztvarý dav, se mění na konkrétní lidi a je víc vidět, kdo ti lidé jsou. To je důležité. Přináší to ale nejen otázky, kdo jsou oni, ale i kdo jsme vlastně my, co jsou ty hodnoty, o kterých mluvíme, co je vlastně ta naše kultura, když se tím tématem stále šermuje. Celkově jsem optimista a myslím, že vše má šanci dopadnout nelíp, jak jen to jde.

Myslíte si tedy, že Evropa tuto situaci bez úhony „ustojí“, zůstane jednotná a zachová si svůj charakter?

Jednota není utvářena podobností, ale láskou. Ohrožený v Evropě bude ten, kdo je neukotvený. Jestli a jak Evropa obstojí, nevím. Nevím vlastně, co to je Evropa, každou chvíli svého života jako jedinci, tak jako společnost, stojíme na hraně katastrofy nebo velkého zázraku, tak je to vždy. Evropa může obstát nebo se také zbortit, civilizace vznikají, rostou a zanikají. To je přirozené.

Je a zároveň to není katastrofa, Římská říše zanikla politicky, ale ne myšlenkově. Může to také znamenat užitek, když se kultury navzájem budou ovlivňovat a inspirovat. Nevím, jestli je to utopie, ale věřím tomu. Scénářů je ale celá řada. Teoreticky můžeme z Evropy udělat i pevnost, zavřeme hranice a budeme se izolovat a třeba násilím bránit v příchodu všem. Je pak ale otázka, jestli právě to by neznamenalo zánik Evropy, která byla postavena na otevřenosti.

Ve společnosti je vidět velká diferenciace názorů a extrémy nabývají na síle. Jak se jako katolický duchovní zachováte, když vidíte, že někdo jde podle vás evidentně nesprávným směrem?

V prvé řadě se samozřejmě modlím. Všichni se musíme vyvíjet a měnit a klidně uděláme velký kotrmelec, když zjistíme, že něco bylo špatně. Sám jsem to zažil, když jsem se v šestnácti letech z velmi, velmi vlažného křesťana stal skutečným křesťanem, a pak mi spolužáci říkali, že měním názory. Jako věřící a mravný člověk bych měl být ochoten mít rád každého člověka. Neříkám ale, že to vždy jde. Ježíš říká, že musíme milovat i své nepřátele, to je skutečná láska. Pokud mi na někom záleží a vidím, že jde špatnou cestou, snažím se mu to nějak vyjevit, ale ne tak, že mu to omlátím o hlavu. Ideální je mu to neříkat, ale udělat něco, z čeho se mu samému ta pravda vyjeví.

Rozdílnost názorů se projevuje v pohledu na budoucnost Evropy, objevují se euroskeptické tendence, hrozí i rozpad EU. Co když se Evropská unie opravdu rozpadne?

Záleží na tom, jakou by to mělo formu a co by se dělo. Přestože se mi někdy nelíbí evropská byrokracie, myslím, že Evropská unie je v jádru dobrá věc, protože je správnou reakcí na dvě světové války. Z historie víme, jak to vypadá, když se státy nacionálně vymezují, to musí vést ke konfliktům a tomu EU brání. Konflikty se odehrávají na nějakých summitech a ne v zákopech. Je také otázka, co je to rozvolňování Evropy. Kdyby vedlo k tomu, že si každý bude kopat na svém písečku, je to riziko a mohlo by dojít ke konfliktu i v samotné Evropě.

Nejde jen o Evropu, objevují se varovné hlasy, že Rusko má zájem obnovit své sféry vlivu, o které přišel SSSR… Jsme v takovém nebezpečí i my?

Asi by to hrozilo. Byl bych samozřejmě velmi rád, kdyby mezi státy existoval takový vzájemný respekt, že by bylo možné, aby existoval malý stát, aniž by ho mocnější soused ekonomicky nebo násilím ovládl. To ale možné není, Rusko bezpochyby imperialistické je a slova o sférách vlivu slyšíme i od jeho představitelů. Výsledkem první světové války bylo rozdrobení střední Evropy na malé státy, které bohužel vůči velkým mocnostem s imperiálními chutěmi neobstojí. Pokud Česko nebude spolupracovat s EU, nemá šanci udržet nezávislost. Unie je sice založena na určitém omezení nezávislosti, ale je to omezení dobrovolné. Je to jako v manželství, člověk neztrácí v manželství svobodu, ale její části se dobrovolně vzdává ve prospěch celku. Kdyby EU neexistovala, budeme vystaveni nedobrovolné ztrátě nezávislosti, v tom směru Rusko nebezpečím je.

V syrském konfliktu se nepokrytě střetávají imperiální zájmy mocností a někteří analytici mluví o tom, že by mohlo dojít k vážnému, světovému konfliktu…

Nejsem znalec Blízkého východu, v každé chvíli může vývoj sklouznout i ke katastrofě. Můžeme ale vzpomenout na kubánskou krizi ze začátku šedesátých let, kdy se zdálo, že je třetí světová válka na spadnutí, a nakonec se to vyřešilo. Možná, že ta kritická situace v Sýrii vše více otevře a posune k řešení. Mnohem víc se obávám jevů, které takhle vidět nejsou. Nechci ale strašit, protože nejvíc člověka ochromuje právě strach.

Světem hýbou i otázky chudoby, sociální spravedlnosti, mluví se o rozevírání nůžek mezi nejbohatšími a zbytkem světa. Vidíte to také jako klíčové problémy?

Jedna z věcí, na kterých Evropa stojí, je solidarita, to není jinde ve světě tak samozřejmé. Vychází to z židovsko-křesťanské tradice, a jestli je někdo ve vážném problému, je třeba mu pomoci. Vedle toho je ale třeba lidi motivovat k vlastní aktivitě, je lepší dát člověku v nouzi udici než rybu. Nevím ale, jak najít takový systém ve státním měřítku, vím jen, jak se o to snažím sám na mezilidské úrovni. Evropa má své sociální problémy, ale ve srovnání se světem jsme nejbohatší státy a skutečně chudí lidé zde nejsou. Neřešíme problémy skutečné chudoby, ale sociální nerovnosti. Co to je ale ekonomicky spravedlivá společnost?

Komunismus říkal, že všichni mají mít stejně, je to ale opravdu spravedlivé? Je spravedlivé, když někdo je schopný a pracovitý a má mít stejně jako někdo, kdo takový není?

Nezáleží na tom, jak je kdo bohatý, důležité je, aby i ten bohatý věděl, co jeho bohatství přináší. Mám příklad známého Aleše Kubíčka, majitele firmy Balóny Kubíček, který říkal, že kdyby jen na chvíli přijal myšlenku, že ta továrna je jenom jeho, bylo by to špatné. Ta továrna je tady proto, aby dávala práci lidem, kteří tam dělají, aby jim dávala radost z realizace úkolů apod.  On vnímá závazek bohatství, které má. Jiný příklad může být oblast Vysočiny, kde jsou lidé relativně chudí, ale jsou navyklí si vzájemně pomáhat, postaví tam díky tomu dům mnohem levněji, protože sousedi pomohou. Není to ale byznysová výměna, ale vědomí, že si lidé prostě pomáhají. Říkám tomu ekonomika daru. Každý člověk je něčím bohatý, a pokud budou všichni to bohatství ochotni sdílet, všem bude lépe.

V Evropě je silný trend rozšiřování (a vymáhání) lidských práv. Zároveň je ale terčem kritiky. Jak vnímáte tento jev?

Evropa je určována několika dogmaty, jedno z nich je naprostá hyperkorektnost, dalším je přesvědčení, že jen experti vědí, jak se postarat o děti a jak žít. Někdy se to pak aplikuje i násilně. To jsou znaky jakéhosi pseudonáboženství, lidskoprávní ideologie a nakonec o tom svědčí i vývoz těchto myšlenek do světa. Vychází z přesvědčení, že sekulární lidskoprávní společnost je model pro všechny, a když ho přijmou, budou šťastní. Je to náboženství bez Boha, a to je vždycky špatně. Pokud chci například pomoci lidem v manželství, které se rozpadá, nemohu jim vnucovat svou představu, co je správné. Mohu jim jen posloužit v tom, aby byli schopni komunikovat a sami formulovat své problémy. A to platí i obecně ve společnosti. Nemáme druhým vládnout, ale sloužit jim. To ale v případě mnohých úřadů neplatí.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: David Daniel

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Mrzačení ženských orgánů a právo šaría, takhle to fakt vypadá v Británii. A když se Babiš ode mě dozvěděl, že by mu mohli useknout ruku, tak... Benjamin Kuras podává svědectví

14:12 Mrzačení ženských orgánů a právo šaría, takhle to fakt vypadá v Británii. A když se Babiš ode mě dozvěděl, že by mu mohli useknout ruku, tak... Benjamin Kuras podává svědectví

ROZHOVOR Spisovatel Benjamin Kuras, který je mimo jiné i poddaným Jejího Veličenstva britské královn…