Škodí Andrej Babiš České republice?Anketa
Pane doktore, Rusko je otřeseno útokem na obchodní centrum u Moskvy, který si vyžádal přes 100 mrtvých. Západní média spekulují, že po vítězství Vladimira Putina ve volbách jde o úder ruskému prezidentovi: sliboval Rusům bezpečí, místo toho tohle. Otřese to autoritou ruského prezidenta ve společnosti?
Předpokládám, že takto uvažují mnozí nepřátelé prezidenta Putina, Ruska a Ruské federace a zejména politici, organizátoři různých aktivit, jejichž cílem je, jak říká americký prezident Biden, nikoliv zničení Ruska, ale jen jeho oslabení. Nechme stranou nenávistnou část současné české společnosti, která potřebuje někoho nenávidět, aby se utvrdila ve své neomylnosti, někdy i nenahraditelnosti.
Autorita prezidenta Ruské federace je ale dána tím, že je hlavou státu, který se skládá nejméně z 85 správních jednotek, mezi nimi 22 republik a dalších oblastí, jejich obyvatelé tvoří multikulturní, multietnický a multinárodnostní celek, který svou soudržnost uchovává několik století. Mimo jiné je spojuje nejen úřední jazyk ruština, ale také vědomí sounáležitosti v dobách válek, revolucí a politických změn, jejichž doba úpadku a rozvoje jsou nahlíženy z hlediska existenciálního a eschatologického.
Protože naše současnost si jej definovala jako diktátora, nedaří se nám pochopit, jak velká a významná je autorita prezidenta tohoto státu. Zejména u nás žijeme v představách, že o osudu této země se rozhoduje v Praze a jejím militantním okolí, zejména na Západě. A tak jsou naše nekritické postoje k této zemi a jejímu reprezentantovi až za hranicí duševní normality. Řeporyjský starosta si myslí, že ruský prezident by měl být fyzicky zlikvidován, a není to jen názor jednoho vyšinutého jedince.
Dnes je česká společnost nakažena mutujícím virem nenávisti, která, jak víme dokonce i z českých dějin, je mimořádně nebezpečným fenoménem, který může mít nadčasové nežádoucí důsledky. Nemyslím si, že autorita ruského prezidenta je neotřesitelná, ale také si nemyslím, že k jejímu kornatění a atrofii dojde na přání českých neosobností nebo arogantních retropolitických euroatlantických autorit.
K útoku se hlásí Islámský stát. Prominentní figury ruských médií ale ukazují směrem k Ukrajině. Prý to má jen „vypadat“, že za útokem jsou islámští teroristé. Co k takovým rozporům říci?
Protože způsob provedení této akce má příliš mnoho shodných rysů s podobnými teroristickým útoky, které známe v černém a bílém provedení z nejméně posledního století v různých částech světa, můžeme si dovolit předpokládat, že se nejedná o nic nového. Nedávno se objevila v českých médiích zpráva, že stále a po mnohaletém zkoumání smrti Jana Masaryka v březnu 1948 může být její příčinou něco jiného, než jsme si dosud mysleli. Nic nevíme ani o smrti J. F. Kennedyho nebo Aldo Mora, ačkoliv se mnohé státní a nadstátní autority snažily, aby jejich verze byla přijata jako definitivní.
Události 11. 9. v New Yorku, zbraně hromadného ničení v Iráku nebo žhářství v Oděse mají tolik zápisů v rejstříku zpravodajských služeb, že můžeme předpokládat, že ani tento moskevský incident se nedočká brzy jednoznačného uznání jako pravdě odpovídajícího. Prosincový incident na FF UK v Praze a vznik mnoha legend okolo všech možných oficiálních prohlášení, nám budiž poučením.
Při této poslední události v Moskvě se dokonce už začalo přemýšlet o tom, že i když se k tomuto hrůznému teroru hlásí mýtický Islámský stát, je třeba si připomenout, že např. islámští teroristé se považují za bohumilé oběti svého sebeobětování a z míst svých činů neutíkají. Proto, samozřejmě, vznikají nerůznější legendy a fámy, což není nic pozoruhodného. Tyto věci se odehrávají vždy v prostředí, které produkuje řízené informace, autoritativně nařizuje, co je pravda a čemu se má věřit.
Francouzská rétorika o možném zapojení vojáků NATO na Ukrajině směřuje ke konkrétním plánům. Dělo by se tak samozřejmě pod francouzským vedením. A z USA zní, že Putin se připravuje na útok proti NATO už v nadcházejících letech. Bojíte se takové eskalace slov?
Domnívám se, že ve Francii se už jen hledají slova, jak popsat přítomnost francouzských dobrovolníků nebo nedobrovolných vojenských expertů na Ukrajině. To, že se bere jako záminka tvrzení, že „Putin“ se chystá na útok proti NATO, čímž se asi myslí teritorium, na kterém se „rozkládá“ Severoatlantický pakt, není nic nového. Kvůli tomu přece byla tato organizace založena už v roce 1949. Jak jinak odůvodnit svou existenci než vnějším nebezpečím? A to se přece vždycky najde.
I když si myslím, že ty nekonečné řady generálů a politiků, které se scházejí na veřejnosti, otravujících setkáních těch, kteří se stále objímají a líbají, se raději na válku připravují, než ji vedou. A koneckonců, jaké je lepší odůvodnění nekonečného toku peněz do vojensko-průmyslového komplexu, o kterém už dávno mluvil prezident Ronald Reagan. Samozřejmě je pravda, že intenzita podobného vyjadřování, které má excitovat masy ochotné padnout „na poli cti“, je vždy nebezpečná, zejména nasloucháme-li mu v tak vzrušené dnešní době.
Z historie víme, že se tento jev stále opakuje, stejně jako opožděný sentiment. Slavná píseň, v českém překladu začínající slovy „Pověz, kde ty kytky jsou…“ se dnes zdá být věčná a víme, že měla svoji inspiraci v neméně tragických dějinách lidstva, na které se většinou v Evropě zapomíná.
Fotogalerie: - Hořící Putin
Slovenské volby ve svém prvním kole znamenaly výhru Ivana Korčoka, podporovaného opozicí. Dá se v tom číst protest proti vládě Roberta Fica? Ostatně už od voleb proti ní opozice pořádá demonstrace.
To si nedovolím říct jednoznačně, protože volební účast byla necelých 52 %, a to se pak obtížně hledají důvody. Možná že jsou občané Slovenska unaveni politickými hádkami a taškařicemi, ale třeba ty dlouhodobé masáže občanské veřejnosti, že pánové Ivan Korčok a Pavel Pellegrini mají přibližně stejný počet svých voličů a že ani jeden z nich nepřekročí 50 %, vedl k většinovému názoru, že až ve druhém kole dojde k definitivnímu rozhodnutí mezi těmito dvěma kandidáty.
Proto předpokládám, že bude záležet na schopnosti obou pánů mobilizovat svůj elektorát, doma i v zahraničí, a vzrušená opozice, která se dodnes nesmířila se svou neobjednanou prohrou v parlamentních volbách, může ve prospěch pana Korčoka nabídnout veškerý svůj bratislavský a košický temperament, aby se dočkala pochvaly třeba přímo z Bruselu.
Demonstrace byla i u nás. Na Václavském náměstí ji spolupořádala strana PRO Jindřicha Rajchla. Ten z pódia řekl, že vláda ponižuje ČR tím, že z ní dělá překupníka zbraní pro Ukrajinu. Je to správný výraz? Vláda je na shánění dělostřelecké munice pro Ukrajince hrdá a její příznivci se radují, že Fiala je prý vnímán jako státník světového formátu.
Je to opravdu pozoruhodné. Podle hodnocení evropských agentur, které ale nemusíme považovat za autoritativní, není hodnocení vlády ČR, a tím také předsedy vlády Fialy, nijak optimistické. Představa, že český předseda vlády je státníkem „světového formátu“, je trochu infantilní. Asi vámi zmínění „příznivci Ukrajiny“ nevěnovali velkou pozornost cestám pana předsedy vlády do Afriky a Asie. Také jeho časté cesty do jiných destinací vypadají spíše jako „spanilé cesty“ pro něho spíše vysilující než úspěšné.
Páně Rajchlovo vyjadřování je v kontextu s postojem neparlamentní opozice, která přešla od kritiky vládní politiky k požadavku výměny vlády diletantů odborníky a osobnostmi, kteří by mohli zabránit jimi předpokládanému rozkladu vládní politiky a krizi českého státu. Předpokládám, že to má také souvislost s podezřením, že aféry některých členů pětikoalice hraničí s činností za hranicí trestněprávních posuzování, které se budou v projevech této opozice objevovat častěji.
Zřejmě také uznání, kterého se vládě a jejímu předsedovi dostává na Ukrajině, má hlubší souvislost. Někomu by se mohlo zdát, že jde spíše o reklamní heslo, které by mohlo za předpokládaného otřesu být ukrajinskou pomocí, která by Petru Fialovi přišla vhod. Jako kdyby to vládní směřování na Západ nemělo odbočku, nebo dokonce zastávku na Východě.
Tisková zpráva z Úřadu vlády:
Co je vlastně pro politika lepší? Když je dobře vnímán domácím publikem a na Západě je za vyvrhele, nebo když má mezi domácí veřejností mizernou pověst, ale cizina ho miluje?
Je to v každé zemi jinak a myslím si, že se dokonce situace liší na Slovensku a v České republice. U nás se oceňuje a oceňovala politická služebnost zahraničním autoritám více než na Slovensku. Myslím si, že je to jinou mírou sebevědomí a hrdosti na svoji etnicitu a její dějiny. To je osud všech, kteří si myslí, že jsou malí a nemohoucí. O této maloburžoazní malosti se v Čechách skládaly básně už v 19. století a ani později se to moc nezměnilo. Udavačská antibabišovská aktivita na všech možných úrovních Evropské unie nám budiž smutným, ale přece jen stále svěžím mementem moris české politiky.
Pomohla si Fialova vláda mimořádnou schůzí Sněmovny, na které protlačila rezoluci o tom, že ruský režim je největším ohrožením naší bezpečnosti? Každý včetně Andreje Babiše, proti němuž byla schůze hlavně namířena, tam řečnil, odhlasovalo se usnesení, proti němuž byla opozice… A co se vlastně změnilo?
Jak pro koho! Fialově vládě se podařilo zase o několik hodin odložit některou ze svých afér, které hromadí dnes už téměř všechny statistiky přesahující obvyklé skandály českých vlád. Nakonec se jméno Andreje Babiše v usnesení Poslanecké sněmovny vůbec neobjevilo. Hora porodila myš anebo ještě něco menšího. Snad poprvé se v posledních letech jednání Sněmovny ukázalo, že i mlčení má svůj význam a to, že poslanci, kteří nechtějí být ve vleku pětikoalice, mluví i tím, že v době projednávání a hlasování opustili sál.
Bylo to vzpomínkou na chování českého opozice na sněmech za Rakouska-Uherska a pochopili, že nejenom slovy se dělá politika. A na této úrovni jsou někdy jiné činy lepší než vodopády slov, kterými současní politici zahlcují občany s představou, že stálé opakování prázdných a plevelných slov je více potřebné než čestné přiznání se ke své nevědomosti. Třeba se dočkáme i zdvořilejšího chování nejen mezi politiky, ale i mezi jejich obdivovateli, kteří si většinou vybírají ty jejich nejhorší příklady.
Stát Izrael se dostává pod mezinárodní tlak kvůli podmínkám, ve kterých žijí obyvatelé Gazy. Už i USA kritizují svého spojence, Izrael na to nedbá. Je podle vás Izrael i nadále morálně legitimován k takovým akcím, které provádí v Gaze?
Nechci být v této pro mne obtížné situaci ani žalobcem, ani soudcem. Zdá se mi, že pomstychtivost izraelské státní moci překračuje meze obvyklé v často problematicky dohodnutých pravidlech psaného i zvykového práva válečného. Vina morální je vždy přítomná ve všech válkách, ale existuje také vina politická a trestněprávní. Zdá se mi, že ale už není možné hovořit o legitimitě stavu věcí v Gaze, ale bylo by lepší přemýšlet o budoucnosti nejen Palestiny, ale i Státu Izrael. Ta se mi zdá, alespoň v několika budoucích desetiletích, odložena na neurčito.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
JosephusFlavius
