Dnešní mladí – ti narození po roce 2000, tedy tzv. mileniálové, si už před koronavirovou pandemií stěžovali, že jsou ztracenou generací, nebo minimálně první generací, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Jsou podobné úvahy, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“, opodstatněné a jaké důvody pro takový pesimismus vidíte?
Nejsou opodstatněné. A předpovídat budoucnost nemá smysl. Kdo před pěti lety předvídal vlnu migrace a letos v lednu pandemii koronaviru. Dnešní mladá generace bude pravděpodobně čelit výzvám, které dnes ani netušíme. Ale to neznamená, že se bude mít hůře. Bude záležet jen na ní, jak se s nimi vypořádá. Já jsem přesvědčen o tom, že to zvládne. Z toho opravdu nemám obavy.
Dá se říci, že jsou klimatické změny a různé pandemie tím nejhorším, co může na lidstvo v blízké budoucnosti dopadnout? Lze očekávat, že po letošní zkušenosti budeme lépe připraveni na příští epidemie, aby se v zemi skoro nezastavil život tak, jak tomu bylo od března do května?
Klimatická změna je skutečné nebezpečí, zatímco pandemie lze zvládnout. Za pozornost přitom stojí, jak silně byla pandemií postižena Evropa, ale takřka vůbec ne Afrika. Může to být tím, že ohniska nákazy jsou daleko, že její obyvatelé také mnohem méně cestují po světě, ale i geneticky mohou být jinak vybavení. Nákaza se prudce rozjíždí v Latinské Americe, ale třeba v takové Indii není dopad nijak strašlivý. Ale obojímu – klimatické změně i pandemiím – lze efektivně čelit jen v rámci mezinárodní spolupráce.
Proto vidím vážné nebezpečí v rozpadu mezinárodních institucí a organizací, především Evropské unie a NATO, v důsledku nárůstu národovectví a jako reakci na stinné stránky globalizace. A obecně se obávám nárůstu izolacionismu, jenž by jen posílil Rusko a Čínu. Přitom se stačí podívat na Blízký východ, o němž dnes nerozhoduje Amerika, ale Rusko a Turecko.
V minulosti jsme se připravovali na různé druhy ohrožení. Na migrační krizi, na ohrožení terorismem, na ohrožení ze strany Ruska. Které „přípravy na krize“ byly zbytečné a jen plýtváním silami? A nerýsuje se další hrozba, která souvisí s výbuchy nespokojenosti ve Spojených státech poté, co byl při policejním zásahu zabit černoch George Floyd?
Na uvedené druhy ohrožení jsme se příliš nepřipravovali, ani to nebylo dost dobře možné, důsledky „arabského jara“ nikdo neodhadl. Na nebezpečí terorismu reagoval Hrad nepřiměřenými bezpečnostními opatřeními. Aktuální dění v USA skutečně může vyvolávat obavy, k čemu to povede. Jeden šílený policista, který devět minut někomu klečí na krku, může úplně zvrátit svět. Přitom podle záběrů byli další policisté vedle něj, to nechápu. Na zemi ležící Floyd opakovaně říkal, že nemůže dýchat. Byl úplně bezmocný, ti ostatní jen přihlíželi a nechali toho policistu, aby mu devět minut klečel na krku, dokud ho neudusil.
Mě z toho svým způsobem nejvíc děsí to prostředí, které to umožnilo, tomu nerozumím. A když se to stalo, tak pak i reakce prezidenta Trumpa byla nevhodná. Postupně se ty demonstrace zklidňují. Ale že jich využijí určité živly, že budou zapalovat cizí majetek, rabovat, jak tomu bylo v prvních dnech, se dalo čekat. Ten výbuch nespokojenosti byl ale obrovský. Šíří se to dál, do Británie i jinam. Jaké budou důsledky na volby ve Spojených státech nebo na situaci v Británii, nevím. Ale jsou to události a problémy, před nimiž také bude mladá generace stát a bude je muset řešit.
Psali jsme:
Česká společnost začala podle statistik po roce 1989 bohatnout. Nicméně využili jsme posledních třicet let k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost? Kritikům tohoto vývoje vadí, že jsme až příliš mnoho českého průmyslu a majetku odevzdali do zahraničních rukou. Převažují spíše pozitiva, nebo negativa tohoto jevu?
Jednoznačně převažují pozitiva, vlastně ani žádná rozumná alternativa k tomuto vývoji nebyla. Na počátku transformace neexistoval významný český kapitál, mladoboleslavská Škodovka a velké banky by bez převzetí zahraničními partnery zkrachovaly stejně, jako zkrachovala Poldi Kladno. A dát je do kupónové privatizace by byl jejich konec. Odstrašujícím příkladem české cesty jsou Mostecká uhelná a Škoda Plzeň, na nichž český stát prodělal. Celkově si nemyslím, že by si tehdejší vlády počínaly špatně. A určitě to neberu tak, že jsme náš majetek rozprodali.
Velice frekventovaným pojmem se v poslední době i v souvislosti s uzavřením hranic během nouzového stavu stala „potravinová soběstačnost“. Jednou z cest k ní může být pozměňovací návrh poslanců k zákonu o potravinách, podle něhož by obchody měly v příštím roce povinně nabízet 55 procent českých potravin a kvóta by se navyšovala až na 85 procent potravin českého původu do roku 2027. Máme o takovou „potravinovou soběstačnost“ usilovat, i když se to podepíše na ceně produkce, jak upozorňují odpůrci této vize?
Jedna věc je usilovat o soběstačnost v potravinách, které nevyrábíme nebo jich vyrábíme málo či neefektivně, což nemá smysl. Uzákonit minimální procento českých potravin v obchodech je vyslovený nesmysl, mimo jiné i proto, že mnoho „českých potravin“ obsahuje ingredience ze zahraničí. Říct, co je český výrobek, je proto někdy těžké. Navíc by takový zákon byl v rozporu minimálně s duchem jednotného trhu a asi by narazil v Evropské unii.
Druhá věc je dobrovolně podporovat produkty českých zemědělců tím, že budeme kupovat přednostně české výrobky, byť budou dražší. To má smysl a to sám dělám. Kupuji české maso, české víno, máslo z Madety a dělám to dobrovolně. Je to sice dražší, ale chci, aby naši zemědělci prosperovali. Dává smysl, aby to politici i média propagovali, ale ne to uzákoňovat. Stačí se podívat k našim jižním sousedům. Povědomí rakouské společnosti o tom, kupovat si domácí rakouské zboží, je silné.
Do jaké míry je česká společnost nyní „otřesena“ a „ochromena“ neviditelným nepřítelem viru? Obstojí počáteční slova o „největší krizi“ v kontextu druhé světové války či jiných konfliktů? Je takové srovnání vůbec relevantní?
V polovině května jsem napsal blog na Aktuálně, v němž se ptám, kolik mrtvých zachránila vláda. Reagoval jsem jím na výzvu jedenácti lékařů Univerzity Karlovy vedených jejím rektorem Tomášem Zimou o zrušení nouzového stavu a omezujících opatření. Je třeba si uvědomit, že počet nakažených i mrtvých v souvislosti s koronavirem u nás je takřka srovnatelný se sezónní chřipkou. Počet obětí chřipky v jednotlivých letech se výrazně liší, pohybuje se od deseti až do tří set. Jenomže opatření, která jsme přijali, byla hodně silná, a tak nelze říci, že těch 330 obětí koronaviru je srovnatelných s chřipkou.
Podívejme se na Švédsko, které žádná omezení nezavedlo. Nakažených má proti nám téměř pětkrát tolik, ale v důsledku koronaviru zemřelo přes 4 800 lidí, tedy zhruba 16x víc než v Česku. V počtu obětí na milion obyvatel Švédsko dokonce „překonalo“ i Francii. Když srovnáme situaci ve Švédsku teď a při epidemiích chřipky, tak má v průměru 600 obětí chřipky v sezóně, vlivem pandemie koronaviru jich je skoro pět tisíc, a to ještě není konec. Jsem přesvědčen, že naše společnost koronaviem otřesena či ochromena není, a věřím, že většina našich občanů z nákazy přehnaný strach nemá. Mimo jiné i proto, že naše zdravotnictví nájezd koronaviru zvládlo velmi dobře, což je pro získání důvěry občanů ve stát velmi důležité. Srovnání s druhou světovou válkou tedy bylo úplně mimo realitu.
Ing. Miloš Zeman
Kdo kromě politiků by v této krizi měl být „lídrem“ a autoritou, která bude lidem ukazovat směr? Mohli by to být umělci? V minulosti sehráli svou roli v sametové revoluci, v poslední době z nich však zejména voliči Miloše Zemana byli rozpačití. Nebo od nich takové lídrovství očekávat nemůžeme? Od koho tedy, od vědců? Bylo pokus hnutí Vědci pro ČR, které se loni zúčastnilo evropských voleb, jen epizodou, ale jinak vědci do věcí veřejných mluvit nechtějí?
Od umělců, ale ani od vědců vůdcovskou roli v takových krizích očekávat nemůžeme. Žádný ze současných umělců takovou autoritu ve společnosti nemá. Umělci i vědci mohou každý svým způsobem přispět k vytvoření a udržení důvěry lidí v kroky vlády, ale skutečnou autoritou musejí být politici. Dobrým příkladem je německá kancléřka Angela Merkelová, jejíž popularita díky jejímu klidnému, ale rozhodnému vystupování během krize dramaticky stoupla.
Opakem jsou americký prezident Trump a britský ministerský předseda Johnson. Případ Švédska, kde takovým lídrem je státní epidemiolog Anders Tegnell, ukazuje na nebezpečí, které přináší přílišná závislost na jednom odborníkovi bez politické odpovědnosti. Proto lídrem v takových situacích musí být primárně politik. U nás byl zajímavou osobou Roman Prymula, ale nemyslím, že byl centrální postavou. Byl hodně vidět i z titulu své funkce náměstka ministra zdravotnictví.
A také proto, že ministr Adam Vojtěch je úředník, kdežto on specializací epidemiolog, a tak se na ty týdny dostal na výsluní. Ale rozhodně nehrál takovou roli jako Tegnell ve Švédsku. Tam je situace úplně jiná, protože vláda postupuje přesně podle toho, co určí státní epidemiolog. Ten je v té jejich strategii naprosto centrální osobou.
V souvislosti s ekonomickým propadem po celém světě se znovu připomněla otázka, kam až lze zajít při neustále se rozšiřujících výrobách čehokoli. Politikům bývá vyčítáno, že je zajímá jen, jak roste ekonomika, ale přehlížejí ostatní aspekty rozvoje. Filozof Václav Bělohradský kriticky nazývá růst HDP jako „růst růstu“, podle bývalého europoslance Hynka Fajmona je to však „pouhé pejorativní označení pro přirozenou snahu lidí produkovat více, aby se měli lépe“. Více rovná se lépe? Ale copak lze otočit kola a začít cíleně vyrábět méně?
K tomu bych zmínil situaci v zemi, které u nás až tak velkou pozornost nevěnujeme. Reálný HDP Japonska posledních dvacet let stagnuje, inflace je téměř nulová, nezaměstnanost 2,5 procenta znamená prakticky plnou zaměstnanost, přitom celkový dluh Japonska je gigantický a činí 236 procent HDP. Takže to bez růstu jistě jde, záleží na postoji obyvatel. A nikdo nemluví o „lost generation“, o ztracené generaci. Více neznamená lépe, a to, že mají více jiní, neznamená, že musím mít více i já.
Já osobně nepotřebuji ničeho více, stačí mi to, co mám. Mezi různými zeměmi jsou ovšem obrovské rozdíly a v mnoha zemích touha mít více je zcela přirozená. Někdo chce mít víc, protože soused má víc, zatímco jiný chce mít víc, protože má tak málo. Tomu druhému to nikdo nemůže vyčítat. Jinak souhlasím s Václavem Bělohradským, ale zase to nesmí vést k tomu, že když nebudeme chtít růst, tak podniky přestanou vyrábět a začnou propouštět.
Rýsují se kontury toho, jak by se v rámci EU měly řešit následky pandemie. Podle návrhu Evropské komise by měly mít členské země k dispozici 750 miliard eur, tedy přes 20 bilionů korun, z toho 500 miliard eur mají být nevratné granty a dalších 250 miliard eur by mohly státy využít jako půjčky. Itálie má získat 173 a Španělsko 140 miliard eur, Česku má být vyhrazeno 19,2 miliardy eur. Andrej Babiš si odmítáním tohoto plánu vysloužil kritiku. Jde o prostou solidaritu s těmi nejvíce postiženými, nebo bude naše země vysávána bohatšími?
Naše země není a nebude vysávána těmi bohatšími. Už 16 let jsme celkovými čistými příjemci dotací z rozpočtu Evropské unie, loni to bylo 68 miliard a od roku 2004 celkem 800 miliard korun, a ještě nějaký čas čistými příjemci budeme. Bez členství v EU a přístupu na jednotný trh bychom byli nesrovnatelně chudší. To, co se Andreji Babišovi na návrhu, jak rozdělovat oněch cca 500 miliard eur na granty, tedy de facto dotace, nelíbí, je skutečnost, že její výše se má kromě počtu obyvatel a HDP na obyvatele odvíjet i od průměrné nezaměstnanosti za roky 2015–2019. Tedy před pandemií, ale přitom granty mají postihovat míru dopadu pandemie na ekonomiku jednotlivých zemí EU. To skutečně není logické a v důsledku toho máme dostat z těch 500 miliard eur pouze 6,8 miliardy, zatímco Polsko 63. Maďarsko 15 a Slovensko 13 miliard eur.
Když si vezmeme jeden z ukazatelů, který byl při výpočtu použit, tak Poláků je přibližně čtyřikrát tolik co nás, ale dostanou skoro desetinásobek. Maďarů je o málo méně než Čechů, ale dostanou víc než dvojnásobek. Slováků je polovička, ale dostanou dvakrát tolik. Přečetl jsem si na Aktuálně komentář Davida Klimeše, že jsme zůstali z V4 sami proti této pomoci, ale ten je zcela matoucí. Proč by měli naši kolegové z V4 protestovat, když je to pro ně tak výhodné a dostanou daleko více než my? Otázkou je, jak posuzovat zasažení nákazou.
Pomoc pro ty nejpostiženější země, jako jsou Španělsko a Itálie, je nejen přirozená, ale je v našem nejvlastnějším zájmu prokázat s těmito zeměmi solidaritu, protože v tomto okamžiku se možná rozhoduje o budoucnosti Evropské unie. Jen mi nepřipadá férové volit jako jedno z kritérií průměrnou nezaměstnanost v posledních pěti letech. To má být dopad za dobu koronaviru, ale když se to počítá za dobu před ním, tak to nemá logiku. Nemám nic proti tomu, aby se Itálii a Španělsku pomohlo, ale ten propočet nedává smysl. Zřejmě to kritérium nezaměstnanosti nejvíce odpovídá tomu, jak je vnímáno postižení Itálie a Španělska, ale v rámci V4 to nedává smysl. Kvantifikovat dopady na jednotlivé země není jednoduché, ale tenhle výpočet není v pořádku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
koronavirus
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
autor: Jiří Hroník
